Vánoce ?, hledám cestu k hlavě. Tohle je dáma ve tvídu a s perlami kolem krku. Elegantní, odtažitá vůně nevůně.

Procházka růžovými zahradami na Petříně v slunečné chladnější dopoledne, růžové, bílé, jasně cervené a oranžové růže s kapkami rosy na listech. Prostě svěží růžovka se slušnou výdrží (na kolínskou).

Po No. 5 první parfém, který jsem vnímala. Ovšem nikoli nosem, jen očima. Reklamy v německé Burdě budily dojem velkého světa. Asi proto mám pro vůni slabost. Vůně lípy a konce června.

Barva i název svádí k hořkosti, ale kladou sladší s nádechem ovoce. Kdo nechce v létě vonět po citrusech nebo vodě, může zkusit, je to příjemná vůně, ale zázrak nečekejte.

Vzpomněla jsem si na Věru Chytilovou, když mluvila o mužích, dámy prominou, ve smyslu "Pořád jsou mladí a pak najednou chcípnou." Tady se objeví malina a trvá a trvá. Dlouho. Potvora jedna vytrvalá. Přebije všechny ty krásné složky v srdci a základu. A vůně pak zmizí. Tolik jsem se těšila na kosatec a on nikde.

Jak ráda bych cítila suché růže a dřevité tóny. Na mě ostře kysele zelená, pronikavá a vlezlá. Co budu dělat se stovkou, nevím.

Výrazně lepší než AP. Není to ovšem oslnivá kurtizána v salonu, ale grissetka z domku na úpatí Montmartru, veselá s radostí ze života. Rozmarná Manon z Arrasu než přijela do Paříže.

Anýz a máta jsou tak větrové a tak vytrvalé, že vůní prostě nelze.

Ok. Malaki je mužské jméno, český Malachiáš a znamená "Posel boží". Tenhle posel cestuje na koni. Asi ho potkala nehoda, musel koni ošetřit ránu dezinfekcí, jejíž pach jen pomalu slábne. V cíli odevzdává koně ve stáji a jde se převléknout, protože koňský pot zmizí. Ovšem za nějaký kousek oděvu nedopatřením politý dezinfekcí asi nebyla náhrada. Vylučuji, že by si jen nevšiml. Tak intenzivní, aby nebylo lze v tomto stavu k audienci, ten tón ovšem není. V kapse nového oblečení je schovaný kousek labdana. Posel nervózní před audiencí si s ním roztržitě pohrává. Sladký nádech labdana občas zavoní přes dezinfekční tón a čím je pryskyřice měkčí, tím víc voní, postupně splývá s medicinálním tónem. Po audienci kulička labdana možná posloužila jako pozornost služtičce, aby poslovi vyprala. Ale nejspíš jí to bylo málo, pro prádlo nejde a nejde. Posel čeká až do rána. Labdanum zachycené v oděvu slábne, oud také. Protože posel se zprávou pokračuje dál a spěchá, oželí čisté šaty a chladným svěžím ránem vyráží na cestu. Koník vydrbaný do čista už je vlastně v pořádku, jen z posla je stále ještě cítit lehounké závany labdana. Audienci dávala královna, na níž posel i přes tu dezinfekci zapůsobil osobním šarmem. Až přijede znovu v létě, dostane se mu sladšího přijetí. O obsahu zprávy mi není známo nic. S přihlednutím ke všem okolnostem myslím, že nebyla úplně nedůležitá, ale zásadní pecka také ne. Podle mě vůně není čistě pánská, spíš unisex, v chladu s lehounce pánským vyzněním, v teple vyniknou sladší slozky. Výdrž, jak patrno z pohadky, je slušná.

Zpočátku likérové třešně, pak hladká zaoblená nesladká vůně koření se svěžím ovocným nádechem a nakonec ta svěžest ovoce vyvane a zůstane jablečný kompot s optimální dávkou koření.

Ook. Až bude příležitost, pořídím. XI/23. Příležitost byla. Stále voní dřevitě, jako truhlárna plná hoblin s pryskyřicí. Občas malinko zavane Helichrysum italicum - to naříkané polévkové koření, ale vůně je krásná, lapač pochval.

Duch z kouzelné lampy s ADHD. Pohladíš lampu, duch se objeví, ale než stihneš vyslovit přání, zmizí. Od arabky nečekám, že zavoní přesně jen na cestě mezi rozprašovačem a kůží. Těžko tedy říct, jak.

Když nevím, po čem sáhnout, neurazí, nenadchne.

Při podvečerní procházce po vyhřáté mořské pláži balacuji na hranici příboje. Je potřeba trochu kličkovat, ale jdu po tvrdém podkladu. Míjím otrhaného podomniho obchodníčka s bůhví čím, spěchajícího prázdnou pláží za posledními zákazníky. Bůhví proč on peláší suchým pískem. Asi se bojí vody. Přede mnou se vine dlouhý oblak jen pomalu se usazujícího prachu. Není vyhnutí, musím jím projít. Prašná zrnka písku zvířená bosýma nohama vysušují vlhkost mořského vzduchu, vnikají do nosu a nevpustí už ani závan vlhkosti. Obchodník je sice už kdesi v trapu, daleko za mnou, ale jeho nejasný prodejní artikl se postupně vyjeví. To jak se rozvoní příměs koření vysypaného z kapes hazuky prožrané moly. Skořice, kokos, kosatcový kořen, vanilka. Kosatce uteklo jen pár zrnek, dalšího se sypal tenoučký pramínek. Snad ten človíček donese alespoň špetku tam, kam potřebuje. Opravdu to není orientálka. Po vyprchaní mořské hlavy zůstává nasládlá sušší vůně decetního kompaktního koření s lehounkým podkresem bílého krému (asi kokos, kterému se jindy vyhýbám velkým obloukem - zde ve velmi snesitelné podobě).

Malinko do máslova. Jinak decentní, jarní. 30 ml flakonek v plátěném sáčku.

Ook. Chválená. V ní se cítím neskutečně dobře. Ví se o ní, i když je nenápadná, elegantní, zajímavá. Druhý flakon Vánoce.

Ňuchňaci vůně do postele.

Ook. Kdyby se někdy objevila, jdu po lahví. Suché růže.

Esence nevonného parfému, aldehydy pořad dokola. Na těchle vůních jsem vyrostla.

Čerstvě vyprané prádlo vlající v jarním větru. Za sluného dne v březnu přeci člověk rád suší venku. Teplo není bůhví jaké, ale ruce nemrznou.

První nádech evokuje čínskou voňavou gumu. Nikoli však ten kousek, kterým se vybavovaly dívčí penály v 80. letech, představuji si poctivě vrchovatou krabici. Druhý nádech ji ponoří do medového roztoku nebo spíš sirupu z lipových květů. Před třetím nádechem kdosi hned vedle postavil sklenku do pola plnou pracího prášku. Babiččin kostn s prádlem v chalupě s bílou omítkou, prkennou podlahou a se svazky květin zavěšených v oknech k usušení. Tuhle idylu vzápětí přetlačí úplně jiná představa. Betty Smithová a její "V Brooklynu roste strom", kde v bídných podmínkách chudinské čtvrti řeší čistotu karbolkou. Od prádla, přes podlahy až po očistu děvčete po setkání s jakýmsi sexuálním deviantem. Takhle asi voní Chanel No. 5, těm, kteří jej mají za údernou, intenzivní mýdlovku. Mýdlo vyvane, ale obraz Brooklynu počátku 20. století přetrvá. Rozpálené ulice města bez klimatizace, tavící se asfalt, v domech s tmavými schodišti se válí vzduch plný intenzivních pachů, doplněných pronikavou vůní kvetoucího, široko daleko jediného, skomírajícího stromu před okny.

První závan - citrusy. K nim se připojí "něco" a jiskřivé ovoce se okamžitě nějak zvláštně zvrhne. K tomuhle olfaktorickému zážitku mi chybí obraz. Marně přemýšlím, ani si nejsem jistá, jestli se mi to líbí. A pak mi před očima bleskne... jungle. Vlhký tropický les se spoustou přezrálého ovoce, mohly by mezi ním být i ananasy. Že by se název Zlazé ostrovy odvozoval od nich? Náhle je cítit blízkost oceánu, vůni ovoce chvílemi rozhání závany svěžího větru od moře. Jsou vůbec ty Zlaté ostrovy skutečné? A kdepakže leží? V zeměpise nejsem zrovna zběhlá, musím tedy hledat jinde než vlastní paměti. Tak, prosím, Zlaté ostrovy, oficiálně Hyèrské leží ve Středozemním moři . Název jim daly odlesky slunce ve slídě, jíž zdejší půda bohatě oplývá. Vůni ovšem chvilku trvá, než se geograficky usadí. Asi je na tom zeměpisně jako já. Citrus zůstává, ostatní ovocný nádech mizí, povětří vysychá - na ostrově překvapí, ale nezapomínejme, že jsme blízko Provence. Ostrovní ovzduší se pozná v lehkosti levandule, voní spíš jen její nať. Odmyslím-li si krátké kufrování přes tropy, na Zlatých ostrovech už to není ovocné, ani květinové, ani jiskřivé, ani šťavnaté. Zkrátka sušší letnička, která se bude hodit všem, kteří upřednostňují decentní, spíše polévací a u těla držící vůně. Jestli se ovšem srovnáte s tou junglí.

Ook. Vlhký sklep bez plísně, ozon na začátku deště - moje milovaná vůně.

Zase jedna typicky letní vůně. Ovšem nikoli letnička - polívačka. V zimě jí mám za zbraň hromadného ničení. Kus hověziny, s nímž si jirchář nevěděl rady. Nacpal tedy kůži do komína a zapomněl na ni. Na rozdíl ode mě, kůže nasáklá dehtem vydrží úplně všechno. Ale... líné letní odpoledne mě ponouklo k vyzkoušení, jestli je to opravdu taková hrůza, jak se pamatuji. A světe div se, letní teplo výrazně potlačuje kouř. Kůže je zpočátku taky zakouřená, ale spíš jak se chvilku zdržela u ohýnku u lesa, připomíná spíš kožený váček s ovocem. Při toulce po okraji lesa majitelka ovoce vyzobala a hned je místo na kytičku květin. Odpoledne je dlouhé, kouř z váčku vyvanul, květy pomalu usychají a vůně suchých travin na louce sládne. Stejnou zkušenost mám s lehkou verzi Habanity, ze které zima udělá urputnou kuřačku v kabátě nasáklém cigaretovým kouřem. Habanita je děvče z Karibiku, zimomřivá. A tak ten kabát navlékla v říjnu a na jaře ho jen tak neodloží.