Ook. Kdyby se někdy objevila, jdu po lahví. Suché růže.

Esence nevonného parfému, aldehydy pořad dokola. Na těchle vůních jsem vyrostla.

Čerstvě vyprané prádlo vlající v jarním větru. Za sluného dne v březnu přeci člověk rád suší venku. Teplo není bůhví jaké, ale ruce nemrznou.

První nádech evokuje čínskou voňavou gumu. Nikoli však ten kousek, kterým se vybavovaly dívčí penály v 80. letech, představuji si poctivě vrchovatou krabici. Druhý nádech ji ponoří do medového roztoku nebo spíš sirupu z lipových květů. Před třetím nádechem kdosi hned vedle postavil sklenku do pola plnou pracího prášku. Babiččin kostn s prádlem v chalupě s bílou omítkou, prkennou podlahou a se svazky květin zavěšených v oknech k usušení. Tuhle idylu vzápětí přetlačí úplně jiná představa. Betty Smithová a její "V Brooklynu roste strom", kde v bídných podmínkách chudinské čtvrti řeší čistotu karbolkou. Od prádla, přes podlahy až po očistu děvčete po setkání s jakýmsi sexuálním deviantem. Takhle asi voní Chanel No. 5, těm, kteří jej mají za údernou, intenzivní mýdlovku. Mýdlo vyvane, ale obraz Brooklynu počátku 20. století přetrvá. Rozpálené ulice města bez klimatizace, tavící se asfalt, v domech s tmavými schodišti se válí vzduch plný intenzivních pachů, doplněných pronikavou vůní kvetoucího, široko daleko jediného, skomírajícího stromu před okny.

První závan - citrusy. K nim se připojí "něco" a jiskřivé ovoce se okamžitě nějak zvláštně zvrhne. K tomuhle olfaktorickému zážitku mi chybí obraz. Marně přemýšlím, ani si nejsem jistá, jestli se mi to líbí. A pak mi před očima bleskne... jungle. Vlhký tropický les se spoustou přezrálého ovoce, mohly by mezi ním být i ananasy. Že by se název Zlazé ostrovy odvozoval od nich? Náhle je cítit blízkost oceánu, vůni ovoce chvílemi rozhání závany svěžího větru od moře. Jsou vůbec ty Zlaté ostrovy skutečné? A kdepakže leží? V zeměpise nejsem zrovna zběhlá, musím tedy hledat jinde než vlastní paměti. Tak, prosím, Zlaté ostrovy, oficiálně Hyèrské leží ve Středozemním moři . Název jim daly odlesky slunce ve slídě, jíž zdejší půda bohatě oplývá. Vůni ovšem chvilku trvá, než se geograficky usadí. Asi je na tom zeměpisně jako já. Citrus zůstává, ostatní ovocný nádech mizí, povětří vysychá - na ostrově překvapí, ale nezapomínejme, že jsme blízko Provence. Ostrovní ovzduší se pozná v lehkosti levandule, voní spíš jen její nať. Odmyslím-li si krátké kufrování přes tropy, na Zlatých ostrovech už to není ovocné, ani květinové, ani jiskřivé, ani šťavnaté. Zkrátka sušší letnička, která se bude hodit všem, kteří upřednostňují decentní, spíše polévací a u těla držící vůně. Jestli se ovšem srovnáte s tou junglí.

Ook. Vlhký sklep bez plísně, ozon na začátku deště - moje milovaná vůně.

Zase jedna typicky letní vůně. Ovšem nikoli letnička - polívačka. V zimě jí mám za zbraň hromadného ničení. Kus hověziny, s nímž si jirchář nevěděl rady. Nacpal tedy kůži do komína a zapomněl na ni. Na rozdíl ode mě, kůže nasáklá dehtem vydrží úplně všechno. Ale... líné letní odpoledne mě ponouklo k vyzkoušení, jestli je to opravdu taková hrůza, jak se pamatuji. A světe div se, letní teplo výrazně potlačuje kouř. Kůže je zpočátku taky zakouřená, ale spíš jak se chvilku zdržela u ohýnku u lesa, připomíná spíš kožený váček s ovocem. Při toulce po okraji lesa majitelka ovoce vyzobala a hned je místo na kytičku květin. Odpoledne je dlouhé, kouř z váčku vyvanul, květy pomalu usychají a vůně suchých travin na louce sládne. Stejnou zkušenost mám s lehkou verzi Habanity, ze které zima udělá urputnou kuřačku v kabátě nasáklém cigaretovým kouřem. Habanita je děvče z Karibiku, zimomřivá. A tak ten kabát navlékla v říjnu a na jaře ho jen tak neodloží.