Teplé, chlácholivé kadidlo, malého dřevěného kostelíku kdesi mimo civilizaci. Všichni putujeme chladem a sněhem, ale já to vůbec nevnímám. Nevnímám chlad, sníh ani mráz. Vnímám jen teplo kadidla, dřeva, jehličí a mihnutí květin. Jdu rychle, protože se moc těším, až se schoulím do lavice dřevěného kostelíku a budu nasávat jeho vůni. Cítím klid a bezpodmínečné přijetí …….. ale taky vím, že toho se mi dostane i v březovém háji, v pustině , stepi, …… prostě všude, ale v tom malém kostelíku je to ten nejútěšnější pocit, který znám, tam jsem v bezpečí.
...вам не понять широты русской души, если вы не видели бескрайных просторов России...
tahle věta z učebnice ruštiny se mi se Zagorskem připomněla... měl by být lehce melancholický... no - tohle je pro mě vůně nejzazší samoty, opuštěnosti... borovice a cypřiš s jemně terpentýnovým nádechem jako v Hinoki... spousta jehličí a čerstvě nařezané březové dřevo, posypané pepřem umletým úplně na jemno, trochu dráždí v nose... to vše prosáknuté kadidlem a olejnatými silicemi hřebíčkového pimentovníku... je surová... přesto je zvláštně klidná, ale ani trochu konejšivá - ani jedna malá fialka, která mi evokuje mámina líčidla, se neukázala... a není to ani tepající, hypnotické kadidlo, které nabízí útulek/vězení ve stěnách kostela jako v Avignonu, tady je opravdu jen nekonečná tajga, kam oko dohlédne... Zagorsk tak vlastně působí skutečně očistně, zostřuje vědomí, rozšiřuje plíce a šeptá mi do ucha - tady jsi sama na konci světa...
Zagorsk je protiklad k ledovému kadidlu v Avignonu - zde je kadidlo teplé, v podobě starého vysušeného dřeva (oltáře, lavice a jiný dřevěný kostelní mobiliář) za staletí "prokouřeného" kadidlem skrznaskrz. Kostel je vyzdobený květinami, ale jejich vůně doléhá "z dálky" pouze v občasných závanech.....
Závan borovicové pryskyřice odhalil suchou hřebíčkovou myrhu, mírně oslazenou cypřišem, která spolu s kadidlovou pryskyřicí na chvíli vytvořila věrohodnou vůni pravoslavného kadidla. Potom se objevilo prašné nakyslé cedrové dřevo a posunulo vyznění ke dřevu nasáklému kadidlovým kouřem, přes nějž vůně postupně odplynula. Povedená kadidlová vůně, ovšem se slabší projekcí. Výdrž přesáhla 5 hodin.
Ačkoliv jsem zatím bohužel neměla štěstí navštívit Zagorsk, úžasná recenze Luny mě navnadila zkusit se tam přenést alespoň s pomocí vůně a s radostí můžu potvrdit, že skutečně patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze mezi kadidlovkami najít. Březové dřevo v kombinaci s borovicovou pryskyřicí, jehličnatým cedrem, vetiverem, drceným pepřem a dalšími složkami opravdu evokuje zaprášený kostel skrz na skrz prosycený kadidlem v drsné zasněžené krajině. A přestože do jeho majestátních prostor nakonec nevstoupíte, jelikož vaší pozornost upoutal přilehlý záhon zmrzlých kosatců a fialek, nacházející se nedaleko, neustále cítíte jejich tíživou blízkost. Až jednou budu opravdu velká holka, odvážím se a vstoupím.
Zagorsk patří do kadidlové série CdG a mělo by nás tentokrát přenést do ortodoxního kostela. Jelikož vím, jak to tam voní, můžu dobře zhodnotit, jak se jim to povedlo. Upřímně...50:50. Ovšem vůně je to neskutečná a obávám se, že se tady budu dlouze vykecávat. Není to interiér ortodoxního kostela. Ale jeho blízkost cítíte, když putujete zasněženou krajinou a do očí vás šlehají březové větve, protože vítr je dnes obzvlášt silný. Okamžitě jsem si vybavila zimní den, kdy jsme se školou v rámci zkvalitnění našeho pošramoceního vkusu, šli na perlu ruské kinematografie Andrej Rublev. Celé tři hodiny jsem fascinovaně zírala na pomalé záběry člověka jdoucího dlouhé minuty sněhem, strašný nájezd Tatarů nebo úžasnou scénu s odléváním zvonu. Zagorsk mi tenhle film připomněl především proto, že je stejně černobílý, nekonečný a fascinující. Černobílý jako březové dřevo, které cítíte od samého začátku. Vetiver evokuje ledový vítr, který vám nedovolí zcela otevřít oči. Je to stoprocentní "outdoor" vůně, u které jsem z nějakého zvláštního důvodu měla strach. Strach, že se v té nekonečné krajině ztratím, zmrznu a sežere mě medvěd. Vtom do mě strčila loktem spolužačka Zdena, která právě dojedla taranku: "Hele, vzbuď mě až ten nemožnej chlap vyleze z toho sněhu!"
Teplé, chlácholivé kadidlo, malého dřevěného kostelíku kdesi mimo civilizaci. Všichni putujeme chladem a sněhem, ale já to vůbec nevnímám. Nevnímám chlad, sníh ani mráz. Vnímám jen teplo kadidla, dřeva, jehličí a mihnutí květin. Jdu rychle, protože se moc těším, až se schoulím do lavice dřevěného kostelíku a budu nasávat jeho vůni. Cítím klid a bezpodmínečné přijetí …….. ale taky vím, že toho se mi dostane i v březovém háji, v pustině , stepi, …… prostě všude, ale v tom malém kostelíku je to ten nejútěšnější pocit, který znám, tam jsem v bezpečí.
...вам не понять широты русской души, если вы не видели бескрайных просторов России...
tahle věta z učebnice ruštiny se mi se Zagorskem připomněla... měl by být lehce melancholický... no - tohle je pro mě vůně nejzazší samoty, opuštěnosti... borovice a cypřiš s jemně terpentýnovým nádechem jako v Hinoki... spousta jehličí a čerstvě nařezané březové dřevo, posypané pepřem umletým úplně na jemno, trochu dráždí v nose... to vše prosáknuté kadidlem a olejnatými silicemi hřebíčkového pimentovníku... je surová... přesto je zvláštně klidná, ale ani trochu konejšivá - ani jedna malá fialka, která mi evokuje mámina líčidla, se neukázala... a není to ani tepající, hypnotické kadidlo, které nabízí útulek/vězení ve stěnách kostela jako v Avignonu, tady je opravdu jen nekonečná tajga, kam oko dohlédne... Zagorsk tak vlastně působí skutečně očistně, zostřuje vědomí, rozšiřuje plíce a šeptá mi do ucha - tady jsi sama na konci světa...
Zagorsk je protiklad k ledovému kadidlu v Avignonu - zde je kadidlo teplé, v podobě starého vysušeného dřeva (oltáře, lavice a jiný dřevěný kostelní mobiliář) za staletí "prokouřeného" kadidlem skrznaskrz. Kostel je vyzdobený květinami, ale jejich vůně doléhá "z dálky" pouze v občasných závanech.....
Závan borovicové pryskyřice odhalil suchou hřebíčkovou myrhu, mírně oslazenou cypřišem, která spolu s kadidlovou pryskyřicí na chvíli vytvořila věrohodnou vůni pravoslavného kadidla. Potom se objevilo prašné nakyslé cedrové dřevo a posunulo vyznění ke dřevu nasáklému kadidlovým kouřem, přes nějž vůně postupně odplynula. Povedená kadidlová vůně, ovšem se slabší projekcí. Výdrž přesáhla 5 hodin.
Ačkoliv jsem zatím bohužel neměla štěstí navštívit Zagorsk, úžasná recenze Luny mě navnadila zkusit se tam přenést alespoň s pomocí vůně a s radostí můžu potvrdit, že skutečně patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze mezi kadidlovkami najít. Březové dřevo v kombinaci s borovicovou pryskyřicí, jehličnatým cedrem, vetiverem, drceným pepřem a dalšími složkami opravdu evokuje zaprášený kostel skrz na skrz prosycený kadidlem v drsné zasněžené krajině. A přestože do jeho majestátních prostor nakonec nevstoupíte, jelikož vaší pozornost upoutal přilehlý záhon zmrzlých kosatců a fialek, nacházející se nedaleko, neustále cítíte jejich tíživou blízkost. Až jednou budu opravdu velká holka, odvážím se a vstoupím.
Zagorsk patří do kadidlové série CdG a mělo by nás tentokrát přenést do ortodoxního kostela. Jelikož vím, jak to tam voní, můžu dobře zhodnotit, jak se jim to povedlo. Upřímně...50:50. Ovšem vůně je to neskutečná a obávám se, že se tady budu dlouze vykecávat. Není to interiér ortodoxního kostela. Ale jeho blízkost cítíte, když putujete zasněženou krajinou a do očí vás šlehají březové větve, protože vítr je dnes obzvlášt silný. Okamžitě jsem si vybavila zimní den, kdy jsme se školou v rámci zkvalitnění našeho pošramoceního vkusu, šli na perlu ruské kinematografie Andrej Rublev. Celé tři hodiny jsem fascinovaně zírala na pomalé záběry člověka jdoucího dlouhé minuty sněhem, strašný nájezd Tatarů nebo úžasnou scénu s odléváním zvonu. Zagorsk mi tenhle film připomněl především proto, že je stejně černobílý, nekonečný a fascinující. Černobílý jako březové dřevo, které cítíte od samého začátku. Vetiver evokuje ledový vítr, který vám nedovolí zcela otevřít oči. Je to stoprocentní "outdoor" vůně, u které jsem z nějakého zvláštního důvodu měla strach. Strach, že se v té nekonečné krajině ztratím, zmrznu a sežere mě medvěd. Vtom do mě strčila loktem spolužačka Zdena, která právě dojedla taranku: "Hele, vzbuď mě až ten nemožnej chlap vyleze z toho sněhu!"