Lehce živočišné, zaprášené pižmo. Jelínek mezi zelenými lodyhami nacucanými kokosovou vodou, svlaží se u jezírka, kolem voní santalové dřevo. Stejná vlahá, zeleně dřevitá vůně jako v Hermessence Santal Massoia. Přes první vrstvu pižma se snáší druhá, krémově pudrová, s kvítkem jasmínu. Není to nápadná, prostorová vůně, ale drží dlouho a je osvěžující. Jestli má Bedel takových věcí víc, chci o nich vědět.

Zahrada plná květů a zralého ovoce? Ale jistě, v podobě tyrkysově modré aviváže s parfemací „summer garden“. A tahle tyrkysová vůně, která časem získá víc mýdlový nádech, se prolíná celým vývojem, i když po rozvonění už ne jako její středobod, ale prostě jen styl, v jakém to voní. Po ústupu akutní aviváže se objeví plnotučná domácí šlehačka vyšlehaná do husté hladké pěny s medovým zimolezem a pudrově nasládlým pylem z mimózových květů. Ty jsou tu i s celým keřem včetně dřevitých větví a zeleně drhnoucích lístků. Vůně se postupně hebce ambrově zahřívá a zakulacuje a druhý den ráno se dočkáme sladce ovocnokvětinově krémové parfemace kosmetických produktů. Zajímavé, že v této fázi už tam ten šeřík a třešně a švestky včetně květů, dokonale smetanově ohlazené, identifikovat jde.

Začíná nečekaně dramaticky - co má být sladká květinovka je spíš zelené, řezavé; podstatně méně sladké a podstatně více květinové, než by se mi bylo líbilo (Dior J'Adore, Lalique L'Amour). Dva dny mi trvalo objevit tu záhadu: na krk, ne na předloktí! A potom, potom se nesladká pulzující gardénie se zelenou tuberózou zaleje hustým vanilkovým krémem s pár kapkami šťávy z bílé broskve, zralé, ale nepřezrálé, a s pozůstatky hořké zeleně květinových stonků a dřevitého vetiveru vytvoří hořkosladkou lázeň, jako dávat si horkou koupel v mramorové vaně, vlhký vzduch je prosycený vůní květinových olejů; ten zlatý, arganový si pomaloučku roztíráte po kůži s přivřenýma očima, kolem tlumené světlo svíček poblikává v odlesku zamlženého zrcadla - chceš umýt záda? Ano, prosímmm... horká voda smývá z tváře kosatcový pudr a masážní žínka pod mírným tlakem příjemně vetiverově drhne a večer, noc, ráno, všechno splývá v mrazení v konečcích prstů. Volnou asociací a slovy Amy Winehouse, "I died a hundred times, you go back to her and I go back to black."

surová kůže a pak vyžvýkaná orbitka

Taborak

ujde. sladká, možná až moc.

zklamání, veškerá zajímavost Hypnoticu klasiky šla do háje a zůstal řádně přislazený sytý vanilkový dortík, nic víc. intenzita a výdrž v tomto případě byly spíš otravné.

Hyrax je na začátku úplně bez nadsázky pěst do nosu, jako čistokrevné arabky napěchované hodně divokým fekálním oudem (např. Jabir od Al Kimiya)… A stejně jako ony potřebuje hodně tepla, trpělivost a opakované zkoušení, protože s každou další zkouškou i v tom úvodu budete čím dál dřív a zřetelněji cítit náznaky drydownu, který – stejně jako u každé komplikované vůně – stojí za to. Protože drydownu běháte bosýma nohama v prachu a hlíně kolem velkého ohně, odění jen v kůžích na holém těle, slyšíte bubny, tančíte do rytmu, cítíte žhnoucí, praskající dřevo, přesto zahalené tlumeně sladkým benzoinovým oparem, a hlavně cítíte tu zkrocenou šelmu. Ne jako Kublaj, který hodně hraje na tělesné pižmo a postkoitální pot. Tohle je zvíře mnohem temnější, primitivnější. Vůně je hluboce balzamicky dřevitá a ta živočišnost je prostě jako kožich zvířete v doupěti (čistý, ne ala zmoklý pes). Po rozvonění částečně připomíná Stercus od Orto Parisi, ale v náročnějším provedení. A spíš než kde jinde tu platí, že méně je více.