1. Zkouška - zaoblená, muchlací vůně, neidentifikuji nic. 2. Zkouška - zaoblená, větrový tón - staniol od mátové čokolády, jinak noc nepoznávám 3. Zkouška - kandovaná pomerančová kůra, větrový tón. Vzdálená vůně čokolàdy, ambra, kůže pevnější, znatelná, ale decentní 1. Nošení - mráz, kořeni pěkná, z kůže cítit základ i po 12 hodinách, Ideální dlouhý zimní večer? To je talířek ženevských placiček s pomerančovou kůrou a kořeněných pracen přinesených do pracovny - knihovny. Místnost obloženou dřevěným táflováním osvětluje tlumené, žluté teplé světlo stojací lampy s pergamenovým stínidlem a plamínky elektrického krbu. Na stolku mimo dosah leží miska s hrstí čokoládových bonbónů zabalených ve staniolu. Jeden z nich, pepermintku někdo rozbalil, nakousl a nechal tak. Vůně starého koženého ušáku s kůží doměkka ošoupanou dlouholetým používáním se uvolňuje neklidnými pohyby čtenářky, která hledá, jak se uvelebit. Chvili to trvá, ale nakonec najde tu správnou polohu. Navíc je kniha tak napínavá, že už se čtenářka později ani nehne. Vůně pomerančové kůry vyprchala, to placičky už zmizely (vždycky první) ... jé ... mezi pracnami je zatoulaný vanilkový rohlíček! Kdepak se jenom vzal? Na talířku už zbyly jen drobečky a čtenárka v nočním tichu čte a čte a čte. La Commedia je vůně klidná, jednotlivé složky se prolínají plynule jedna do druhé. Žádné ostré přechody, zlomy nebo otočky Nehalasí, ale i po 12 hodinách její stopy na kůži cítím. A za ten elektricky krb se omlouvám, ale opravdu mě nenapadlo jiné vyjádření toho, že oheň svítí, ale neucítíte ho.

První zkouška: plíseň Druhá zkouška: špetka koření a plíseň Třetí zkouška: Konečně něco. Veškerý dále uvedený popis je výsledkem opakovaného zkoušení provázeného zoufalou otázkou: "Co to proboha je? Jak to voní?" Netradičně prozradím poslání hned zpočátku 1) trpělivost přináší růže aneb kdo si počká... opravdu se nakonec pročichá, 2) někdy je lépe obdivovat zpovzdálí. Zahrada s kořením názvem, složením i barvou evokuje v mé fantanzii teplou kořeněnědřevitou vůni, to ovšem nemůže být od pravdy vzdálenější. V úvodu představě sice dostojí špetkou nesladkého koření s kovovým nádechem, ve velmi příjemné kombinaci. Spíš zahrada v přeneseném smyslu - krabička s přihrádkami, na jejichž dně naleznete rozličné koření. Žádný silák, ale moc pěkná. Tohle bude dobré! Vzápětí vůně připomene, že každé koření musí někde a nějak vyrůst. Jediným nádechem překoná dosavadní dojem březnová zahrada. Milovníkům zahradních prací se ovšem nedoporučuje rýt nosem u země, jinak rozpoznáte všechny plísně a jejich spory, co se jen přes zimu nashromáždily, uvolněné do vzduchu při zpracování půdy. Důvěrně zde prozradím, že přesně v tomhle místě jsem natěšená kořením, nos zabořený do zápěstí opakovaně skončila s hrůzou v očích... vlastně v nose. Rozumějte: "nebořte nos do kůže, nejste-li milovníky plísní". Teprve po několikerém nezdaru jsem seznala, že i obdiv v odstupu má své kouzlo. Vlhká půda záhonů právě přerývaných, připravovaných pro výsadbu bylinek. Zahrada pod širým, otevřeným nebem. Chladný, jarní vzduch nedovolí vůním příliš se rozvinout, jsou opravdu vzdušné, hlína vede prim. Do zpracované půdy se již semena koření dají dobře zapracovat, z domáckých pytlíčků se line vůně semínek prostupující vlhkostí hlíny. Zemitost se postupně vytrácí, ke koření se opět přidává kovový tón, který se nakonec změní ve vůni měkké jemné, ale surové kůže. Tu už jsem někde ... ale ano, to je Bottega Venetta! V závěru ji ještě doplní pocit lehounkého prohřátí slabým březnovým sluncem. Celkově působí vůně dojmem vzdušnosti, nevtíravosti, až na závěr je chladná.

Ook. Šetřím flakon. Nutno vyzkoušet a zjistit, jestli M. využila ten darovaný nebo ne.