Pro vyjádření čistoty, krásy a ženské dokonalosti superdámy si Pierre Guillaume vybral květ magnólie. Ovšem ne tu s typickým citrusově svěžím aspektem, jak ji známe většinou. Jeho magnólie voní i po růži a vanilce z Brûlure de Rose. Vůbec je hodně na sladké. Superlady miluje zkaramelizovaná jablka a žvýkačky s malinovou příchutí. A díky bílé ambře nezapomíná ani na dokonalý make-up.

Mýdlový úvod s jasmínem sice dává typově vzpomenout na klasickou Arpege a to je tak všechno. Superstitious totiž někde napůl cesty mezi starou a moderní školou. Není tu žádný hřebíček s koriandrem. Arpege sice uvádí jasmín ve složení, ale hraje v ní jen okrajovou roli. Alespoň v mém případě totiž v jejím květinovém srdci dominuje ylang s vůní přezrálých banánů, bulharská růže, pudrový kosatec, ovocná tuberóza a konvalinky. Jasmín ze Superstitious je úplně jiné kategorie. Není to žádný lehoučký ovocný jasmín jako např. v Promesse de l´Aube, není ale ani indolický. Jsou to křupavé zelené jasmínové výhonky, na nichž se třpytí aldehydy. Ano, třpytivost je tím, co dodává Ropionovým zdánlivě starosvětským aldehydům moderní tvář. Oproti Arpege však disponují mnohem zajímavější vlastností. Nepolevují! Jenom jasmín udělá po rozvonění trochu místa okvětním plátkům ambrové růže, pačuli a kadidlu z Portrait of a Lady. Je to jen její lehounká ozvěna, jelikož Dáma z portrétu je ovocnější, kořenitější a „chladnější“, no ten jeho parfumérský podpis prostě nezapře. Jak už jsem totiž naznačila v samotném nadpisu, Superstitious se pro mě nese převážně v zeleném odstínu. Není to jen jasmín, jenž ji dodává tuhle barvu, Dominique Ropion použil v této fázi i broskev. Ne tu zralou z Nahémy, jak tvrdí jeden uživatel na fragrantice, ale nezralou zelenou broskev, jak ji můžete znát třeba z Mitsouka (i když tam je taky s kořením) a vetiver, které společně se stávajícím pačuli přináší ke stále neutichajícímu aldehydově květinovému buketu i lahodné tóny chypre a tvoří zároveň druhý nepopiratelný typový odkaz na Portrait of a Lady. Je tedy Superstitous vůní evokující šustění dámských šatů? Zcela nepochybně. Mně se konkrétně vybavily tyto společenské zelené šaty z hedvábného taftu od Christiana Diora z roku 1954. Intenzitu má o trochu slabší než Portrait of a Lady, pořád se však pohybuje v nadprůměrné rovině podobně jako Une Fleur de Cassie a stejně tak výdrž. Zkrátka Superstitious je znovu báječným uklidňujícím důkazem, že spojení s koncernem Estée Lauder zatím není pro značku Frederica Malleho na škodu.

V úvodu se mísí svěžest květů broskvoně s překvapivě příjemnou sladkostí fialkového nektaru, tlumenou suchou dřevitostí muškátového oříšku a dalším koření, aby se po rozvonění proměnila v dámskou verzi Sleek Suede (Yves Saint Laurent) s vanilkově mléčnou čokoládou, poprášenou surovým kakaem (tón pačuli) s lehkou stopou oudu, ambrou místo kadidla a pižmovým kosatcem místo cedru.

Proč to má v názvu ylang, když mýdlové to téměř není? Alespoň ne v první polovině. A ta je vůči mně poměrně nelichotivá. Spojuje v sobě totiž řízný kyselý citrón se svěží zelenou nahořklostí, promíchaný s medově ulepeným a zároveň dosti živočišným jasmínem zasypaným asi tak tunou hřebíčku. Když tenhle teror po hodině pomine, objevuje se vlahý mech i s lesním podrostem, pokrytý zelenými lístky fialek. V závěru se pak tato „sametová“ zeleň promísí s trochou nasládlého krémového a zároveň mírně štiplavého santalu, kapkou mýdlovosti, ostrouhanotužkovým cedrem a celkem příjemnou hřejivou ambrou s medově sladkou krustou. Vím, že touhle závěrečnou větou toho asi moc neřeknu, ale přesně takhle si představuju, že „voní“ nějaký indický guru po několikadenní meditaci.

Je další z řady vůní inspirovaných baletem, tentokrát Labutím jezerem. Ovšem asi by to nebyl Bertrand Duchafour, kdyby alespoň do začátku nepřidal něco zvláštního. V tomhle případě se rozhodl zkombinovat svoje tradiční kovově chladné aldehydy s vařenou mrkví, mírně řezavou frézii a lehce houbičkující gardénii. To vše mu ale budiž tentokrát odpuštěno za ten krásný pudrový kosatec s něžnou (kupodivu nebonbonkóvou) fialkou, která však nepostrádá otisk rudě nalíčených rtů (růže), jemnou konvalinkou a bílým pižmem. V téhle fázi je vůně skutečně hebká jak labutí křídla. Celkovou nadýchanost a sametovost pak ještě v základu umocní tóny chypre společně se vzdušným cedrem. Moc dobrý reparát po Enchanted Forest.

Kombinuje trpkou bergamotovou kůru a hořkým neroli a citrusově nazelenalým petitgrainem s dřevitými podtóny. Citrusy pak pozvolna přejdou do nesladkého pomerančového květu, zasypaného bílým pižmem s trochou ambry. Řekla bych, že právě u této vůně se Thierry inspiroval, když tvořil svou pozdější AA Nerolia Bianca.

Je jednou z výjimek, která do puntíku slibuje to, co má v názvu. Voní jako obří hromada marshmallow s ostružinovou a černorybízovou náplní pokrytá vydatnou vrstvou šlehačky, vanilkou. Celé je to poprášené bílým pižmem. A drží jak přibitá! Ačkoliv nepatřím do cílové skupiny, musím uznat, že v rámci kategorie drogérkových gurmánek je překvapivě dobře zpracovaná.

Ta směs, která má navodit dojem šeříku, není úplně typická, že by působil úplně i stoprocentně autenticky. Cítím klasické neroli v hodně lehké, svěže zelené podobě a trochu netradičně gardénii. Ale každopádně je to moc příjemné. Ten kosatcový pudr v ní po rozvonění je úplně lehoučký jak pápěří. Já mám ve Sweet Morphine dominantní hlavně tu mimózu, která jednak v kombinaci s kosatcem působí vzdušně pudrově a jednak jde v kombinaci s tou krémovou vanilkou stejně jako ve Farnesianě do mandlova, i lehce do medova a stejně jako ona mi voní po senu. Celé je to nepatrně podbarvené dřevem. A drží.

Zajímalo by mě, kdo u Dermacolu vymýšlel název této vůně, protože ve svěžím jablečném úvodu, který na mně díkybohu jako obvykle nekysne, ani nepřipomíná jar či jiný úklidový prostředek, najdete akorát pár kapek pomerančové šťávy, jinak je především bonbónovou růží s ovocnou levandulí a podobně laděným jasmínem na pižmovém základu s ostrouhanotužkovým cedrem. Zimolez ale neviděla ani z rychlíku.

Jde o velmi sladkou vůni, jenže pro mě ne ve smyslu gurmánského požitku, snad jen ty višně naložené v likéru na začátku bych si dala, ale pak se na mě vyvalí spousta cukrové vody, tureckým medem, marmeládou, mandlemi a nepříjemným ostrým umělým tónem . Tady je skutečně výraz sladká, až se svírají vnitřnosti zcela na místě. Po odvanutí té nechutně kalorické bomby vystoupí růže, nejprve vosková, doplněná zelenými lístečky, aby se vzápětí schovala do pudrového obláčku. Onen protivný umělý sladký tón však bohužel pro mne nemizí ani náhodou. Jediné pozitivum je, že na to, jak je napřed intenzivní a nebojím se říct vlezlá, po dvou hodinách o ní prakticky nevím.

Kiliana Hennessyho prý pro tuto vůni, v pořadí poslední z černé kolekce, inspirovala poezie Charlese Baudelairea a texty Jima Morrisona, k tomu samozřejmě Kiliánův smysl pro dramatično, a tak dostala Calice Becker za úkol zachytit ve vůni nejen průřez celou kolekcí, ale i literární význam slova sladké vykoupení. No a vida, zde je název asi nejpříznačnější, protože vůně se tak opravdu chová. V začátku hoří neroli a spolu s hořkými listy zelených citrusů v horkém kadidlovém pekle, kde vás jako ďáblík drží ve svých spárech. Stačí však chvíli vytrvat a na záchranu vám pomalu přispěchá andělsky něžný pomerančový květ a na nadýchaném obláčku z prachového vanilkového peří vás (jemně sládnoucí) za zpěvu pudrově pryskyřičnatých tónů unáší k sobě do nebe.

Je jiný název pro červený hvozdík bradatý, s nímž se prý zhrzení staří mládenci nechávali vyportrétovat, aby symbolizoval jejich hledání pravé lásky. A hřebíčkový karafiát tu skutečně najdete. V úvodu působí ale díky citrusově-jehličnaté vůni galgánu v kombinaci s drceným bílým pepřem a kardamomem poněkud chladně a odtažitě, opravdu tak trochu jako zhrzený milenec, bledý jako smrt. Teprve po rozvonění objeví novou lásku, která mu znovu patřičně rozproudí krev v jeho španělských žilách. Je jí rudá růže s vřelým skořicovým pohledem. Vlasy ji voní po tabáku a její polibky jsou teplé a máslově vláčné. Zahaleni do kouřového obláčku ze styraxu ti dva spolu tančí smyslné vanilkové tango, aby nakonec svou milou podaroval kyticí kosatců.

Sladce známá, která se nemůže rozhodnout, zda bude polévkou nebo dezertem. Přivítá vás důvěrně známá vůně Earl Greye s nastrouhanou bergamotovou kůrou ve verzi ice tea s chladivým kardamomem a industriálním studeným kadidlem, jenže nějakou nešťastnou náhodou se do něj vážně dostala i špetka polévkového libečku. Potom už se připomenou zkaramelizované sušenky s vanilkovou náplní. Jen té sladkosti je v jednu chvíli tolik, až svírá útroby jako Un Bois Vanille. Vyváží ji až hrst kakaového prášku v základu.

Koupání s Pierrem probíhá v tichomořském stylu nejprve v jezírku s malým zurčícím vodopádem ve vnitrozemí jednoho z tamějších ostrůvků, porostlém santalovníky, popínavými růžemi a banánovníky. Odtud se pak procházkou zelenou džunglí dostanete na pláž s pižmově bílým pískem, pokrytém naplavenými řasami, brouzdáte se vlnách a necháte si chodidla omývat mořskou pěnou.

To bergamotově svěží kadidlo se sladkým santalem fakt vytváří dojem adventu, lesu a plápolajících svící. Později kadidlo ustoupí na úkor dřeva, ale když se přidá cedr s trochou hřejivé ambry a pižmem, je tam i ten vítr, šumící ve větvích a sluneční paprsky, které se přes tu mléčně santalovou mlhu snaží nesměle proniknout. A rozhodně mi to přijde nositelnější (na tak úderné) než vůně Comme des Garcons bez těch vyloženě výrazných pánských tónů. Konejšivé vánoční kadidlo se santalem.

Můžu-li vztah k nějaké vůni označit za ambivalentní, pak to bude rozhodně Sycomore. Někdy mám pocit, že je to jedna z nejlepších osvěžujících vůní s vetiverem a jehličím vůbec, jindy na mně vyskočí až příliš nesympatického koření, citrusů a pánských tónů. Vezměme to však od začátku. To je totiž hotový kalup: směs aldehydů, spousty drceného pepře a hořkého grepu. Za nimi se nezadržitelně dere jehličí a drhnoucí vetiver s prašnou zemitostí a slaným podtónem a chladné kouřové kadidlo a mech. Pod mechovým podkladem však kromě zemitosti nacházím i malou stopu hořké čokolády, rozemletou na jemný prach. A nad tím vším se vznáší obláček, z něhož tu a tam zaprší pár citrusových kapek.

Jak už naznačuje samotný název, tahle vůně je čistokrevnou ódou na fíkovník a ten v ní taky najdete bez jakýkoliv ozdob navíc. Máte tu jak fíkové větvičky s nahořklými zelenými lístečky, tak i samotné fíky. Jsou krásně zralé a slaďoučké s příjemnými mléčnými podtóny.

Tak tohle už je ve srovnání s Kitreou vyloženě fík k nakousnutí. Žádný náznak svěžesti, citrusů nebo moře, jak jsme u většiny fíkovek zvyklí, ani ťuk. Představte si hrnek teplého kondenzovaného mléka a mísu fíků v obrovské medové lázni. Tady se jím opravdu nešetřilo. Teprve po delším rozvonění, když trochu povolí a fík dostane víc prostoru, začnete vnímat, že stůl, na němž se to všechno nachází, je z mléčného santalu a že hned vedle stojí zapálená svíčka, ze které zvolna odkapává vosk. Kromě toho, že se jedná asi o nejgurmánštější fíkovku, jakou jsem kdy zkusila, se Syconium může pochlubit zatím nejlepší intenzitou a výdrží z produkce MCG.

Symfonická árie začíná gurmánskými tóny měsíčků mandarinek a pomerančů, namočených do luxusní belgické čokolády smíchané s kardamomem. Po rozvonění se čokoláda stáhne do pozadí a naplno se rozezvučí větrově svěží kardamom, lehce podbarvený oudem, který zpívá o dalekém Orientu, aby nakonec závěrečný part mohla převzít smetanová vanilka s bílým pižmem a crème brûlée.

Drobné konvalinky, rychle zarůstající ale džunglí galbanových rostlinek a vysokými travinami, vyrůstající z vlhkého mechového podrostu, v němž lze chvíli tušit i citrusovou magnólii. Když v ní konvalinky zmizí a galbanum se opět rozestoupí, objeví se keř se zeleným jasmínem. Syntetická jen ve smyslu, jako kdyby ji člověk pozoroval přes skleníkovou slídu.