Chladné kadidlo římskokatolického chrámu. Jsem uprostřed města, kolem spousta lidí a já potřebuji klid a útěchu. Otevírám dveře kostela, již je po mši, ale vůně kadidla je všudypřítomná. Usedám do kostelní lavice v zadní části chrámu, dopředu se bojím, byla bych moc na očích. A svěřuji se Bohu se vším, co mě trápí, co nezvládám, s čím bojuji ………… ano, vím, že On ví vše, ale potřebuji pocit bezpečí, a ten tu nacházím, i přes chladné zdi kostela. Vůně kadidla po mši postupně teplá, i když chladný tón tam je stále přítomný. Je to bezpodmínečné přijetí nebo přijetí s podmínkami …………stále se ptám, ale zároveň vím, že pro Něho jsem přijatá bez podmínek, opravdu bez podmínek …… ať budu v chladném chrámu či kdekoliv jinde ………….

Teplé, chlácholivé kadidlo, malého dřevěného kostelíku kdesi mimo civilizaci. Všichni putujeme chladem a sněhem, ale já to vůbec nevnímám. Nevnímám chlad, sníh ani mráz. Vnímám jen teplo kadidla, dřeva, jehličí a mihnutí květin. Jdu rychle, protože se moc těším, až se schoulím do lavice dřevěného kostelíku a budu nasávat jeho vůni. Cítím klid a bezpodmínečné přijetí …….. ale taky vím, že toho se mi dostane i v březovém háji, v pustině , stepi, …… prostě všude, ale v tom malém kostelíku je to ten nejútěšnější pocit, který znám, tam jsem v bezpečí.