Chladné kadidlo římskokatolického chrámu. Jsem uprostřed města, kolem spousta lidí a já potřebuji klid a útěchu. Otevírám dveře kostela, již je po mši, ale vůně kadidla je všudypřítomná. Usedám do kostelní lavice v zadní části chrámu, dopředu se bojím, byla bych moc na očích. A svěřuji se Bohu se vším, co mě trápí, co nezvládám, s čím bojuji ………… ano, vím, že On ví vše, ale potřebuji pocit bezpečí, a ten tu nacházím, i přes chladné zdi kostela. Vůně kadidla po mši postupně teplá, i když chladný tón tam je stále přítomný. Je to bezpodmínečné přijetí nebo přijetí s podmínkami …………stále se ptám, ale zároveň vím, že pro Něho jsem přijatá bez podmínek, opravdu bez podmínek …… ať budu v chladném chrámu či kdekoliv jinde ………….
hořce bylinné dva tři nádechy a pak už vás Avignon obklopí chrámovými stěnami - tak vysokými a tak mohutnými, že se v nich cítíte úplně utopení, čemuž napomáhají tepající přívaly kadidlového kouře, prosvětleného povzbudivými vanilkovo-citrusovými mžitkami, takže to tonutí je docela příjemné... začnete se rozhlížet kolem sebe a skrz kouř se vám ukazují tmavé vyřezávané oltáře s bohatým reliéfem, na tomhle dřevu není ani kousek, který by kdysi unikl tvarujícímu doteku... od té doby stihly nasáknout kouřem a vosky... svíček je tu spousta - uzavřený prostor, na studené a hořce prašné (suchý heřmánek?) kamenné podlaze je jen pár ostrůvků světla z vitráží, ve kterých pomalu krouží pozlacený prach... Avignon mi připomněl Hwyl, který se ale někdo rozhodl přestavět z malé lesní svatyně v monumentální katedrálu - po původním lese v ní ale zůstala stopa a také se díky elemi připomene - závany čerstvé smůly a suchého jehličí zpod navlhlé omítky... styčné body nalézám i s bratrským Kyotem, které je ale vlhčí, pasivnější a samozřejmě zelenější... Kyoto mi navíc obracelo pozornost na prázdný prostor v chrámu, svatyni... budova nebyla důležitá... Avignon je celý o ní, vážný, hmotný, nesmlouvavě vtahuje do svých zdí...
Avignon představuje krásnou nezapálenou kadidlovou pryskyřici s citrusovými tóny, téměř identickou, jakou poskytuje parfém Cardinal (Heeley). Akorát zde je o malinko dřevitější, v závěru výrazněji ustupuje myrze a vydrží kratší dobu, kolem 5 hodin.
Když jsem poprvé testovala tenhle parfém, nejdřív jsem si myslela, že mám asi halucinace, protože přísahám, cítila jsem gin s tonikem. Nic víc. Gin s tonikem namíchanej v takovým poměru, jako by vám ho připravil duchem již nepřítomný kamarád na party ve studentském klubu asi tak ve tři ráno, pěkně půl na půl, ať to má grády. Ha ha, to mají být ty lomené oblouky, chorály a kamenné stěny? No nic. Pak do sebe tenhle drink kopnete, máte skvělou náladu, už půl hodiny se smějete trapnému vtipu, když vtom vám zábavu přeruší ohlušující zvuk kostelních varhan. Tak jo, je to tam. Už se nesmějete, zpozorníte a váš tep se zpomalí. Opravdu se Avignon usadí do podoby toho nefalšovaného kostelního kadidla, toho, které všichni dobře známe. Je mi znovnu šest, blíží se vánoce a já se strašně těším, že hodím v kostele do kasičky korunu králi Baltazarovi a on kývne hlavou a pak si půjdu s mámou vystát frontu na kubánský pomeranč. Ovšem nevím, jestli bych tuhle vůni dokázala nosit bez toho, aniž by mi v uších zněla rozjuchaná lidovka: "Ty, který máš babu starú, co smrdí kostelem, farú..."
Chladné kadidlo římskokatolického chrámu. Jsem uprostřed města, kolem spousta lidí a já potřebuji klid a útěchu. Otevírám dveře kostela, již je po mši, ale vůně kadidla je všudypřítomná. Usedám do kostelní lavice v zadní části chrámu, dopředu se bojím, byla bych moc na očích. A svěřuji se Bohu se vším, co mě trápí, co nezvládám, s čím bojuji ………… ano, vím, že On ví vše, ale potřebuji pocit bezpečí, a ten tu nacházím, i přes chladné zdi kostela. Vůně kadidla po mši postupně teplá, i když chladný tón tam je stále přítomný. Je to bezpodmínečné přijetí nebo přijetí s podmínkami …………stále se ptám, ale zároveň vím, že pro Něho jsem přijatá bez podmínek, opravdu bez podmínek …… ať budu v chladném chrámu či kdekoliv jinde ………….
hořce bylinné dva tři nádechy a pak už vás Avignon obklopí chrámovými stěnami - tak vysokými a tak mohutnými, že se v nich cítíte úplně utopení, čemuž napomáhají tepající přívaly kadidlového kouře, prosvětleného povzbudivými vanilkovo-citrusovými mžitkami, takže to tonutí je docela příjemné... začnete se rozhlížet kolem sebe a skrz kouř se vám ukazují tmavé vyřezávané oltáře s bohatým reliéfem, na tomhle dřevu není ani kousek, který by kdysi unikl tvarujícímu doteku... od té doby stihly nasáknout kouřem a vosky... svíček je tu spousta - uzavřený prostor, na studené a hořce prašné (suchý heřmánek?) kamenné podlaze je jen pár ostrůvků světla z vitráží, ve kterých pomalu krouží pozlacený prach... Avignon mi připomněl Hwyl, který se ale někdo rozhodl přestavět z malé lesní svatyně v monumentální katedrálu - po původním lese v ní ale zůstala stopa a také se díky elemi připomene - závany čerstvé smůly a suchého jehličí zpod navlhlé omítky... styčné body nalézám i s bratrským Kyotem, které je ale vlhčí, pasivnější a samozřejmě zelenější... Kyoto mi navíc obracelo pozornost na prázdný prostor v chrámu, svatyni... budova nebyla důležitá... Avignon je celý o ní, vážný, hmotný, nesmlouvavě vtahuje do svých zdí...
Chladná kadidlovka evokující studený kamenný kostel - ostatní složky jsou sice patrné (suché byliny, trocha dřeva), ale kadidlo prostě hraje prim.....
Avignon představuje krásnou nezapálenou kadidlovou pryskyřici s citrusovými tóny, téměř identickou, jakou poskytuje parfém Cardinal (Heeley). Akorát zde je o malinko dřevitější, v závěru výrazněji ustupuje myrze a vydrží kratší dobu, kolem 5 hodin.
Když jsem poprvé testovala tenhle parfém, nejdřív jsem si myslela, že mám asi halucinace, protože přísahám, cítila jsem gin s tonikem. Nic víc. Gin s tonikem namíchanej v takovým poměru, jako by vám ho připravil duchem již nepřítomný kamarád na party ve studentském klubu asi tak ve tři ráno, pěkně půl na půl, ať to má grády. Ha ha, to mají být ty lomené oblouky, chorály a kamenné stěny? No nic. Pak do sebe tenhle drink kopnete, máte skvělou náladu, už půl hodiny se smějete trapnému vtipu, když vtom vám zábavu přeruší ohlušující zvuk kostelních varhan. Tak jo, je to tam. Už se nesmějete, zpozorníte a váš tep se zpomalí. Opravdu se Avignon usadí do podoby toho nefalšovaného kostelního kadidla, toho, které všichni dobře známe. Je mi znovnu šest, blíží se vánoce a já se strašně těším, že hodím v kostele do kasičky korunu králi Baltazarovi a on kývne hlavou a pak si půjdu s mámou vystát frontu na kubánský pomeranč. Ovšem nevím, jestli bych tuhle vůni dokázala nosit bez toho, aniž by mi v uších zněla rozjuchaná lidovka: "Ty, který máš babu starú, co smrdí kostelem, farú..."