Vnímám ji velmi podobně jako Fleur. I pro mě je MAVLS kamenickou dílnou, v níž místní mistr právě chystá řezat mramorovou desku na pomník. Čím je ale tak zajímavá? Štiplavě hořká vůně pepřové prachu, který odlétává od kusu kamene, se tu totiž mísí se závanem čerstvě upečeného jablečného štrůdlu se skořicí. Ten postupně nahradí vůně lékořicového badyánu a smetanové mexické vanilky, povalující se na dřevěných policích mezi kamenickým nářadím společně s dózami na kadidlo a myrhu. Závěrem pak vzduch uvnitř kromě již zmíněné vanilky krásně pročistí bílé pižmo.

Karamelová lázeň s kapkami medu a úvodní fázi i pár kapkami bergamotu, v níž plavou kvítky jasmínu a meruňkové vonokvětky, která se po rozvonění promění v evropskou oudovou arabku s medovo-kakaovým benzoinem, smetanovou vanilkéu, balzamickou ambrou a špetkou bílého pižma.

Svěženky většinou moc nemusím, ale tohle je docela pěkná, ještě ne moc zralá kyselá mandarinka, zajímavě zkombinovaná s vůní koření a Coca-Coly. Jen kdyby mi do toho nelezla ta avivážová vodní růže s pižmem. (NT)

Vůně má prý evokovat teplé klima středomořské Korsiky a tamější plantáže s mandarinkami. A v úvodní fázi je skutečně cítit sladká šťavnatá klementinka, osvěžená hořkým pomerančem a pomerančovým květem s jemnou avivážovou vůní jasmínu. Slaměnka, též typická pro Korsiku, pak v kombinaci se skořicí a mléčně kořenitým santalem svojí jemnou tabákovou vůni a tóny dřevitých pilin pomáhá navozovat atmosféru teplého suchého podnebí. Jen je škoda, že takhle už nezůstane a vanilka, plnotučná bíločokoládová tonka maltol se svojí vůní jahodové cukrové vaty a připáleného karamelu ji posunou na můj vkus až příliš angelovským směrem, kdy drží jak helvétská víra.

Citrusové svěženky moc nemusím, ale tahle mandarinka docela zaujala, rozhodně mě oslovila mnohem víc, než ta od The Merchant of Venice. A recept? Vezměte mandarinku, oloupejte ji a její kůru nechte máčet v nadýchané vanilkové peně. Následně ji vyndejte a napíchejte do ní hlavičky hřebíčku a posypejte ji nesladkou, najemno namletou skořicí. (NT)

Má zachycovat idylku vápenných vil, lemujících útesy tohoto malebného jihoitalského městečka v oblasti Kampánie. V tomhle případě však bylo kromě listů rybízu použito širší spektrum citrusů od citrónu přes grep až po šťavnatou mandarinku a bylinek v čele s mátou, bazalkou a koriandrem. Společným prvkem s Neroli Portofino je pomerančový květ s hebkým pižmem a hřejivá ambra opět s tónem slaného mořského vánku, za nějž je ovšem tentokrát zcela bezpochyby zodpovědný vetiver. Komu se tedy Neroli Portofino zdála nedostatečně propracovaná, měl by určitě vyzkoušet. (NT)

Sicilská mandarinka odráží proces zrání tohoto citrusového plodu. Díky petitgrainu začíná jako zelený plod, který ještě visí na větvičce. Zapojením citrusově kořenité pelargónie a pomerančového květu však postupně uzraje a zesládne, abychom si ji mohli konečně utrhnout, oloupat a jednotlivé měsíčky rozložit po stole z cedrového dřeva a poprášit jemným bílým pižmem.

Suché bylinné vůně jsem nikdy cíleně nevyhledávala, nicméně Foin Fraichement Coupé mě coby zajímavá letní svěženka donutila můj názor přehodnotit a Mandragore s mým oblíbeným zázvorem ve složení se nabídla jako první. Ze začátku, kdy se v ní mísí hořký bergamot s ostrým pepřem a větrovou svěžestí badyánu a máty na mě ještě působí jako takový palčivý a možná i jedovatý lektvar. Stačí ale chvilku počkat, než vše uhladí sametově hebký kouř z labdana spolu se zemitým kosatcem, v němž se nám bylinky na jemně dřevitém podkladu usuší a dají tak vyniknout i pikantně nasládlému zázvoru. Kdyby měla delší jak dvouhodinovou výdrž, nejspíš bych si dala říct.

Je skutečně vůní měkkého, zralého šťavnatého manga. Po rozvonění pak přidáme do ovocného salátu i nějaký ten měsíček pomeranče, s nímž se rázem přeneseme na tichomořský ostrov s písečnou pláží do stínu zelených banánovníků (ylang), než pro nás přijede gumový motorový člun (oud).

Zralé mango se objeví pouze na pár minut po nástřiku a pak zmizí jak pára nad hrncem. Potom se už skrze šťavnaté sladké ostružiny s kandovanými fialkami, lotosem a sladce pačuliovým základem s vanilkou přihlásí důvěrně známá vůně Euphorie. Mango Skin oproti ní navíc obsahuje špetku drceného černého pepře, kosatcový pudr a jasmín s tóny čínských gum, což ji pro mě osobně činí zajímavější.

Jak jinak může Pierre pojmout spojení manga a plumérie než hodně sladce. Mango je přítomné hned od začátku, pěkně šťavnaté spolu s jiskřivými, lehce omamnými bílými květy, z nichž kape nektar v podobě zkaramelizovaného cukru, přesně ten samý jako v Sucre d´Ebene. Zde však bylo přidáno pár zelených lístečků, pudrové tóny a průsvitné dřevo. Tak ono jistě není špatné dát si v létě pod stromem v zahradě na osvěžení sladkou mangovou limonádu, ale tato je tak cukrově sladká, že mám přece jen jistou obavu z náletu vos. Teprve v základu ta ulepená sladkost ustoupí a člověk si může v klidu užít již mnohem jemnější květinovou sladkost plumérie s tentokrát již nesladkými pudrovými tóny a hladkým dřevem.

Je mimořádně povedenou pastelově růžovou růží, která je kromě perlivých aldehydů osvěžená i citrusovými tóny pelargónie. Po rozvonění se pak do kytice vplete i několik zelených lístků fialek, díky nimž se změní v růži sametovou. Přidané bílé pižmo jí zase dodá vzdušnost. Komu se líbí vůně jako Rosenlust, Ward Momayz a jiných přírodních růží, měl by určitě vyzkoušet.

Názevje jakousi slovní hříčkou, skladájící se z "Mante religieuse", což je kudlanka nábožná, která je vyobrazená i na samotném flakonu a "menteuse" = klamný. A pravdou je, že Manteuse je tak trochu vůní dvou tváří. Zpočátku se tváří jako zcela nová medová bílokvětinovka, osvěžená jiskřivým bergamotem. Ovšem zemitý kosatec, převázaný jemnou kůží a poprášený vanilkou v další fázi vás nenechá na pochybách, že inspiraci čerpá i u své předchůdkyně Soleil de Jeddah s tím rozdílem, že Manteuse má trochu víc pryskyřičnatý základ, doplněný o mléčný santal s příjemně živočišnými podtóny, jak jej můžete znát např. ze Santalové (Nishane).

Inspirací pro tuto vůni se prý stala vzpomínka Enza Torreho (zakladatel značky) na dům jeho babičky, ležící v centru přímořského města Forte dei Marmi v italské provincii Lucca na Piazza Marconi, číslo popisné 3. Babiččina pudřenka, tajemné šuplíky a velké šatní skříně ze starého dřeva, jejichž vůně se mísila s vůní čistě vypraného ložního prádla. Dále to byl pohled na ono náměstí s hrajícími si dětmi, vůně z tržních stánků, stromů a řezaných květin na něm. Snaha zachytit místo, kde se střetává městský život a moře, a atmosféru, která působí uspořádaně a zároveň trochu divoce. V prvotních ostřejších tónech (koriandr, anýz a na prach rozemletá skořice) je možno spatřit stánek s kořením, což se dá brát jako vyjádření té divokosti a kdo chce, i ty výskající děti si zde najde. A jak už jednou zmínila Miru, Francois Demachy se možná při tvorbě hlavy u Mitzah inspiroval právě i touto vůní, protože tou počáteční kořeněnou směsí jsou si docela podobné. Potom vás to už táhne do toho domku, vezmete to kolem okenních parapetů s muškáty až ke toaletnímu stolku s líčidly a pudřenkou (kosatec). Špetička pižma obstarává pocit čistoty. Na návštěvě se ovšem nezdržíte dlouho, protože přes otevřené okno už vás zase láká vůně nedaleké kavárny, kde si právě někdo dopřává křehoučké zákusky s vanilkovým krémem a popíjí čokoládu (pačuli), v kuchyňce asi právě pečou nějaký dort, o čemž svědčí nasládlý kouř, který jste nasáli do plic. Trocha chyprových tónů vetvičníku, šimrajících v nose, pak už jen působí jako taková třešňička na dortu a zlehka chladí jako přímořský vánek. Relativně poklidné a příjemně strávené odpoledne, moc pěkná představa, do níž jsem se ráda nechala vtáhnout.

Kapka svěžích citrusů s březovou kůrou, jehličím a mořskými řasami, které příboj vyplavil na sněhobílou pláž (pižmo s kašmírovým dřevem). (NT)

No ano, mořská vůně by to byla, při troše fantazie tam lze najít i tu mořskou pěnu a nepatrný slaný podtón. K tomu se přidává vůně zelených bylinek a ostrouhanotužkového cedru, čímž trochu připomíná modrou Escadu Into the Blue, jen bez těch ovocných tónů, tohle je vyloženě nesladké s trochou pepře navíc. I tak, hledá-li někdo alternativu, tady by to šlo. Přesto je na můj vkus příliš lineární – zmíněný „vývoj“ se odehraje během pěti minut a pak už nic. (NT)

Jak mi Jacquard nesedla, tak Marquetry se mi líbí moc už ten osvěžující úvod s trpkým bergamotem, levandulí a pryskyřičnatou ambrou. Jen ten kousek broskve v ní nemám sušený, ale naopak přezrálý, růži skoro vůbec a místo toho spíš sušený tabák s tebou zmiňovaným galbanem a našlehanou tonkou - velmi originální a příjemná kombinace. Kromě toho tipuju, že ve složení bude i hřebíček podobně jako v Magot. Nakonec přejde do klasického ambrovanilkového základu s nadýchaným bílým pižmem a ještě stále patrnou tonkou. Souvislost s marketerií jsem v ní sice nenašla, ovšem dostat ji jako dárek, rozhodně bych se nezlobila.

Oficiální popis vůně zmiňuje odkaz na antickou pověst o kyperském umělci Pygmalionovi (Ovidiovy Proměny, kniha 10, podle pozdějších interpretací dokonce král). Ten nejprve na základě špatných zkušeností s prostitutkami zavrhl ženy, aby se pak sám zamiloval do ženské sochy, jíž sám vytvořil. Na základě jeho proseb potom bohyně lásky tuto ženu ze slonoviny (Galatea) oživila. Galateou má zde být „pudrový“ kosatec v objetí svého stvořitele Pygmaliona v podobě „prachového“ kakaa. Oba aktéry uvádí na scénu šťavnaté a zároveň jemně nahořklé citrusy. Kakao se v mazlivém objetí s kosatcem postupně proměňuje a rozehřívá v kvalitní tmavou čokoládu, která polaská nosy zaměřené na gurmánsky laděné vůně. Kolem nich se vytváří příjemné suché pryskyřičnaté teplo. A nakonec nám tihle dva představí svojí dceru Paphos, sametovou fialku se žlutými vanilkově-benzoinovými vlásky.

Tahle vůně patří k těm lepším zpracováním třešňového květu. Je tu zapracovaný společně s kysele svěžím liči, šťavnatým jablkem, citrusovou magnólií, kousíčkem maracuje, která přináší podtón tropicky ovocné sladkostí a svěží růží. Po delším rozvonění se pak květiny usadí na vzdušný pižmově-cedrový podklad s malinovým nádechem. Navlhlá zelená zemitost pačuli zase evokuje dojem zeleného vodního jezírka. Ano, myslím, že tahle by klidně i mohla vonět japonská zahrada v květu :) . Funguje to ale jenom přes léto, v zimě dokáže být ostrá až čpavá.

Musím potvrdit to, co napsala jerry, tohle je jedna z nejpovedenějších čokoládových vůní a to nejen, pokud jde o mainstream. Po osvěžujícím grepovém úvodu mi připomíná čokoládové pralinky z vánoční kolekce, plněné fondánem, jen tady je promíchaný i s kapkou černorybízové náplně a jsou zlehka posypané nahořklým kakaem. V další fázi se rybíz ztratí a místo něj ho ve fondánu vystřídá zajímavá mátová větrovost, díky níž vůně vlastně ani nepůsobí sladce. Možná by mohla mít trochu lepší výdrž, z mojí kůži se po dvou hodinách už vytrácí, ale při její ceně v našich e-shopech se jí to dá odpustit :) .

Pačuli v ní jako blackviolet čokoládové nemám, spíš prašně zemité a pryskyřičnaté s podtóny surového kakaa. Bíločokoládovou v ní mám tonku. Jinak ale souhlasím, jakmile odezní smetanová fáze vanilky a přejde do podoby creme brulée s benzoinem a labdanem, tak začne v kombinaci s tou tonkou nápadně připomínat Kurkdjianovu Grand Soir s tím rozdílem, že tady to labdanum nejde tolik do kožena a nehořkne. Nevím, jestli je to tím kadidlem nebo stopovým množstvím oudu, no je taková semišovější.

Než tradiční čajovkou je opravdu gurmánkou, kdy k miniaturnímu šálku zeleného ledového čaje dostanete třešňový lokum a k němu pistáciovou tyčinku Deli s netradiční bíločokoládové polevě. A všechno je to zahalené v nadýchaném obláčku bílého pižma. Kdybych vzorek neměl cedulku, pocitově bych ji zařadila nejspíš k Micallef, protože tohle je sice celkem originální, nicméně na můj vkus opravdu hodně líbivé.

Úvodními zelený tóny se šťavnatou broskví, jasmínem a ylangem s vůní přezrálých banánů se částečně hlásí k příbuzenství se Samsarou. To hlavní příbuzenství se však zásluhou ovocné tuberózy, kokosové tiaré a základu s jemně kořenitým santalem a mléčnou vanilkou projeví až po rozvonění a to je Mahora s přidanou jiskřivě medovou plumérií navíc, díky níž Mayotte oproti ní působí jako zářivější tropický květinový koktejl s opalovacím krémem. Škoda, že měla podobně krátký život, protože mi přijde určitě lepší než Mahora.

V případě Marka Buxtona se rozhodně žádné přeslazené fialky obávat nemusíte. Svá pubertální léta má dávno za sebou, dokonce je dospělejší než taková Bois de Violette (bez jakéhokoliv bonbonkového podtónu) a taky zelenější a to nejen díky jí samotné, ale i zásluhou čerstvě nasekaných bylinek. Zpočátku je i zemitá, avšak jen do té doby, než se k fialce připojí máslový kosatec a suchý kouř z labdana. A proč mě napadl zrovna Lutens? Protože i tahle fialka je lesní, jen místo podrostu tu máme pálené jehličí, voskové pryskyřice a suché drhnoucí dřevo, které spíš než santal mně osobně připomíná právě lutensovský cedr. Špetka pižma pak jemně zdůrazní pudrovost/sametovost fialky. Až v drydownu (cca. po 4 hodinách) vůně konečně nepatrně zesládne. (NT)

Otřepané klišé říká, že čas zahojí všechny rány, no pravdou je, že nám dává jen příležitost naučit se žít s našimi jizvami. Fyzické rány se snadno zhojí. Zlomená kost může být zafixovaná s pomocí sádry, aby znovu srostla. Jak ale budete omítat zlomené srdce a bolavou duši? Jenže někdy si zkrátka nemůžete pomoct, přestože víte, jak vám to nakonec ublíží. R. se opírala o dřevěný rám dveří a věděla, že E. není kluk pro ni, když ji přinesl slámově žlutou narcisku a pytlík lékorek s karamelkami jako omluvu, aby ji pozval na opravdové rande po tom, co si z ní vystřelil před kamarády. Jenže v jeho skořicovém pohledu bylo něco zvláštně přitažlivého. Byl vřelý, sladký, ale zároveň lehce pichlavý, až měla pocit, že se jí propaluje do duše. A jeho dech voněl po tabáku, když ji políbil...