Memoirs of a Trespasser je sympaťák. Nejlepší kámoš, kterýmu můžete říct všechno, kterej vás zná v dobrým i špatným, bez příkras a klidně i bez mejkapu. Rádi s ním trávíte čas, dali byste za něj ruku do ohně, ale nic víc za tím není. A vy jste si vědomí, jak je strašně vzácný a důležitý mít v životě takový lidi. A takový parfémy. Dřevitá suchá vanilka pro každej pošmournej den, pátek nebo svátek, to je jedno. Bude vám spolu dobře, lehce cinknutí, kolem vůně dubových sudů a hliněné podlahy nasáklé vodou. Letmý kouř z povzdálí a mrknutí oka. Několik nikdy nezapomenutých epizod někdy v historii, co se vlastně nestaly. A jak že se to jmenovalo? Jo, Memoirs of a Trespasser. Bingo. Voníš sladce, když se nezřízeně směješ.

Na mně to úplně nevyšlo, zakouřená stromečková vanilka tíhnoucí k Bvlgari Black, ale méně industriální.

no tak tyhle molekulární věci za sto a více eur... napajcované iso e super... co pak stejně zhořknou... tak ty nic.

vyžvýkaná orbitka osvěžená ledovým zeleným čajem, kde je možná víc ledu než čaje. nesladké.

První dojmy na papírku mě rozhodně neoslovily… Takové že pudrové kytky a cosi kovového... Na ruce... První (a druhý i třetí) dojem: neroli s Lipem plus jakože kovové tóny, aby nám to ladilo s flakonem (pravděpodobně dohromady teda zkáza složek deklarovaných v úvodu…). To by fakt nešlo. S rozvoněním ovšem přichází (značné) překvapení, když jsem bádala, co to kolem najednou voní??? Někdo dal dohromady sluneční veselost z Cassiopei (Tiziana Terenzi) bez té další vlezlosti, Lipo nabylo veselé gurmánskosti Dragée (Reminiscence) a mimo to by se našli i pomerančovokvětoví maršmeláci z Mademoiselle Guerlain (taky veselí). Je to pižmově hebké, je to vanilkově sladké, i dojem krémových blanšírovaných mandlí s pudrovým popraškem by se našel. Je to fordovsky intenzivní, ale rozhodně ne klasicky fordovské. Léto, slunce, klídek, koktejl s parapletem, obří sluneční brýle, bikiny a slamák s širokou krempou. Z toho bude hitovka... – nebo to za rok zruší. Trochu mě trápí obava o lineárnost v pozdějších fázích a v důsledku únavnost, ale celkově vzato, přesun od prvotního zděšení k nadšenému překvapení je za mě rozhodně moc příjemný.

marshmallow pokryté prachovou Carou, s tím rozdílem, že nejen vanilka je prachová (resp. zde spíš vanilkový cukr, přece jen je sladší), i loupané mandle, a vytváří na pěnovém růžovém bonbónu krustičku, jako když ho po americku opečete na ohni, ale žádné kouřové či připálené náznaky nehledejte, sladká a nevinná vůně se halí jen do hebkého bílého pižma.

sladko, umělo, vanilka

cedrově dřevitý, pižmovo-vanilkově nasládlý kosatec na začátku notně vodově rozředěný čajem. rozvoní se ale do podoby Bois d'Iris bez kadidla a to je mimořádně povedené a příjemné. /// Pánská vůně, která snad ani pánská není, protože i po aplikaci na pána voněla dámsky... Začíná vůní nové kožené kabelky, té z pevné kůže, co drží tvar. Není nijak zapudrovaná, je hladká a nakrémovaná a malinko oslazená vanilkou. Může se zdát, že vůně spíš řídne, vyskytují se tam zpočátku okamžiky jisté vodnatosti, to se zřejmě studený zelený čaj probíjí o své slovo ohledně svěžesti. Dobře mu tak, protože slovo stejně nedostane. Jakmile se vůně úplně rozvoní, setrvá už v neměnné podobě sladkého vanilkového kosatce, jemuž za krk hřejivě dýchají dobře ukrytá pryskyřičnatá ambra a krémový santal. Vanilkový kosatec se mísí s hebkým bílým pižmem a vytváří kombinaci známou s Bois d'Iris stejné značky, akorát jednodušší, sladší, méně dřevitou a bez kadidla. Základ ovšem zůstává. A voní překvapivě dobře, dlouho a intenzivně v třicítkových teplotách, což si ovšem myslí i vosy... Výborný poměr cena/výkon a jako bonus krásný flakon.

probleskující citrusy, excelentní suchá růže a pačuliový základ

čerstvé květy, ale prý je těžší, starobylejší

hustý, hutný med a divná, docela syntetická hořkost.

Na jihovýchod od našich luhů a hájů na pobřeží leží město. Nachází se částečně na kopcích, z nichž je krásný výhled na moře. Na jednom z těch kopců, na jeho slunném svahu, je opuštěná zahrada s ovocnými stromy: rostou tam citrusy a granátová jablka, je tam i několik kvetoucích magnolií. Nikdo se o zahradu nestará, kolem divoce roste leccos, napůl suchá vysoká tráva, sem tam nějaká bylinka. Stromy stále nesou ovoce, ale je drobné a není ho mnoho. Zahrada náleží ke starému opuštěnému domku a za domkem, kde už není tolik slunce, roste několik nízkých borovic, jalovcové keře a starý vzrostlý dub. Občas, hlavně po ránu, se smísí vůně dřeva, jalovcových bobulek a zeleného jehličí s vůni zrajícího ovoce – šťavnatých nahořklých yuzu a sladce trpkých granátových jablíček, krémově citronových květů magnolií, meruňkové vonokvětky, sušené šalvěje a usychající trávy a z dálky je cítit zeleně slanou vůni moře. Vůně je víc ovocná, než jsem čekala, a dojem z ní je takový napůl exotický, jako by se inspirovala místy, která tady moc neznáme.