Název se mi nějak nezdál, takže dle gůglu Botafumeiro je kadidelnice v katedrále v Santiagu de Compostela. Název je to pěkně prosím galicijský (jeden z jazyků ve Španělsku – v oblasti Galicie na sever od Portugalska, má dost společného s portugalštinou) a znamená „vypouštět kouř“. Botafumeiro je ambrová kadidelnice – prachově kořenitě ambrová a teple kadidlová, nijak kostelní. Je to spíš přehlídka pálících se balzámů, zejména styraxu (to je ten, co ho najdete v Oriental Brulant; tam teda hezčeji), a dým z nich se linoucí je opojný a hustý, že by se dal krájet. Bohužel je taky celkem lineární a má tendenci poněkud kysnout.

kandované ovoce + med = biskupský chlebíček namazaný vrstvou tmavého lahodného lesního medu

máta

z papírku jsem byla opravdu nadšená, kvalitní kožená bunda

to je přakvapení … dlouhého časového období. nejlepší slaďárna, co mi prošla rukama. ovocno-květinová, ale tak hladká až mléčná a vlastně vůbec není přeslazená, netrne z ní, nedusí, nezvedá žaludek. ten kokos tam právě dodává akorát tu mléčnost a zakulacuje. připomíná mi trochu Mon Parfum (Micallef) mínus karamel a pačuli. // nejhladší ovocno-květinová směs, vyniká překvapivě příjemná a nepřeslazená třešeň, ale nechybí ani bobulové ovoce „lesní směs“ a broskev, vše zalité jemným kokosovým mlékem a nějakou tou krémovou vanilkou. bez toho mléka by to byla marmeláda, ale takhle je to hodně uhlazené a propojené, asi jako smoothie z uvedených složek, hodně na jemno rozmixované, navíc překvapivě nepřeslazené. povedená vůně!

pomerančový květ

Jako nadýchané kašmírové polštáře na prostorném divanu, do nichž se vysypala krabička sladkého bílého tabáku a teď tím voní celá místnost. Lenoší si na nich krásná princezna, která si po koupeli natírá svou jemnou pleť olejem s bílým pižmem a po večerech si ráda dopřává právě upečené skořicové šneky s polevou z bílé čokolády navrch ještě posypanou skořicovým cukrem a vanilkový milkshake přímo z čerstvě vydlabaného vanilkového lusku, ozvláštněný jemným popraškem nastrouhaného muškátového oříšku. Tyhle delikatesy jí denně připravují michelinští kuchaři z nejlepších ingrediencí a servírují je jako malá umělecká díla na vyřezávaný dřevěný stolek vedle divanu. Má štěstí, potvora, že nepřibere a může si to dovolit.

Vzdušná vanilková ambrovka, na začátku doplněná drhnoucím mechem a nahořkle bylinými tóny bobkového listu. Ty postupně zjemní a ustoupí koženému labdanu a sladce zakouřeně gurmánským pečeným kaštanům - respektive v duchu americké whisky chápu spíš ten dub a žaludy ve složení. Naštěstí nepůsobí, jako by na sebe člověk vylil skleničku s drinkem, drží se v mezích inspirace. Určitě nejde o klasickou kolínskou napěchovanou hořkými citrusy, je to asi tak kolínské jako byla Kurkdjianova Cologne pour le Soir. A na kolínskou taky velmi dobře drží. Překvapivě příjemná vůně, mně osobně milejší než extrait.

Dřevitě zakouřená dospělácká ambrovka. Ve srovnání s EdC tady už máme dřevitě hořkosladký alkohol karamelové barvy, s výrazným aroma dubového sudu, v němž byl nápoj uložen. Vanilka je zde o poznání temnější a zakouřenější, kožené tóny získaly hřejivě živočišný nádech a mech jen podkresluje a dodává temně zeleně drhnoucí texturu, zde však bez bylinných tónů EdC. Tohle je vůně na večer ke své denní verzi, i více do pánska. Vybaví se klasický obrázek klubu vybaveného nábytkem z masivu, s koženým polstrováním, na stolech sklenky z broušeného skla se zlatavou aromatickou tekutinou.

Ten Serge mě už pěkně štve. Boxeuses jsem nucena považovat za další variaci na Feminité du Bois, ovšem tentokrát byl cedr nahrazen kůží. Koření připomíná Cuir Mauresque, ale zpracování je jemnější a bez zlovolného kadidla. Ono je to vlastně docela zajímavé, že část Sergeových vůní je sebou vzájemně inspirovaná, případně obsahuje určitý odkaz. Ale Boxeuses je slaďoučké kandované ovoce (švestky nejvíc) s punčovým kořením, vystavené na jemné, tenounké, hladké, nepříliš zřetelné kůži, lehce podbarveno nenápadným, teplým pižmem. Myslím, že je to pěkně nositelný, spíš dámský Lutens. /// švestky s punčovým kořením na jemné, hladké kůži, podbarveno jemným pižmem, později se přidá špetka kari a kůže přidá na intenzitě

Tahle vůně je ze světa fantastických bytostí a podobných stvoření. Ne éterická víla jako Lutensova Bois de Violette, ale taková jezinka, co po kamenech přeskakuje zurčící potok, v šatech z mlhy a pavučin, ve vlasech věnec z kapradí a lesních bobulí. To je vlastně úplně přesně, o čem Bracken je: svíravě hořce, ale až šťavnatě zelené kapradí, které jak zjemňuje, pomalu ustupuje plným hrstem lesních plodů, sladkých a zralých, ale spíš způsobem osvěžujícím jako sorbet než sladkým jako marmeláda. Dřevo z hlubokého lesa, lehce zvlhlé, zem a hlína a osvěžující vánek s až mátovým nádechem. Po posledních počinech od Amouage, které pro mě byly spíš o ničem, jsem velice ráda, že se po vydařených orientálkách vydali tímto směrem, který je mi jednak bližší a jednak - konečně něco zajímavého! (tak nějak obecně...)

Tady mám dilema, jestli dobré nebo jen průměrné. Prvotní závan bylinné levandule vystřídala divná nasládlá navhlá směs. Pojala jsem obavu, ale sladkost se vykrystalizovala do našlehané tonky a bílého pižma s krémovou vanilkou. Ta směs zalila levanduli, působí nadýchaně - a sladkou levanduli já ráda. Občas problesknou "kovové" fialkové lístky jako v Balenciaga L'Essence a přinesou závan čerstvého vzduchu. Od prvotní myšlenky, že to voní jako Jersey, jsem ale nakonec ustoupila, zase tak křehká ta vůně není.