„Skaliska jsou útočištěm pro damany.“ Damani jsou nevelká zvířátka, která se věnují malbě. Nejraději malují temperovými barvami, z kterých odkapává olejovité pojivo. Tenhle daman na vernisáž pozval svou známou, sametovou živočišnou cibetku z parfému Oudh Infini (Dusita). Po několika hodinách společného hopkání po „zaprášeném kamení“ se k nim připojil kožený bobr, který jim osladil život santalovým dřevem. Kromě syntetických živočišných složek tento zdařilý parfém obsahuje i extrakt z hyracea, fosilizovaného výměšku damana skalního. Výdrž přesahuje 6 hodin.
...šafrán rozpuštěný ve vodnatější/hodně tekuté vlažné pryskyřici a pak je v tom utopená i růže i ambra i styrax a i všechno další...
Je to takové lehce navalující, nasládlé teplé hlaďoučké santalové dřevo se stydnoucí pneumatikou plavající ve špatné bramboračce.
...se už nedivím tomu poblbananýmu obrázku na flakonu, resp. tohle na sobě nosit celý den, taky asi vidím kde co...
(není to ošklivé či odpuzující, je to spíš vlezle tlumeně otravné, legrační, zhulené.?, iritující a fascinující zároveň, živočišné, do nočního klubu rajcovní. Chce to odvahu, nosit to. Ta vůně není ostrá či agresivní, voní tlumeně, ale ona je svojí podstatou provokující)
Edit:
...tak teď jedním okem jukám na to, co je u nás v recenzích... Pche, jakej oud, jaká rána do nosu? Je to mírný. Oud žádnej. A ze zeleninový polívky vykukuje nakonec celkem snesitelnej konec v podobě hebkého dřeva máčeného v čokoládě. Není to gurmánka. Je to divnosměs. Ale hladká.
(jo, jak jsem to přelítla rychle, ty řádky, tak až na podruhý jsem si všimla, že Vendulka zmiňuje zpocenýho bobra, no, tak to se chechtám, protože
když jsem hledala dostatečně pošahanej obrázek, tak i ten bobr na tom obrázku je..., pod černou těžkou látkou...((ano, vnímám podprahově, ovšem musím přiznat, že ne nepříjemnou, živočišnou tíhu...))
Daman je velmi záludné zvířátko. Vypustí na vás svůj medicinální oudový exkrement hned na začátku, ledva schroupá společně s okvětními plátky růže i pár kvítků semišového šafránu. Vesele si hopká po zaprášeném kamení, dokud nenarazí na naprasklý sud ze santalového dřeva s propolisově ambrové whisky. Než ale stačí pořádně ochutnat, přiřítí se zpocený bobr se srstí ulepenou od vanilkového cukru a chce si taky slíznout pár kapek.
Hyrax je na začátku úplně bez nadsázky pěst do nosu, jako čistokrevné arabky napěchované hodně divokým fekálním oudem (např. Jabir od Al Kimiya)… A stejně jako ony potřebuje hodně tepla, trpělivost a opakované zkoušení, protože s každou další zkouškou i v tom úvodu budete čím dál dřív a zřetelněji cítit náznaky drydownu, který – stejně jako u každé komplikované vůně – stojí za to.
Protože drydownu běháte bosýma nohama v prachu a hlíně kolem velkého ohně, odění jen v kůžích na holém těle, slyšíte bubny, tančíte do rytmu, cítíte žhnoucí, praskající dřevo, přesto zahalené tlumeně sladkým benzoinovým oparem, a hlavně cítíte tu zkrocenou šelmu. Ne jako Kublaj, který hodně hraje na tělesné pižmo a postkoitální pot. Tohle je zvíře mnohem temnější, primitivnější. Vůně je hluboce balzamicky dřevitá a ta živočišnost je prostě jako kožich zvířete v doupěti (čistý, ne ala zmoklý pes). Po rozvonění částečně připomíná Stercus od Orto Parisi, ale v náročnějším provedení. A spíš než kde jinde tu platí, že méně je více.
„Skaliska jsou útočištěm pro damany.“ Damani jsou nevelká zvířátka, která se věnují malbě. Nejraději malují temperovými barvami, z kterých odkapává olejovité pojivo. Tenhle daman na vernisáž pozval svou známou, sametovou živočišnou cibetku z parfému Oudh Infini (Dusita). Po několika hodinách společného hopkání po „zaprášeném kamení“ se k nim připojil kožený bobr, který jim osladil život santalovým dřevem. Kromě syntetických živočišných složek tento zdařilý parfém obsahuje i extrakt z hyracea, fosilizovaného výměšku damana skalního. Výdrž přesahuje 6 hodin.
...šafrán rozpuštěný ve vodnatější/hodně tekuté vlažné pryskyřici a pak je v tom utopená i růže i ambra i styrax a i všechno další...
Je to takové lehce navalující, nasládlé teplé hlaďoučké santalové dřevo se stydnoucí pneumatikou plavající ve špatné bramboračce.
...se už nedivím tomu poblbananýmu obrázku na flakonu, resp. tohle na sobě nosit celý den, taky asi vidím kde co...
(není to ošklivé či odpuzující, je to spíš vlezle tlumeně otravné, legrační, zhulené.?, iritující a fascinující zároveň, živočišné, do nočního klubu rajcovní. Chce to odvahu, nosit to. Ta vůně není ostrá či agresivní, voní tlumeně, ale ona je svojí podstatou provokující)
Edit:
...tak teď jedním okem jukám na to, co je u nás v recenzích... Pche, jakej oud, jaká rána do nosu? Je to mírný. Oud žádnej. A ze zeleninový polívky vykukuje nakonec celkem snesitelnej konec v podobě hebkého dřeva máčeného v čokoládě. Není to gurmánka. Je to divnosměs. Ale hladká.
(jo, jak jsem to přelítla rychle, ty řádky, tak až na podruhý jsem si všimla, že Vendulka zmiňuje zpocenýho bobra, no, tak to se chechtám, protože
když jsem hledala dostatečně pošahanej obrázek, tak i ten bobr na tom obrázku je..., pod černou těžkou látkou...((ano, vnímám podprahově, ovšem musím přiznat, že ne nepříjemnou, živočišnou tíhu...))
Daman je velmi záludné zvířátko. Vypustí na vás svůj medicinální oudový exkrement hned na začátku, ledva schroupá společně s okvětními plátky růže i pár kvítků semišového šafránu. Vesele si hopká po zaprášeném kamení, dokud nenarazí na naprasklý sud ze santalového dřeva s propolisově ambrové whisky. Než ale stačí pořádně ochutnat, přiřítí se zpocený bobr se srstí ulepenou od vanilkového cukru a chce si taky slíznout pár kapek.
Hyrax je na začátku úplně bez nadsázky pěst do nosu, jako čistokrevné arabky napěchované hodně divokým fekálním oudem (např. Jabir od Al Kimiya)… A stejně jako ony potřebuje hodně tepla, trpělivost a opakované zkoušení, protože s každou další zkouškou i v tom úvodu budete čím dál dřív a zřetelněji cítit náznaky drydownu, který – stejně jako u každé komplikované vůně – stojí za to.
Protože drydownu běháte bosýma nohama v prachu a hlíně kolem velkého ohně, odění jen v kůžích na holém těle, slyšíte bubny, tančíte do rytmu, cítíte žhnoucí, praskající dřevo, přesto zahalené tlumeně sladkým benzoinovým oparem, a hlavně cítíte tu zkrocenou šelmu. Ne jako Kublaj, který hodně hraje na tělesné pižmo a postkoitální pot. Tohle je zvíře mnohem temnější, primitivnější. Vůně je hluboce balzamicky dřevitá a ta živočišnost je prostě jako kožich zvířete v doupěti (čistý, ne ala zmoklý pes). Po rozvonění částečně připomíná Stercus od Orto Parisi, ale v náročnějším provedení. A spíš než kde jinde tu platí, že méně je více.