Kombinuje svěží citrusy s hořkým neroli, petitgrainem a hřejivým zeleným jasmínem na pižmově cedrovém podkladu. Neurazí, nenadchne. (NT)

Začíná svěžími citrusy s hořkým neroli, po nichž se už po chvilce připomene vlahý zemitý kosatec z Iris Nobile, doplněný sametově zelenými lístky fialek. Po rozvonění už jen vůní zapudruje bílé pižmo. (NT)

Maurice Roucela si nesmírně vážím pro jeho Musc Ravageur nebo Iris Silver Mist, takže jsem byla na jeho pojetí svěcené vody hodně zvědavá, ovšem čekalo mě trpké zklamání. Acqua Santa totiž voní jako černorybízový bonpar s květinově krémovými tóny v pozadí (brambořík a krotká lilie). Korunu pak tomu nasadí ulepený karamel s drogérkovým cedrem v základu. Brr.

Tahle vůně vás opravdu zavede na poušť, jak slibuje název. Po cestě potkáte obchodní karavanu, jejíž členové vám nabídnou přezrálé meruňky (vonokvětka) se skořicí, připálená švestková povidla (davana) a sladké lepkavé datle. Po jídle vám nabídnou k prodeji sušený tabák, jemné dřevité piliny (velmi věrohodná slaměnka), agarové dřevo a další sladké pryskyřice a kůži (labdanum). Od téhle značky jsem takhle povedenou orientálku rozhodně nečekala, o to příjemnější je to pro mne překvapení.

Přivítá vás závanem důvěrně známé lehce kafrové levandule s podtóny sena a lesních jahod, ošlehávané větrem skalisek, jejíž vůně se mísí s jehličnatým cypřišem, dřevem, balzamickou ambrou a kouřově tabákovým vetiverem. Nevědět, co mám právě na ruce, tvrdila bych, že jsem ocitla na jedné z horských bystřin Andyho Causse Méjean se skalisky, pokrytými mechem. Jen na téhle pastevci místo pražených mandlí svačí šťavnatou karambolu.

Začíná nádhernými zářivými citrusy a mýdlově hořkým neroli, rozmarýnem a jehličím, aby se rozvinula do podoby semišových rukavic, v nichž jsme se vydali natrhat pár kvítků jasmínu a slaných oříšků. Jen je škoda, že se nám přitom malinko zapráší a jsme tak nuceni je odhodit do vyschlého mechu. (NT)

No to se snad u Diora pomátli, aby tenhle citrusový čistič koupelen s neroli a drogérkovým jasmínem ještě neslo název Addict a bylo v tmavomodrém flakonu. Jediné, co tomu zůstalo z původního Addictu, je vanilka, ale ta ještě sama o sobě Addict nedělá. To i okleštěná verze z roku 2012 byla lepší.

Svěží mandarinka v úvodu spolu se sladkým kořením opravdu tak trochu naznačuje vánoční atmosféru. Nevím, jak voní "Královna noci", ale Thierryho sladký pomerančový květ uprostřed kytice rudých růží ano :) . I po těch letech, kdy ji mám na ruce znovu a znovu mi pořád připadá temná. V základu se pak rozvoní hustá krémová vanilka s nastrouhanými hoblinkami bílé čokolády (tonka), obklopená kouřem ze zapálených vonných tyčinek santalu (ne, mysorský to fakt není :D , ale to vůbec nevadí). Vše podtrhuje ohromující intenzita a výdrž. Jeho následnou reformulaci této mé bývalé signature vůně Diorovi dodnes zazlívám.

No když Demachy zreformuloval původní Addict, nadávala jsem, že už to není ono, ale proboha nazývat tohle ještě Addictem? To už opravdu nemá všech pět pohromadě. Splácat dohromady svěží mandarinku s citrusovým čističem koupelen, ovocným jasmínem a nesladkým pomerančovým květem se špetkou bílého pižma, to dovede každej trouba. To je snad i ta Addict Shine lepší.

S původním Wasserovým Addictem Eau Fraiche nemá samozřejmě nic společného. Inspiraci bych skrze cedrátový úvod s mandarinkou hledala spíše v Demachyho vlastní tvorbě a to v Addict Shine, což je sice hodně dívčí, nicméně podle mě ne vyloženě pitomá svěženka, uvážím-li pro jakou cílovou skupinu je zamýšlená. Frézie v ní překvapivě taky nedrhne. A nakonec se znovu rozvoní do AS: sladká malinkovka s kosmetickým pižmem a průsvitným cedrem. (NT)

Čekala jsem růži a místo toho přišla velmi příjemná kadidlovka s propolisovou, ovšem krotkou ambrou. V úvodu doprovází štiplavé kadidlo vůně čerstvě rozkrojené limetky a otevírá tak cestu hřejivosti ambry s medovými podtóny benzoinu. Ale nebojte, o žádnou přeslazenou ambrovanilku se rozhodně nejedná, jelikož tuhle stránku vyvažuje jedlová pryskyřice (oficiální složení ji sice stejně jako benzoin neuvádí, přesto já je tam cítím naprosto zřetelně) a kouřovost vetiveru. Příznivkyně vůni armaniovských ambrovek či Encens Satin by měly pro zajímavost vyzkoušet.

Jakkoliv jsem u takové Perle Mousse jásala, že si Bertrand Duchaufour umí poradit i s moderně pojatou vůní chypre, tohle už je na mě asi moc moderní. Na začátku je to díky rebarboře a rybízu kyselkavě svěží až štiplavé, chvilku dokonce až chladně kovové, jak to má Bertrand často v oblibě. Našla by se tu i vůně pečených jablek a rebarbory, která touto úpravou nepatrně zesládla. Ten kontrast svěží x kyselé x chladné x nasládlé je opravdu zajímavý, ale opravdu bylo nutné ze všech druhů zeleně použít zrovna skleníkové rajčatové listí? A proč musel ty oříšky polít olejem? Aby to na mně v kombinaci se slaným tónem, který tady mohutně vydává vetiver, vyznělo co nejvíc hřejivě pižmovitě místo chyprově? To už potom nemůže zachránit ani ta trocha kadidla, nesměle doutnajícího v pozadí. (NT)

Už jsem několikrát říkala, že parfémovým olejům se vyhýbám, protože jejich patlání po těle mě nebaví, no tenhle mě docela mile překvapil kvalitním a zajímavým zpracováním. Začíná přírodními citrusy (nejvýraznější je natrpklý bergamot) s trochou levandule a ještě ne úplně zralým mangem. Už po chvilce ale ukáže i růži s ambrou. Po rozvonění kytici doplní konvalinka s mýdlovým ylangem. Postupně se přidává pačuli s mechovými tóny, které Afaaf dodají jemný nádech chypre. Nakonec se však přece jen ukáže, že je to pravá arabka, jelikož v drydownu vším prostoupí relativně krotká oudová nahořklost a dřevitost, kolem níž si jen tak ledabyle protančí špetka sladkého santalu. Vůně jde příjemně do prostoru a na kůži drží jak přibitá.

Africká noc osvěží čerstvě vymačkanou šťávou z hořkého grapefruitu. Voní pižmově rozpálenou pokožkou, kořenitými růžemi a dřevem, k nimž se v další fázi přidá tropický, máslově ovocný ylang s tóny zralých banánů. Pokud hledáte zjednodušenou variaci na lutensovského Koublaie s výraznější růží, pak určitě vyzkoušejte.

Lehce štiplavé kadidlo, pryskyřičnatá ambra a suchá kouřivost labdana v této vůni vytváří teplé písečné tóny, jenž vás mohou olfaktoricky přenést do Afriky tak, jak slibuje název. Drhnoucí kůže s živočišným nádechem pak mají představovat zdejší faunu. To vše dělá z Afrika Olifant skvělou koženou pánskou orientálku, která má nekonečnou výdrž.

Je velmi harmonickou kompozicí zelených citrusů, bílých květin a růže se sametovými tóny chypre, trochou jehličí a dřevem. Kromě balzamické ambry s kadidlem vůni prohřívá i tropický ylang. Evokuje časy poctivých vůní ze staré školy.

No jo, pan Monegal opět předvedl svou šikovnost a vytvořil noir orientální dřevitou vůni s oudem pro nás sraby. Jako asi většina jsem se podle složení bála, že bude vyloženě pánská, ale není, rozhodně ne tak moc jako např. Dry Wood a pokud jste zvyklé na zakouřené koženo-dřevité vůně se špetkou koření, není důvod se před Agar Musk schovávat. Ramon totiž nepoužil toho oudu tolik. Jen ten jeho prvotní nástup je medicinální, velmi rychle však ustoupí a schová se do čerstvě vybroušené kůže a zůstává po něm jen nepatrná stopa živočišna. Zároveň se na té kůži postupně vytváří semišový povrch. Jak říkám, pokud jste zvyklé na Armaniho orientálky z kolekce Privé s oudem nebo na arabky typu Arabian Prestige Rose, tak tady je toho oudu tak nastejno, jen není dokrášlen žádnými květinami a podobnými vyloženě dámskými ozdobami. Teprve po rozvonění začne ambrově sládnout, o zjemnění se stará i muškátový oříšek. A pak se celá ta orientální kompozice spojí s měkce nadýchaným hřejivým muskem, suchou dřevitostí a stopou bylinek. Na mužském figurantovi by byla jistě neméně výborná a jistě nikoho nepřekvapí její skvělá výdrž.

I s Agarbathi se znovu vydáváme do Indie. Tentokrát ale osvěženi limonádovým růžovým pepřem vcházíme do jednoho z místních chrámů, vyzdobených jasmínem, kde se mísí vůně meditativního kadidla, páleného dřeva a dalších pryskyřic opět s mléčným černým čajem, který popíjejí tamější mniši, usazení na semišových poduškách.

Kdo zná Tanju Bochnig, ví, že je velkou vyznavačkou jógy, takže pro něj nebude překvapením fakt, že k vytvoření letošní, nyní už beznadějně vyprodané butikové limitky ji inspirovala bájná říše, ukrytá údajně kdesi uvnitř země, jejímž hlavním městem je tajemná Shamballa, známá též jako Shangri-La. Má představovat jakési místo míru a klidu, jinými slovy ráj. A jak si Tanja takové místo představuje? Jako hustý ovocně-medový balzám. Na svých stránkách sice píše, že úvodní ovocné akordy s jemně štiplavým kardamomem by měly odkazovat na božské zahrady Edenu, ale já osobně cítím spíš směs přezrálého manga, kaki a dalšího tropického ovoce, která by v kombinaci s medem mohla představovat ambrózii jako božský pokrm/nápoj řeckých bohů, jíž Tanja tématizovala už v Tempted Muse. Kvete tu i mimóza a suší se tu tabák. Najdeme tu i stohy čerstvě usušeného sena. Co je ovšem nejpodstatnější, že díky kouřovým tónům labdana a zemitosti pačuli se špetkou nahořklého oudu v základu působí nakonec přece jen i malinko tajemně, což by k mystickému místu jako Agarta mělo nepochybně patřit. Stejně jako Tempted Muse jde hezky do prostoru a má s ní i srovnatelnou výdrž. Opravdu velká škoda, že je to jen limitka.

S oudem ve vůních bývá často kříž a ještě navíc, když se to jím pyšní i v názvu. Nicméně občas se najde pár výjimek a Agarwoud k nim tímto zařazuji také. Hned na začátku vás přivítá jemně kořeněná růže, která se však během chvilky změní ve svěží červenoovocnou. Tu pak jako černý samet přikryje krotký oud a tahle romantická růžička nabere podobu jemného mýdélka. Po rozvonění ji ještě zahřeje ambra s kadidlem. Agarwoud je podle mě vůní, co si pocitově žádá buď malé černé nebo možná rovnou i večerní róbu, ozdobenou červenou kamejí na sametovém řetízku.

Je mnohovrstevnatým závojem arabské princezny. Nejsvrchnější část je v barvách citrusově kořenité pelargónie. Ta prostřední je utkaná z fialek Insolence a Misie a vyšívaná ozdobnou nití v červenozeleném odstínu rebarbory s bílými perličkami. Nejzajímavější je ovšem nejspodnější vrstva ze semišového šafránu a oudu, pod níž konečně spatříte santalově vřelý pohled očí Její Výsosti, jíž není nikdo jiný, než pačuliově kořenitá růže.

Vůně má být moderní interpretací N'Aimez Que Moi z fontány. Tu modernu spatřuji ve svěží mátě v kombinaci se štiplavým kořením a hašlerkami. Růže byla vyměněna za "sametovou" fialku s broskví, která vůni dodává nežnější podobu oproti té počáteční větrovosti. Caronovskou stopu nacházím až v hebkém vanilkovém základu s ambrou, nepatrnou stopou kosatce a jemně drhnoucími dřevy. Dojmově mám pocit, jako bych stála na poli v holinkách a pláštěnce v pořádném lijáku a je mi zima a to pro mě není zrovna lákavá představa :) . (NT)

Emile Ajar je pseudonymem slavného francouzského spisovatele Romaina Garyho, jenž získal prestižní Goncourtovu cenu hned dvakrát, aniž by to pravidla umožňovala. Tu první obdržel v roce 1956 za román Kořeny nebes a druhou v roce 1975 za román Život před sebou, publikovaný již pod tímto pseudonymem. Komise jej ocenila, aniž by znala jeho identitu. A snad právě proto je vůně tak trochu chameleonem. Otevírá se ledově vychlazenou, natrpkle šťavnatou hruškou s bergamotovou kůrou, obklopenou vanilkovou orchidejí a mléčně sladkým santalem. Drobnou vadou na kráse je to, že po rozvonění se mezi ně společně s mechovými tóny a kadidlem vkrade drogérkový jasmín s kosmetickým pižmem.

Vůně nese název dosud neobjeveného hlavního města akkadské říše, kterou kolem roku 2340 př.n.l. založil král Sargon. Jeho říše zahrnovala téměř celou Mezopotámii a část Sýrie. Postava Sargona je tak trochu mystická, neboť jeho matka byla kněžka v chrámu. Svého syna tak přivedla na svět tajně a pak ho poslala v košíku po řece Eufrat. Malého Sargona naštěstí zachránil královský zahradník Aqqi a vychoval ho jako vlastního syna a pod bedlivým dozorem bohyně Ishtar se z něj nakonec stal mocný vládce. Nepřipomíná vám tenhle příběh něco ;) ? Samotná vůně zprvu žádné starověké město moc nepřipomíná, je nasládle citrusová, bylinková, kořeněná pikantním kardamomem a na jemný prach namletou sladkou skořicí. Atmosféra starobylého chrámu se dostavuje až po rozvonění díky kadidlu a dalších suchým kouřovým tónům. Jen nám do posvátných prostor vnikla i živočišná cibetka. Ale my se nedáme a vyženeme ji s pomocí hřejivé, medově sladké ambry, prachového kakaa, vanilky a troškou karamelu.

Inspirace tajuplným africkým kmenem zněla vskutku nadějně. No bohužel na mé kůži chytly citrusy v úvodní fázi saponátový charakter. Pak se tedy objevilo surové kakao, které snad mělo vyvolat dojem africké pouště, po níž vítr rozfoukává fíkové listy, ale stejně to není nic platné, protože navlhle zemitý pačuliový základ s ambrou a vetiverem jde opravdu do pánska.