Prvních deset vteřin (doslova) hezká nepřeslazená ostružina, ale rychle se proměnila v sterilní bílé pižmo s nádechem neutrálního mýdla s levnou kokosovou svíčkou. A je to jemňoučké... No, opravdu žádná sláva.

Zivocisna Petka

Eden??

mléčně dřevitá, santalová, zpočátku tam straší vlhký zatuchlý hadr, ale rozvoněla se pěkně.

Hypnoticová vanilka, ovšem zdaleka ne tolik syntetická, s přimíchanou plnotučnou smetanou z Cuir Belugy, s nastouhanými hořkými mandlemi, které se drží na hladině husté tekutiny. Plus prazáhadná kombinace s práškem na praní. Čistá a zároveň vysokokalorická. Zajímavá, ale strašně sladká... Možná taková měla být Sergeova Datura, tato verze mi přijde podstatně hustější než jeho. Použití výhradně v zimě pod hrozbou rozhoupaného žaludku!

vyloženě dámský Lutensův počin, bonbónek pro milovnice bílých květin a další level Poisonu. kokosovo-krémová tuberóza s dalšími květinami. ... královská bílá květina, sladce krémová, připomíná mi Poison, ale (na Lutense kupodivu) méně temná /// sladce krémová bílokvětinovka

Tady už jsem se liliím nevyhnula - autentická kytice ve váze, která provoní chodbu i protější místnost. Pevné bělostné okvětní plátky, tyčinky obtěžkané pylem, jemně kořenitý nádech, dužnatý nahořkle zelený stonek a trocha té vody ve váze. Není to bolehlav, na květinovku je příjemná a nijak opulentní. Ani kostelní (Relique d'Amour Oriza L. Legrand), ani do sladka (Un Lys Serge Lutens), jen si z přírodní lilie vzala to nej.

Jako Molekuly, skoro nic neni citit, jinak zavan na troud sucheho dreva Aromatickým kouřem na troud vysušený snop stepní trávy sem tam prodchnutý snítkou šalvěje. Subtropické klima, dlouho nepršelo a krajina kolem je vyprahlá a spálená od slunce. Z malého kostelíku na jihu Mexika se line meditativní suše dřevitě kadidlová vůně zapálených třísek dřeva palo santo. Nenápadný návštěvník pootevře staré rozvrzané dveře a nahlédne dovnitř. Je navoněný Molecule 02, ambroxanem Gezy Schöna, a vzpomíná na 450 Farmacia SS. Annunziata, která míchala kadidlo s prachovým kosatcem.

Cítím na maličké kousíčky rozcupované zelené stonky, na jejichž pozůstatky někdo položil novou, čerstvou velkou kytici chryzantém do starého zvlhlého dřevěného podstavce. Snáší se na ně mlha a ony voní a voní podivnou trošku ostrou a nahořklou vůní, jakoby volaly. Konkrétnější asi nebudu, tato vůně je pro mě o dojmu, ne o složkách. Ale pokud bych chtěla být pejorativní, řeknu normálně nahnilé kytky… Vůně sebezpytování, bolesti duše, samoty. Když jdete sami pěšinou lemovanou napůl opadanými stromy v podzimním pošmourném počasí. Není noc, je den, zataženo a slunce nesvítí. Nesvítí nejen pro vás, ale i pro všechny ostatní, ale to zrovna vy nevidíte. Není to smrt, je to osamění. (Pravda, je otázkou, nakolik jsem ovlivněna ve svém dojmu prezentací vůně na internetu…) Je to docela intimní vůně, drží se u nositele. Musíte se nosem u kůže zdržet déle, pak se objeví a není nenápadná. Ale pokud jí nevěnujete trochu svého času, jako by se schovávala. /// kytice chryzantém ve zvlhlém dřevěném podstavci na zbytcích tozcupovaných zelených stonků a lístků. vůně samoty. a jindy květinářství :)