citrusy

na kolínskou zajímavá a docela silná, osvěžující, suše citrusová, trocha cedru... a kardamomu zbytečně málo, líbilo by se mi víc.

příjemné překvapení. sympatický nasládlý jasmín, neomamný, neindolický, co se postupně rozvoní do sladkého vanilkového základu. hezky nositelná.

"vonný asfalt", kouř, připálené dřevo. zvláštní, divná. ale rozvoní se do moc pěkného ambrového nasládla.

ta je tak divná, že jsem jí s gustem dala palec nahoru :D jiná než cokoli, co jsem zatím zkoušela. docela intenzivně povlává kolem a z těch občasných závanů je hezčí než u kůže. těžko se mi popisuje. je taková zvláštně nahořkle zelená, přitom není zelená, trochu zemitá, vlastně spíš mechová, a na tom mechu jsou droboulinké kvítečky. s výrazným plastikovým tónem, jehož původ je mi záhadou. křehká a zároveň nepřehlédnutelná; výborný studijní materiál.

Vetiver a kůže. Vetiver dodává svěže štiplavý nádech, kůže dojem velmi klasických pánských vůní. A je to kůže řádně zakouřená. Mimo ní se tam motá ještě nějaké aromatické koření (prý muškátový oříšek) a černočerné dřevo, které mi trochu připomíná to v Black Cashmere nebo Idole de Lubin. Vůně je výrazná, neotřelá, ale s nádechem klasiky, a jde do prostoru. (Právě mám momentální, předem nepromyšlenou asociaci: Hugh Jackman jako Wolverine v X-manech :D K tomu mi vyloženě sedne.)

Z lásky k našemu paneláku vypěstovala jsem si v betonové skruži zahrádku pudrových růží a fialek, ale místo hlíny jsem je zasadila do prachu z obouchané zdi a najemno rozemletého hřebíčku a kardamomu a zalívala je vodou z kaluží. Všechno kvetlo pastelově šedorůžově a vonělo prachem ze starého dřevěného mlýnku na koření a bylo to zastřené a snové a já ve svém betonovém ráji začala věřit v prince z domu se zahradou, co přijede na kole, tzv. arabovi, co s ním jeho táta za jeho mladých let machroval, a vysvobodí mě.

ve stylu zjemněného Hypnoticu, event. Amande Sucree

Kostelni kadidlo s karamelem

Jako olizovat měděnou trubku. Doslova. Ta čichová iluze je mimořádně zdařilá. V horké páře rozpouští pryskyřičnatá vanilka, do které nasypeme černý pepř, co jsme si v potu tváře vlastnoručně rozdrtili v měděném hmoždíři. Možná ta štiplavá zázvorová šťáva se zeleným galbanem a suchý tabákový list dohromady to mají na svědomí, možná tu žádné trubky ani hmoždíře nejsou, ale proč teda všude kolem vidím kovově lesklé hnědooranžovo?

Medene tabakove listy na ambre, kuchynske bylinky, stiplavy peprovy hrebicek

Začínám pozorovat problém vůní této značky. Jsou dobré, pěkné, ale žádná není kdoví jak výjimečná, prostě si jen jedou ve své lehce nadprůměrné lajně. Cor Gentile je květinovka, zpočátku sytá a pylově šťavnatá, kořenitý karafiát v plném květu se prolíná s jemnými růžovými poupaty a s nádechem pudrovosti z lilií. Později květiny v pudru zjemní natolik, že jsou až krémové, uhlazené, ne tolik explicitní. Základ je typicky nasládlý vanilkovo pižmovo dřevitý.

Suchá, bylinná, studená; připomíná mi kus kamene pokrytý lišejníkem. Ta určitá nekompromisní a chladná tmavozelenost je podobná s Figue Amere (Miller Harris). Přemýšlím, jestli taková má být nebo se jen zapomněla rozvonět, ale cítím hlavně vavřín, pak zase vavřín, pak ještě, a pak nějaké to suché cedrové dřevo, špetku bergamotu, suché byliny… A tím to asi pomalu hasne.