Pokud se pamatuji, voní keř jasmínu u koňské stáje s čerstvě nastlanou slámou.

Ook. Kvetoucí zahrada k večeru, kalichy přetékají medem a včely a čmeláci létají jako šílení.

Ne. Takové nadějné složení. Asi broskev potlačí všechny květiny a vytvoří z vůně krémově zkažené cosi. Vytrvalé a protivné, zdvihající žaludek.

Ovocenka, takže ne, ale není protivná, jen tak nechci vonět. Šťavnaté, kyselé ovoce - rybíz s rebarborou. Zkouším večer v posteli, ráno s nosem zabořeným v zápěstí ještě rozeznám ozvuky vůně.

Kosatec, nevím, ale celkem pěkná, nesladká citrusovka.

I z nenačatého flakonu je cítit pižmovka. Přijemná neovocná vúně.

Vyznívá velmi blízko k Madinah od Al Haramain, ale je zaoblenější a sladší o datle. Flakon, potvora veliká.

1. Zkouška - zaoblená, muchlací vůně, neidentifikuji nic. 2. Zkouška - zaoblená, větrový tón - staniol od mátové čokolády, jinak noc nepoznávám 3. Zkouška - kandovaná pomerančová kůra, větrový tón. Vzdálená vůně čokolàdy, ambra, kůže pevnější, znatelná, ale decentní 1. Nošení - mráz, kořeni pěkná, z kůže cítit základ i po 12 hodinách, Ideální dlouhý zimní večer? To je talířek ženevských placiček s pomerančovou kůrou a kořeněných pracen přinesených do pracovny - knihovny. Místnost obloženou dřevěným táflováním osvětluje tlumené, žluté teplé světlo stojací lampy s pergamenovým stínidlem a plamínky elektrického krbu. Na stolku mimo dosah leží miska s hrstí čokoládových bonbónů zabalených ve staniolu. Jeden z nich, pepermintku někdo rozbalil, nakousl a nechal tak. Vůně starého koženého ušáku s kůží doměkka ošoupanou dlouholetým používáním se uvolňuje neklidnými pohyby čtenářky, která hledá, jak se uvelebit. Chvili to trvá, ale nakonec najde tu správnou polohu. Navíc je kniha tak napínavá, že už se čtenářka později ani nehne. Vůně pomerančové kůry vyprchala, to placičky už zmizely (vždycky první) ... jé ... mezi pracnami je zatoulaný vanilkový rohlíček! Kdepak se jenom vzal? Na talířku už zbyly jen drobečky a čtenárka v nočním tichu čte a čte a čte. La Commedia je vůně klidná, jednotlivé složky se prolínají plynule jedna do druhé. Žádné ostré přechody, zlomy nebo otočky Nehalasí, ale i po 12 hodinách její stopy na kůži cítím. A za ten elektricky krb se omlouvám, ale opravdu mě nenapadlo jiné vyjádření toho, že oheň svítí, ale neucítíte ho.

První zkouška: plíseň Druhá zkouška: špetka koření a plíseň Třetí zkouška: Konečně něco. Veškerý dále uvedený popis je výsledkem opakovaného zkoušení provázeného zoufalou otázkou: "Co to proboha je? Jak to voní?" Netradičně prozradím poslání hned zpočátku 1) trpělivost přináší růže aneb kdo si počká... opravdu se nakonec pročichá, 2) někdy je lépe obdivovat zpovzdálí. Zahrada s kořením názvem, složením i barvou evokuje v mé fantanzii teplou kořeněnědřevitou vůni, to ovšem nemůže být od pravdy vzdálenější. V úvodu představě sice dostojí špetkou nesladkého koření s kovovým nádechem, ve velmi příjemné kombinaci. Spíš zahrada v přeneseném smyslu - krabička s přihrádkami, na jejichž dně naleznete rozličné koření. Žádný silák, ale moc pěkná. Tohle bude dobré! Vzápětí vůně připomene, že každé koření musí někde a nějak vyrůst. Jediným nádechem překoná dosavadní dojem březnová zahrada. Milovníkům zahradních prací se ovšem nedoporučuje rýt nosem u země, jinak rozpoznáte všechny plísně a jejich spory, co se jen přes zimu nashromáždily, uvolněné do vzduchu při zpracování půdy. Důvěrně zde prozradím, že přesně v tomhle místě jsem natěšená kořením, nos zabořený do zápěstí opakovaně skončila s hrůzou v očích... vlastně v nose. Rozumějte: "nebořte nos do kůže, nejste-li milovníky plísní". Teprve po několikerém nezdaru jsem seznala, že i obdiv v odstupu má své kouzlo. Vlhká půda záhonů právě přerývaných, připravovaných pro výsadbu bylinek. Zahrada pod širým, otevřeným nebem. Chladný, jarní vzduch nedovolí vůním příliš se rozvinout, jsou opravdu vzdušné, hlína vede prim. Do zpracované půdy se již semena koření dají dobře zapracovat, z domáckých pytlíčků se line vůně semínek prostupující vlhkostí hlíny. Zemitost se postupně vytrácí, ke koření se opět přidává kovový tón, který se nakonec změní ve vůni měkké jemné, ale surové kůže. Tu už jsem někde ... ale ano, to je Bottega Venetta! V závěru ji ještě doplní pocit lehounkého prohřátí slabým březnovým sluncem. Celkově působí vůně dojmem vzdušnosti, nevtíravosti, až na závěr je chladná.

Ook. Šetřím flakon. Nutno vyzkoušet a zjistit, jestli M. využila ten darovaný nebo ne.

Nenadchlo. Podezírám tuberózu. Už jsem zkoušela tak dávno a nesebrala odvahu k opakování.

Koupila jsem mamince v srpnu 1998 v Essenu v Douglasu. Tolik jsem zkoušela az na místo vybraných sněhuláků Niny Ricco jsem nedopatřením vzala toto. A hlava byla hrůza, ale když člověk vydrží :-), Je moc hezká. Taková francouzska, vlastmě ne pěkná ale s espritem.

Třešně se zvrhly v ostružiny a linearně pokračovaly. A flakon je s každou odnozí horši a horší. Moje 12letá dcerka je vůní nadšena.

Putovala o dům dál. Čaj hledám marně, ale cosi nepříjemně krémově bílého objímá vůni už od hlavy. Je to jako jezinky v Budulinkovi. Nejdřív jen prstíčky: jen co se ohřejeme ... a pak už jsou uvnitř a všude vlezou.

A šla pryč, krémová nevýrazná a s min. výdrží

Broskev v hlavě není můj šálek, ale pak už je to z rodu Chanel No.5, jen sladší a méně pudrová. A hlavně pořad mám pocit, že nevoní, dost nevoní. Rozhodně nejde o zbraň hromadného ničení.