Sladce mentolové lipo, větrově pikantní spíš jako pudrová máta než černý pepř s chladivým kardamomem. Sametová levandule, hladká krémová vanilka, měkké bílé pižmo a dřevitý základ doprovází pudrový kosatec v podobě hebké hřejivé srsti. Vůbec nejde o živočišnost, ale o tu strukturu, hladivý dotek, hmatový vjem. Působí to, že je všude kolem pastelová a bílá zimní krása čerstvě napadaného sněhu, který se leskne na slunci za mrazivého dne. V lepším případě se můžeme cítit jako z pohádky - Popelka jede na bílém koni zimní krajinou podél zasněžených stromů, zahalená do kožešin.

vydrhnutá svěženka

sladký grep, co je ták moc zralý, až nám nahnívá.

sladká pačulová růže...

dušená mrkev s moučkovým cukrem a pastelově fialovým kosatcovým prachem, dochucená postrouhaným kosatcovým kořenem a posypaná mošusovým semínkem, s přílohou z pačuli. vážně, je to divné, sladce kosatcovo-mrkvové a při jednom zkoušení to dokonce vzdáleně připomínalo něco na způsob Angela (což se později ukázalo být spíš anomálií).

moc pepře

Sidi Bel Abbes je alžírské město a za ideálního (a zřejmě dost naivního) předpokladu, že by tam vzduch byl nasycen podobnými vůněmi jako stejnojmenný parfém, mile ráda se tam ztratím… Sidi Bel Abbes je podle Serge vůně tabáková, mohla by připomínat nejblíže asi Tureckou kuřárnu, ale bez medu, kandovaného ovoce, oříšků. Nad nejjemnější, nejhladší, nejměkčí kůží se vznáší opar vonného kouře, pálí se vzácná dřeva a později přijdou na řadu i vzácné balzámy. Dýmkový tabák zůstává nezapálený, ale hladkou sladkoslanou ambergris lemují potůčky až téměř nesladké vanilky. Po rozvonění mi velmi připomíná L’Air du desert marocain v drydownu, bez obligátního tauerovského březového dehtu, bez tolika koření, jen sofistikovaná ambra, velejemné papírové pačuli, jasmínový kvítek na zjemnění, suchá dřeva a hlavně stále ta nejjemnější kůže s vonným kouřem. Nekonečné dálky čekají za obzorem, až budou objeveny… A já si sednu do koženého křesílka na terase obložené dřevem, zapálím něco voňavě kouřícího, položím to před sebe na stolek, a budu pozorovat noční exotické město, blikající světla, poušť v dálce, zatímco ke mně budou doléhat zvuky a pramínky kouře a teplý vánek...

Dolce far niente aneb Monegalova Siesta je kombinace zralého citronu sotva utrženého ze stromu a právě pokrájeného na plátky, zakápnutého medem ze Středomoří (zkoušel někdo řecký tymiánový?), dřevitě zeleného vetiveru, který naštěstí nejde do pánska, lehkého poprašku kosatcového pudru, krémové tonky a měkoučkého bílého pižma. Med není nijak těžký, kombinace s citronem mu svědčí, vetiver v nasládlém květinovém pudru příjemně drhne a základ je jako nadýchaný polštářek. Poklidná vůně líného zářijového odpoledne s makronkou na talířku a vychlazenou (opravdovou) domácí limonádou v zahradě pod stromy s výhledem na mořské pobřeží. Výborná výdrž a intenzita tak akorát.

Mělo by jít o reformulovanou re-edici první vůně z roku 92. Černé zakouřené dřevo, jaké známe z Black Cashmere, ale v jemnějším podání. Doplněná suchou růží, semišem, nesladkým pudrovým popraškem, zemitým pačuli, lehce štiplavým kořením a voskovým tónem, je příjemně hluboce zastřená. S původní verzí bohužel nemůžu srovnat.

Kremova, nevyrazna

růže s protivným vodním tónem