Disharmonie vůní - zahájená ranou prastarou ztvrdlou kůží do hlavy a šlehou povříslem ze suchého pýru přes nos. A následoval pád na prašnou cestu. A pak ovocně bonbonovitá sladkost nebezpečně se blížící k hraně ulepenosti....ovšem na uzdě ji drží suché trávy pokryté pořádnou vrstvou prachu. A do toho občasné závany broskvo-meruňkové marmelády prolínající se se svíravou hořkostí. Pro někoho to možná není vůbec špatné...pro mě je to zábavné asi jako souboj gladiátorů v aréně plné prachu a pocitu blížící se smrti poražených. Zařadila bych ji do kategorie dekadentních vůní. Divnovůně pro mě nenositelná....ale něco mě na ní přitahuje.
Zjistila jsem, že můj muž má i přes svou chronickou rýmu, dobrý nos. Na kůži se mi právě rozpíná Soleil de Jehdah a vůbec si s ní nevím rady. Rozpíná se tak, že občas musím ustoupit… Ptám se, co cítíš – on: „sladkost“. Sladkost? Ano na chvíli dostane slovo a pak se schová v davu. A teď? Co to je, ptám se – on: „kůže“, a jo a té je tam opravdu dost a je taky dost hrubá. Sama za sebe zase vnímám bylinně kořeněnou nahořklost, tunu zemitosti a tvrdost, oříškové pačuli…
Líbí se mi, jak Martula tuto vůni přirovnává k orientálnímu koncertu. Myslím, že ji to vystihuje. Prostě velký orchestr, spousta nástrojů ( ingrediencí ), kde každou chvíli má sólo jiný nástroj. A skladba, kterou právě hrají, není líbivá, je pro náročnějšího posluchače, je neklidná a roztěkaná, místy disharmonická a jaksi tíživá, jen výjimečně slyším náznaky líbivé partie. Že by hráli Janáčka? Musím najít jméno skladatele…
Pro mě nenositelná. Ale znám jinou z téže dílny…,Rose de Petra a ta se mi líbí, a hodně
Orientální koncert kontrastních tónů. Vůně sladká i hořká zároveň, znepokojující i hřejivě konejšivá. Balzamická ambra se prolíná se svěžestí citrusů, pudrovost heřmánku a kosatce střídá kožené živočišno. Pulzující energie.
A s La Petite Robe Noire Modele 2 nemá společného vůbec nic, natož aby byla její kopií..
O svých vůních Lucas říká, že nejsou zábavné. Jsou drsné, autentické a těžké, jako hledání světla a posvátného. Soleil de Jeddah popisuje jako: "parfém s mohutným citrusovým úvodem, po němž následuje silné květinové srdce, nad tmavým intenzivně koženým základem napuštěným větvičníkem".
Složení dle www.kafkaesqueblog.com:
Osmanthus, římský heřmánek, mimosa (Fleur de Cassie), janovec, citrón, mandarinka, sicilský bergamot, kosatcové máslo a konkret, jasmín, karafiát, indická patchouli, ruská kůže (izobutylchinolein a březové dřevo) větvičník, cibet, pižmo, styrax, labdanum, benzoin a vanilka z Madagaskaru.
Ta vůně mě zavádí do Pohádky o putování - poetického, avšak hororového příběhu pro děti, který jsem viděla jako malá v kině se školou. Pamatuji si z něj pramálo: ponurou atmosféru, ruskou divokou přírodu, nuzné kostýmy z dob carského Ruska, strach a potřebu utíkat, létající kožené "rogalo". A taky to, jak malého chlapce fyzicky bolela přítomnost zlata a jeho starší sestra ho ochraňovala.
V Soleil de Jeddah mi úvodní citronová pecka promísená s mízou prýštící z rozlámaných zelených větviček na vyprahlou prašnou zem uštědřila zapamatovatelnou ránu do nosu. Pronikavá "kyselost-nekyselost" a jistá přírodní "šťavnatost" v podobě vláhy obsažené ve stéblech trávy nerada a velmi pomalu ustupovala zemitě ambrovému hořkému základu, který doplňoval na troud vysušený kořen kosatce. Ambra se mísila s kůží, pryskyřicemi a nesladkou vanilkou a spolu s dojezdem citronu v podobě citronové kůry vytvářela dojem podivného citronového koláče, který hltáte sedíce na zemi uprostřed paseky plné bodláčí, a jste si vědomi, že to bude možná vaše poslední jídlo. Příště už se vše pod vaším dotykem změní ve zlato, a vám zbude jen ten chladný kov a umírání hlady.
Vůně je to přirozená a přírodní, přitom znepokojivá. Úvod je jako záblesk. Avšak ne podobný zlatu (či pozlátku) na flakónu. Je jako odraz sklíčka v zaměřovacím dalekohledu, které uvidí zvíře těsně před zazněním smrtelného výstřelu, těsně než se zhroutí na hlínu a bodláčí, své poslední lože.
Jen malá poznámka na závěr. Shledávám v Soleil de Jeddah podobnost s chypré zeleným pocitem z původní Ivoire (Balmain), a v zemitých ambrových i lehce gurmánských tónech s Tauerovou L'Air du Désert Marocain. A neumím se rozhodnout, zda se mi ta vůně líbí, anebo nelíbí.
...pár vteřin zelená šťáva ze zeleného citronu.
V momentě začíná sládnout vanilkou, lehce houstnout,
a stává se temnou...
Kůže.
Kůže černá, nebroušená,
se roztahuje, rozpíná živočišnou silou...,
a pod hebce cukrovým zeleněcitrusovým nektarem se pohybuje v rytmu nádechu a výdechu...
Líbí se mi to nebo ne.?
Ta kůže je chvílemi protivná, ale sladké tóny přitahují chřípí k ovoněné pokožce jak magnet...
Utlumený citron už jen chabě probleskuje mezi heřmánkovým pylem zahuštěnou šťávou z manga, pár kapkami z rozmačkaných broskví a smirkovým kosatcem.
Vše je takové nadýchaně marmeládové...
...a čím je to husté.?
Nejspíš hedvábnými pryskyřicemi vytvářejícími s ostatními složkami gurmánský tón...
Hlavní slovo má ve vůni pořád kůže -
kůže oritentální, drahá a luxusní, syrová ale i měkoučká, černá...
A ostatní složky jsou pouze jejími dobrovolnými,
ovšem nepostradatelnými, otroky...
Ta vůně je velmi rafinovaná, a
černá a perleťově zlatá,
a
silná a současně křehká...
...jsi velmi silný
- líbí se mi to -
jak takovou dobu
jen
v rukou
udržíš mě
nad zemí...
...hustý těžký déšť
a
mokré světlo
pod lampami...
jak perlorodka na břehu moře
jsem
a o třpytivém šperku uvnitř nitra
už jen
zdá se mi.....
Jako u většiny svých vůní se Stephane Humbert Lucas i zde nechal inspirovat blízkým východem. V tomto případě si vybral slunečného město Jeddah (česky Džidda), druhou největší metropoli Saudské Arábie, přes níž každoročně proudí tisíce poutníků do slavné Mekky. A přesně taková vůně na začátku je: zářivá a jiskřivá díky kombinaci svěžího citrónu, hořkosladkého pomerančového květu a podobně laděného heřmánku.
Po chvilce se jiskřivost mírně ztlumí, ale nemizí, jen ustupuje do pozadí, aby v nestřežených chvilkách opět zazářila a vůně začíná ukazovat svůj orientální charakter, který vás bere na výlet do palácových komnat, vykládaných jemnou kůží a sametem. Hřejivá „prachová“ ambra se zvláštně zemitě laděnými tóny a uklidňujícím „pudrovým“ kosatcem pro změnu láká do pouštní oázy na sledování zapadajícího slunce ve jemném víru prachově nadýchané vanilky.
A není to tak, že by se tyto etapy střídaly, jak tomu bývá u řady vůní, ony se jen postupně nabalují na sebe a vzájemně prolínají, čímž zaručí několikahodinovou zábavu. A díky své jiskřivosti za sebou zanechává nesmírně příjemnou a přitom zřetelnou stopu v místnosti – jednou stranou něžná a uklidňující a druhou stranou má v sobě obrovský náboj.
Disharmonie vůní - zahájená ranou prastarou ztvrdlou kůží do hlavy a šlehou povříslem ze suchého pýru přes nos. A následoval pád na prašnou cestu. A pak ovocně bonbonovitá sladkost nebezpečně se blížící k hraně ulepenosti....ovšem na uzdě ji drží suché trávy pokryté pořádnou vrstvou prachu. A do toho občasné závany broskvo-meruňkové marmelády prolínající se se svíravou hořkostí. Pro někoho to možná není vůbec špatné...pro mě je to zábavné asi jako souboj gladiátorů v aréně plné prachu a pocitu blížící se smrti poražených. Zařadila bych ji do kategorie dekadentních vůní. Divnovůně pro mě nenositelná....ale něco mě na ní přitahuje.
Zjistila jsem, že můj muž má i přes svou chronickou rýmu, dobrý nos. Na kůži se mi právě rozpíná Soleil de Jehdah a vůbec si s ní nevím rady. Rozpíná se tak, že občas musím ustoupit… Ptám se, co cítíš – on: „sladkost“. Sladkost? Ano na chvíli dostane slovo a pak se schová v davu. A teď? Co to je, ptám se – on: „kůže“, a jo a té je tam opravdu dost a je taky dost hrubá. Sama za sebe zase vnímám bylinně kořeněnou nahořklost, tunu zemitosti a tvrdost, oříškové pačuli…
Líbí se mi, jak Martula tuto vůni přirovnává k orientálnímu koncertu. Myslím, že ji to vystihuje. Prostě velký orchestr, spousta nástrojů ( ingrediencí ), kde každou chvíli má sólo jiný nástroj. A skladba, kterou právě hrají, není líbivá, je pro náročnějšího posluchače, je neklidná a roztěkaná, místy disharmonická a jaksi tíživá, jen výjimečně slyším náznaky líbivé partie. Že by hráli Janáčka? Musím najít jméno skladatele…
Pro mě nenositelná. Ale znám jinou z téže dílny…,Rose de Petra a ta se mi líbí, a hodně
Orientální koncert kontrastních tónů. Vůně sladká i hořká zároveň, znepokojující i hřejivě konejšivá. Balzamická ambra se prolíná se svěžestí citrusů, pudrovost heřmánku a kosatce střídá kožené živočišno. Pulzující energie.
A s La Petite Robe Noire Modele 2 nemá společného vůbec nic, natož aby byla její kopií..
Soleil de Jeddah je zdařilá kopie La Petite Robe Noire Modèle 2. Komu se po LPRN 2 stýská, bude touto vůni nadšen.
O svých vůních Lucas říká, že nejsou zábavné. Jsou drsné, autentické a těžké, jako hledání světla a posvátného. Soleil de Jeddah popisuje jako: "parfém s mohutným citrusovým úvodem, po němž následuje silné květinové srdce, nad tmavým intenzivně koženým základem napuštěným větvičníkem".
Složení dle www.kafkaesqueblog.com:
Osmanthus, římský heřmánek, mimosa (Fleur de Cassie), janovec, citrón, mandarinka, sicilský bergamot, kosatcové máslo a konkret, jasmín, karafiát, indická patchouli, ruská kůže (izobutylchinolein a březové dřevo) větvičník, cibet, pižmo, styrax, labdanum, benzoin a vanilka z Madagaskaru.
Ta vůně mě zavádí do Pohádky o putování - poetického, avšak hororového příběhu pro děti, který jsem viděla jako malá v kině se školou. Pamatuji si z něj pramálo: ponurou atmosféru, ruskou divokou přírodu, nuzné kostýmy z dob carského Ruska, strach a potřebu utíkat, létající kožené "rogalo". A taky to, jak malého chlapce fyzicky bolela přítomnost zlata a jeho starší sestra ho ochraňovala.
V Soleil de Jeddah mi úvodní citronová pecka promísená s mízou prýštící z rozlámaných zelených větviček na vyprahlou prašnou zem uštědřila zapamatovatelnou ránu do nosu. Pronikavá "kyselost-nekyselost" a jistá přírodní "šťavnatost" v podobě vláhy obsažené ve stéblech trávy nerada a velmi pomalu ustupovala zemitě ambrovému hořkému základu, který doplňoval na troud vysušený kořen kosatce. Ambra se mísila s kůží, pryskyřicemi a nesladkou vanilkou a spolu s dojezdem citronu v podobě citronové kůry vytvářela dojem podivného citronového koláče, který hltáte sedíce na zemi uprostřed paseky plné bodláčí, a jste si vědomi, že to bude možná vaše poslední jídlo. Příště už se vše pod vaším dotykem změní ve zlato, a vám zbude jen ten chladný kov a umírání hlady.
Vůně je to přirozená a přírodní, přitom znepokojivá. Úvod je jako záblesk. Avšak ne podobný zlatu (či pozlátku) na flakónu. Je jako odraz sklíčka v zaměřovacím dalekohledu, které uvidí zvíře těsně před zazněním smrtelného výstřelu, těsně než se zhroutí na hlínu a bodláčí, své poslední lože.
Jen malá poznámka na závěr. Shledávám v Soleil de Jeddah podobnost s chypré zeleným pocitem z původní Ivoire (Balmain), a v zemitých ambrových i lehce gurmánských tónech s Tauerovou L'Air du Désert Marocain. A neumím se rozhodnout, zda se mi ta vůně líbí, anebo nelíbí.
...pár vteřin zelená šťáva ze zeleného citronu.
V momentě začíná sládnout vanilkou, lehce houstnout,
a stává se temnou...
Kůže.
Kůže černá, nebroušená,
se roztahuje, rozpíná živočišnou silou...,
a pod hebce cukrovým zeleněcitrusovým nektarem se pohybuje v rytmu nádechu a výdechu...
Líbí se mi to nebo ne.?
Ta kůže je chvílemi protivná, ale sladké tóny přitahují chřípí k ovoněné pokožce jak magnet...
Utlumený citron už jen chabě probleskuje mezi heřmánkovým pylem zahuštěnou šťávou z manga, pár kapkami z rozmačkaných broskví a smirkovým kosatcem.
Vše je takové nadýchaně marmeládové...
...a čím je to husté.?
Nejspíš hedvábnými pryskyřicemi vytvářejícími s ostatními složkami gurmánský tón...
Hlavní slovo má ve vůni pořád kůže -
kůže oritentální, drahá a luxusní, syrová ale i měkoučká, černá...
A ostatní složky jsou pouze jejími dobrovolnými,
ovšem nepostradatelnými, otroky...
Ta vůně je velmi rafinovaná, a
černá a perleťově zlatá,
a
silná a současně křehká...
...jsi velmi silný
- líbí se mi to -
jak takovou dobu
jen
v rukou
udržíš mě
nad zemí...
...hustý těžký déšť
a
mokré světlo
pod lampami...
jak perlorodka na břehu moře
jsem
a o třpytivém šperku uvnitř nitra
už jen
zdá se mi.....
...jo, a bylo mi v ní celý den krásně.
27/08/14
Jako u většiny svých vůní se Stephane Humbert Lucas i zde nechal inspirovat blízkým východem. V tomto případě si vybral slunečného město Jeddah (česky Džidda), druhou největší metropoli Saudské Arábie, přes níž každoročně proudí tisíce poutníků do slavné Mekky. A přesně taková vůně na začátku je: zářivá a jiskřivá díky kombinaci svěžího citrónu, hořkosladkého pomerančového květu a podobně laděného heřmánku.
Po chvilce se jiskřivost mírně ztlumí, ale nemizí, jen ustupuje do pozadí, aby v nestřežených chvilkách opět zazářila a vůně začíná ukazovat svůj orientální charakter, který vás bere na výlet do palácových komnat, vykládaných jemnou kůží a sametem. Hřejivá „prachová“ ambra se zvláštně zemitě laděnými tóny a uklidňujícím „pudrovým“ kosatcem pro změnu láká do pouštní oázy na sledování zapadajícího slunce ve jemném víru prachově nadýchané vanilky.
A není to tak, že by se tyto etapy střídaly, jak tomu bývá u řady vůní, ony se jen postupně nabalují na sebe a vzájemně prolínají, čímž zaručí několikahodinovou zábavu. A díky své jiskřivosti za sebou zanechává nesmírně příjemnou a přitom zřetelnou stopu v místnosti – jednou stranou něžná a uklidňující a druhou stranou má v sobě obrovský náboj.