NEchypre. dokonce ani „moderní“, myslím si. možná to je ta zelená mandarinka, ale já cítím spíš zelený čaj, ne třeskutě svěží, jen osvěžující, s důvěrně známou kombinací květiny plus pačuli, se sladkostí malin a dneska už podruhé chválenými pralinkami. připadá mi, že to jsou ty s mentolovou náplní, a je to rozhodně lepší volba než třeba čokoláda nebo kakao, které by byly příliš sladké, tohle má takový zajímavý sladce větrový jemný nádech. v tomto mentolově pralinkovém ohledu, čistě jen vytrženém z kontextu a zasazeném do zcela jiných souvislostí, musím vzpomenout Equistrius.

syté, nasládlé bílé květiny a dřevo, špetička kultivovaného oudu

Asi se stávám fanynkou Alessandra Gualtieriho. U mě se, oproti poměrně dost recenzím, žádné Vánoce nekonají; na místo toho se ocitáme na břehu řeky s břehy pokrytými terakotovou hlínou. Kam dosáhne voda, je hlína mokrá a mazlavá, výš je suchá a místy rozpraskaná. Stojí tu malý domorodý chrám, částečně postavený z té hlíny, částečně ze dřeva. Vejdete dovnitř – na malém oltáříčku ze santalového dřeva stojí v nádobce z vydlabané tykve horký kakaový nápoj zasypaný mletou skořicí a mletým kardamomem a vedle doutnají pryskyřice a balzámy a kolem jsou sladké pomerančové květy a pomerančová kůra a celé trubičky skořice a tobolky kardamomu a terakotová soška pohanské bohyně. Je to kořenité, trošku gurmánské, neobvykle nakombinované a hodně se mi to líbí.

od rozprašovače mimóza ala Une Fleur de Cassie od FM, na kůži mrkvový kosatec s pižmem, bohužel na konci je z něj máslo.

Vůně kontrastů. Růže sametově rudá, okořeněná pelargonií, se koupe v sladce prachové skořici, je hebká, hřejivá a vřelá. Na druhé straně je aldehydově kovový tón, studený a ostrý jako čepel, s větrovou elemi a okořeněný chladivě pikantním kardamomem. Vše propojuje kadidlo a ambrově dřevitý základ, měkký kouř rozmlžuje hrany. V teple je vůně kořenitě sladká a tulivá, kovový tón se schovává v pozadí. V chladu má však sklon být poměrně řezavá a chladná, když vedle kovového tónu vynikne i kadidlo a pepř.

Tuhle vůni vytvořil Geoffrey Najman jako osobní parfém pro svou manželku Martine a až po nějakých letech přesvědčování přátel se dostala do prodeje. Není tedy divu, že jsem byla docela zvědavá… Složení vypadá lehce angeloidně, ale je to Martine, ženská, která má zjevně lásku k věcem krásným, luxusním, elegantním a distingovaným – soudě dle jejích dalších vůní. I Mon Parfum je vůně precizně zpracovaná a dospělá. A tím končí veškerá moje objektivita – protože už hodně dlouho mi nic tak nebetyčně nelezlo na nervy jako toto (zejména vezmu-li v potaz, že to má do mainstreamu daleko přes sedmero hor a údolí). Vůně je na mně lineární, jediné, co se s ní časem stane je, že se její průraznost poněkud uklidní a zjemní, na otravnosti jí to ovšem neubere. Čím to je, že je taková? Netuším… A jak teda voní? Je to očekávané gurmánské pačuli: lístky pačuli jsou jemné a křehké, zalité uměřeně sladkým karamelem a asi tunou vlezlé maracuje zintenzivněné šťavnatě nakyslou svěžestí nějakého toho citrusu a „říkejte mi Coco Mademoiselle“ vetiveru. Přiměřená dávka květin, snad pomerančového květu a jasmínu, je udusána ovocem v karamelovém županu, ale občas omamně vzdychne. Chudák to křehké pačuli, brání se statečně…

hlína + velmi autentická mokrá omítka v množství větším než malém; Prada je oproti tomu hliněný amatér. výsledek je docela dusivý a jak natruc jde dost do prostoru.

První nádech a: Bože – to – je – nádhera! Sladké mandle (nepřeslazené ala Louve nebo Heliotrope!) a pár kapek pomerančové šťávy, vůně začíná něžně gurmánsky svěže (jde to vůbec? jde!). Postupně se ukazuje pomerančový květ, jemný, nijak zásadně omamný, vůně se stává trochu těžší a vnímám určitou prachovost. Jde rozpoznat i kapku guerlainovské vanilky a určitou tělovost, takže nějaké to pižmo..? Je to skutečně krásná, plná, hladká vůně a myslím, že se pěkně hodí i do tepla jako je dnes.