(1.6.2017) Cedr, pudr, jedle. Napřed sladká, pak slaná. Trošičku do pánska... nicméně myslím, že bych si s ní poradila. :) ... Tak do pánska asi až tak ne, ten pudr tam mám pořád. Suchý pudr a santalové dřevo. Líbí se mi to. (Kde jsem napoprvé vzala tu sladkost, netuším. Zato ale vím, co mi vzdáleně připomíná - Bois Farine.)

(27.5.2017) Otravně přeslazená černorybízová šťáva.

Une Rose (Frederic Malle) je taková malinko zlá macecha. Nedostupná a vzdálená, ne vlastně vyloženě zlá, ale svá, s myslí obrácenou kamsi mimo váš svět. Prudce elegantní, odtažitá, ale náladová – a někdy holt má náladu i na určitou vřelost, kterou ale šetří, spousta trpkosti a kapka medu. Svoji povinnost splní, po materiální stránce se postará na výtečnou, ale nikdy to nebude mamička, co pofouká bolístky. Přivlaje v dlouhém plášti s kyticí růží, které voní tak nějak štiplavě a kysele, ale přesto podmanivě. Váza, do které je nedbale umístí, je z nejkvalitnějšího porcelánu, a stejně vznosná je křišťálová číše se suchým vínem, z něhož upíjí. Ach zlato, ty jsi tady? Pohodí plášť, vytáhne si z kytice tu nekrásnější z růží, labužnicky přivoní a ptá se vás zdvořile… na cokoliv, ale ať už je odpověď jakákoli, neposlouchá. Ale vidíte díky ní kus světa a naučíte se samostatnosti. Milovat ji nebudete, ale respektovat ano. V momentě, kdy vám začne být jedno, co si o vás myslí (pokud si něco myslí), máte vyhráno – a můžete si vychutnat její přítomnost a barvitost v plné bohatosti bez zraňujících ostnů.