To je talířek ženevských placiček s pomerančovou kůrou a kořeněných pracen přinesených do domácí knihovny.
Místnost obloženou dřevěným táflováním osvětluje tlumené, žluté teplé světlo stojací lampy s pergamenovým stínidlem a navíc i plamínky elektrického krbu.
U krbu křeslo a vedle servirovací stolek. Na stolku mimo dosah leží miska s hrstí čokoládových bonbónů zabalených ve staniolu. Jeden z nich, pepermintku někdo rozbalil, nakousl a nechal tak.
Vůně starého ušáku s kůží doměkka ošoupanou dlouholetým používáním se uvolňuje neklidnými pohyby čtenářky, která hledá, jak se uvelebit. Chvili to trvá, ale nakonec najde tu správnou polohu. Navíc je kniha tak napínavá, že už se čtenářka později ani nehne.
Vůně pomerančové kůry vyprchala, to placičky už zmizely (vždycky první) ... jé ... mezi pracnami je zatoulaný vanilkový rohlíček! Kdepak se jenom vzal? Na talířku už zbyly jen drobečky a vůně koření a vanilky pomalu vyprchává. Už je poznat i decentní a přinemná vůně leštěnky na nábytek. A čtenárka v nočním tichu otáčí stránku za stránkou pohlcená příběhem.
La Commedia je vůně klidná, jednotlivé složky se prolínají plynule jedna do druhé. Nenacházím žádné ostré přechody, zlomy nebo otočky. Nehalasí, ale i po 12 hodinách její stopy na kůži cítím.
Vím, že ten elektrický krb romantiku trošku dusí, ale kouř tam prostě není.
Ideální dlouhý zimní večer?
To je talířek ženevských placiček s pomerančovou kůrou a kořeněných pracen přinesených do domácí knihovny.
Místnost obloženou dřevěným táflováním osvětluje tlumené, žluté teplé světlo stojací lampy s pergamenovým stínidlem a navíc i plamínky elektrického krbu.
U krbu křeslo a vedle servirovací stolek. Na stolku mimo dosah leží miska s hrstí čokoládových bonbónů zabalených ve staniolu. Jeden z nich, pepermintku někdo rozbalil, nakousl a nechal tak.
Vůně starého ušáku s kůží doměkka ošoupanou dlouholetým používáním se uvolňuje neklidnými pohyby čtenářky, která hledá, jak se uvelebit. Chvili to trvá, ale nakonec najde tu správnou polohu. Navíc je kniha tak napínavá, že už se čtenářka později ani nehne.
Vůně pomerančové kůry vyprchala, to placičky už zmizely (vždycky první) ... jé ... mezi pracnami je zatoulaný vanilkový rohlíček! Kdepak se jenom vzal? Na talířku už zbyly jen drobečky a vůně koření a vanilky pomalu vyprchává. Už je poznat i decentní a přinemná vůně leštěnky na nábytek. A čtenárka v nočním tichu otáčí stránku za stránkou pohlcená příběhem.
La Commedia je vůně klidná, jednotlivé složky se prolínají plynule jedna do druhé. Nenacházím žádné ostré přechody, zlomy nebo otočky. Nehalasí, ale i po 12 hodinách její stopy na kůži cítím.
Vím, že ten elektrický krb romantiku trošku dusí, ale kouř tam prostě není.