Tak tu je ayershirská "myrhová" ruža aj skutočnou myrhou statočne podporená. S prídavkom kadidla, štipkou šafránu a jemne ostrého bieleho korenia pôsobí chladne, nostalgicky, ale čarovne ako znovunájdená freska zo starého kostola. Drevený podklad toto vyznenie ešte podporuje. Krása, ktorá akoby stála mimo čas.
První sprška s sebou přináší nasládlou bylinnou zeleň s mentolovou štiplavostí a pro mě, která nesnáším hašlerky, je to na hraně. Potom je zeleň vykázána, zatímco jednotlivé složky se usadí a začne koncert pro med vytékající z plástve a pár kapek růžového oleje. Kadidlo je přítomné od samého začátku, spolu s myrhou obkružují sladký střed vůně jemnou pryskyřičně kouřovou stopou. Vůně stále houstne a na šátku zůstává po několik dní v podobě lehce zakouřené vanilky. Vůně je výrazná, silná a přitom neskutečně něžná a přítulná.
Já se s ní do kostela nedostanu: stojím před ním a představuji si tu malou holku v bílých šatkách, jak sedí po mši v dopoledním sluníčku na kostelních schodech, čeká na babičku, která se zapovídala se sousedkami, a přitom v puse převaluje příliš velký medový bonbón,občas ho povytáhne mezi dvěma prsty a zkontroluje jeho velikost a jantarovou barvu proti slunci, prsty jí voní voskem, růžemi, vanilkou a otevřené kostelní dveře vydechují kadidlem.
Podle oficiálních stránek má Sideris inspiraci v jedné noční procházce pod hvězdami po ligurské pláži a také v jedné básni od Cesare Raveseho s názvem "Ráno, kdy se pokaždé vrátíš" o hvězdě, co odchází a zase se vrací. Věnoval jí americké herečce Constance Dowlingové, kterou miloval, jenže ta ho opustila a on nakonec i kvůli tomuto spáchal sebevraždu. Ale ničeho tak tragického se ve vůni bát nemusíte, Sideris je velmi přívětivá a vřelá vůně.
Začíná závanem mořské brízy, který má podobu kapku ostřejšího bylinného šafránu a sladké máty, a vláká nás v podvečer do kostela kdesi ve Středomoří. Uvnitř se kromě teplého kadidla pálí i sladce dřevitá myrha a zdá se, že místní pan farář používá místo mešního vína spíš medovinu. Na oltáři nám plápolají svíce a je vyzdoben okvětními plátky růží.
Vosk z těch svíček nám dopadá na ony plátky, kde opět utuhne a uvězní je ve svém objetí. Sloupy uvnitř kostela jsou z mramoru (styčný bod s Exultat) a všude kolem vás se line jemná kouřová, vanilkově nasládlá vůně a spousta tepla. Jen kdyby držela stejně dobře jako Exultat, achjo.
...balzamické
...letité
...velmi husté
...a přitom tak lehounké.!
...vůně kostelů, ve kterých se topí, a voní v nich smola z lesních velikánů zdobících z obou stran hlavní oltář,
a sladko z pálených pryskyřic a lidských těl,
a malátná až těžká vůně sytých velmi tmavě rudých růží s voskově medovými akcenty...
Je to vůně z doby, kdy jsem jako malinká holka v bílých šatkách chodila s babičkou do kostela...
Tak tu je ayershirská "myrhová" ruža aj skutočnou myrhou statočne podporená. S prídavkom kadidla, štipkou šafránu a jemne ostrého bieleho korenia pôsobí chladne, nostalgicky, ale čarovne ako znovunájdená freska zo starého kostola. Drevený podklad toto vyznenie ešte podporuje. Krása, ktorá akoby stála mimo čas.
První sprška s sebou přináší nasládlou bylinnou zeleň s mentolovou štiplavostí a pro mě, která nesnáším hašlerky, je to na hraně. Potom je zeleň vykázána, zatímco jednotlivé složky se usadí a začne koncert pro med vytékající z plástve a pár kapek růžového oleje. Kadidlo je přítomné od samého začátku, spolu s myrhou obkružují sladký střed vůně jemnou pryskyřičně kouřovou stopou. Vůně stále houstne a na šátku zůstává po několik dní v podobě lehce zakouřené vanilky. Vůně je výrazná, silná a přitom neskutečně něžná a přítulná.
Já se s ní do kostela nedostanu: stojím před ním a představuji si tu malou holku v bílých šatkách, jak sedí po mši v dopoledním sluníčku na kostelních schodech, čeká na babičku, která se zapovídala se sousedkami, a přitom v puse převaluje příliš velký medový bonbón,občas ho povytáhne mezi dvěma prsty a zkontroluje jeho velikost a jantarovou barvu proti slunci, prsty jí voní voskem, růžemi, vanilkou a otevřené kostelní dveře vydechují kadidlem.
Podle oficiálních stránek má Sideris inspiraci v jedné noční procházce pod hvězdami po ligurské pláži a také v jedné básni od Cesare Raveseho s názvem "Ráno, kdy se pokaždé vrátíš" o hvězdě, co odchází a zase se vrací. Věnoval jí americké herečce Constance Dowlingové, kterou miloval, jenže ta ho opustila a on nakonec i kvůli tomuto spáchal sebevraždu. Ale ničeho tak tragického se ve vůni bát nemusíte, Sideris je velmi přívětivá a vřelá vůně.
Začíná závanem mořské brízy, který má podobu kapku ostřejšího bylinného šafránu a sladké máty, a vláká nás v podvečer do kostela kdesi ve Středomoří. Uvnitř se kromě teplého kadidla pálí i sladce dřevitá myrha a zdá se, že místní pan farář používá místo mešního vína spíš medovinu. Na oltáři nám plápolají svíce a je vyzdoben okvětními plátky růží.
Vosk z těch svíček nám dopadá na ony plátky, kde opět utuhne a uvězní je ve svém objetí. Sloupy uvnitř kostela jsou z mramoru (styčný bod s Exultat) a všude kolem vás se line jemná kouřová, vanilkově nasládlá vůně a spousta tepla. Jen kdyby držela stejně dobře jako Exultat, achjo.
...balzamické
...letité
...velmi husté
...a přitom tak lehounké.!
...vůně kostelů, ve kterých se topí, a voní v nich smola z lesních velikánů zdobících z obou stran hlavní oltář,
a sladko z pálených pryskyřic a lidských těl,
a malátná až těžká vůně sytých velmi tmavě rudých růží s voskově medovými akcenty...
Je to vůně z doby, kdy jsem jako malinká holka v bílých šatkách chodila s babičkou do kostela...