...úplně čerstvá hutně čajová růže,
zastřeně hutně naovocnělá a
jakoby přes temnost jásající,
jiskřivá...
A jejíž naovocnělou sytost jemně strhává a rozostřuje
tlumeně hutný tón drcených, delikátně dřevnatých khaki stvolů.
Vinný kal. Vinný kal.?.
...nevím.
Ale Une Rose je asi právě zásluhou vinného kalu tak nějak zvláštně krásně plná svojí vlastní vůní/podstatou,
temně tmavě opojná,
a díky lanýžovému akordu a živočišným tónům mi voní negurmánsky gurmánsky a
ne vyloženě a pouze rostlinně, ale i jaksi jinak..?.
...jakoby ona růže vyrůstala z živoucího těla
Bravurní vyváženost mezi naovocnělou květinovou(růžovou) sladkostí a zeleností zbytku rostliny.
Bravurní zvládnutí, vykreslení královny květin tak, že vnímáte pouze Její Veličenstvo a přitom se ale vůbec
nenudíte...
(což u růžových téměřsoliflorů jev je vzácný)
((a jak tady píšu, tak se kolem mě vznáší odér tmavě nachové kytice, jako bych měla nos do vonné lahodnosti přímo zabořený))
Opravdu
krásná Růže
Tato vůně mě v portfoliu FM vždycky poněkud překvapovala přímočarostí, která dokonale koresponduje s jejím názvem. Prostě je to růže a tečka. Ovšem francouzština to dokáže jemně odstínit použitím členu, takže Une Rose není jediná konkrétní mezi růžemi, ale růže v obecném, téměř symbolickém významu. Zpočátku soliflor připomínající růžový olej se začne po chvíli odlehčovat pikantním gerániem a vypadá to, že vůni vytvořil nějaký nadšenec v rámci tříkrokového kurzu "Jak vyrobit parfém", v jehož rámci vyfasoval dva éterické oleje v bio kvalitě, kapátko a lahvičku. Ale růže má přece jenom sofistikovanější podobu: mírně štiplavá, chvílemi s citrusovým nádechem, potom lehce navinulá a aromatická jako kvalitní muškátové víno. Na těle (a bohužel jen při těle) drží celý den. Pro mě je to krásná variace na téma růže a bílé víno, vůně je lehce opojná a má v sobě paradoxní náboj konejšivé vzpruhy.
Once Upon a Time...
Bylo... Nebylo...
//Jako by na tom záleželo...//
Once Upon a Time je americký seriál, sledovala jsem ho za časů cholery, tedy popravdě - byla to spíš angína, ale tak hrozná, že už se skoro blížila choleře, hrál v tom Robert Carlyle, to mi v tu dobu tak nějak celkově stačilo, do jeho Rampelníka jsem se téměř zamilovala, jenže pak přišla zlá královna, která vlastně, jak už to tak bývá, původně vůbec nebyla zlá, jen jí bylo velmi, velmi ublíženo, a to pak zraněná duše hledá cestu, kudy z toho ven, někoho to rozbije na prvočísla - a to je konec, jiný ztvrdne a obrní se vším, co má po ruce, aby mohl jít dál, aby se vyhnul dalším ranám s fatálními následky - a tahle královna - dívala jsem se na ni, viděla jsem, co jsem vidět nechtěla, ale musela, viděla jsem kousky sebe, bolelo to, ale rozuměla jsem, dívala jsem se, přestože mě to netěšilo, dívat se do sebe samé nebývá vždy útěšné, ta zlá královna, co kdysi vůbec nebyla zlá, byla jako růže, rudá, temná, trnitá, vyrůstající ze stínů, ty trny nikdo nevidí, ucítíš je, když se přiblížíš, ty trny vidí každý, proto je má, aby je všichni viděli, aby věděli, že se nemají přibližovat, růže krev a růže víno a růže černý rmut a vinný kámen, taková růže to je, velká, temná, jejíž zranitelnost tkví v její naprosté nezranitelnosti.
Říkám si slečna Ro. Bohužel jen já. Pro ostatní jsem „trhlá Rózina“, „ta vod vedle“, „to vokatý vyžle“ nebo někdy taky „hej ty!“ … slyším na všechno. I když většinou dělám, že neslyším vůbec. Je to tak nejlepší.
Když musím vylízt ze svýho pavlačovýho kamrlíku, kterej mi po smrti rodičů přidělila teta, tak si představuju, že mám kolem sebe bublinu. Velkou duhovou bublinu, ve který pluju prostorem a nikdo do ní za mnou nemůže vlízt.
Nejradši jsem, když nikam vylízt nemusím. Zavřu se doma a žiju jinej život. Nebo jiný životy. Prostě jak mám náladu. Pěkně se obleču, protože v těch mých příbězích jsem za dámu. Jsem slečna Ro, kterou všichni obdivujou a milujou. Jako mě milovali naši a možná i jiní, dřív, než se všechno podělalo a než mi ze smutku hráblo. Jo, někdy si myslím, že jsem cvok a ostatní si to asi myslej pořád. I teta. Je člověk cvok jen proto, že mu je v jinejch životech líp než v jeho vlastním? … a tak se pěkně obleču do černejch šatů, který nosila máma, když byla ještě slečna. Slušej mi! Chvíli se nakrucuju před zrcadlem, ale chybí to hlavní. To, bez čeho by slečna Ro nebyla dokonalá. Opatrně otevřu starou dřevěnou truhličku a vyndám svůj poklad … jednoduchej skleněnej flakon se zbytkem zlatavý tekutiny. Mámin parfém … miluju ho! Miluju to omamné nasládlo růží. Růže to byla mámina květina. Zlehka se navoním po obou stranách krku, jak jsem to vídávala u mámy, a slastně nasávám tu vzácnou chvíli. Před očima se mi roztočí velkej rudej květ. A vidím taky starožitnej draze vypadající dřevěnej nábytek a měkoučkej tlustej koberec a krásný obrazy na zdech a na leštěným stolku skleněnou číši s rudým vínem a siluetu někoho o kom vím, že mě má rád, jen je trochu problém mu dát nějakou podobu … zatím … jo, to je jinej život pro slečnu Ro.
Plnokrevná vůně růže s jemným akcentem dřev a muškátů. Krásná!
Hutný růžový soliflor, ale cesta k němu vede přes odér použitých pytlů ze silného igelitu. Pro mě je to náladová vůně do aromalampičky, nikoliv na nošení po celý den.
Na českých, resp. slovanských pohádkách mě vždy nadzvedávala ze židle jedna věc, a sice to, jakým způsobem byly znázorňovány záporné ženské postavy. Vždy to byly obludné stařeny s rukama jako suché větve. Všechny ty baby Jagy, Polednice a zlé královny. Proto mě uvedl do deprese fakt, že ve školním představení budu já hrát tu zlou sudičku v Šípkové Růžence. Růženka bude mít krásné šatičky a debilně se usmívat a já budu mít jako na sobě starou zástěru nebo co? No, ještěže existuje takhle pohádka i v jiných zemích, kde neudělali ze sudičky strhanou jeřábnici před důchodem. Mám totiž tuhle pohádku v angličtině s pořádnýma ilustracema, kde zlá sudička nosí účes jako Kleopatra, má černé sametové šaty, perfektní kouřové líčení a nejde z ní strach, ale respekt! A to je rozdíl, souško Urbanová. Tahle sametová sudička nepotřebuje uspávat růžolící adolescentky nějakou chcíplou květinkou s jedním trnem. Má totiž celou nekonečnou růžovou zahradu. Stačí jen přiblížit se k ní a můžete se dostat do spletité pasti, do labyrintu rudých květů, jejichž silná vůně vás může při troše nepozornosti uspat navěky. A ona při tom nehne ani prstem, jenom tiše čeká u okna se sklenkou Zweigeltrebe.
Une Rose (Frederic Malle) je taková malinko zlá macecha. Nedostupná a vzdálená, ne vlastně vyloženě zlá, ale svá, s myslí obrácenou kamsi mimo váš svět. Prudce elegantní, odtažitá, ale náladová – a někdy holt má náladu i na určitou vřelost, kterou ale šetří, spousta trpkosti a kapka medu. Svoji povinnost splní, po materiální stránce se postará na výtečnou, ale nikdy to nebude mamička, co pofouká bolístky. Přivlaje v dlouhém plášti s kyticí růží, které voní tak nějak štiplavě a kysele, ale přesto podmanivě. Váza, do které je nedbale umístí, je z nejkvalitnějšího porcelánu, a stejně vznosná je křišťálová číše se suchým vínem, z něhož upíjí. Ach zlato, ty jsi tady? Pohodí plášť, vytáhne si z kytice tu nekrásnější z růží, labužnicky přivoní a ptá se vás zdvořile… na cokoliv, ale ať už je odpověď jakákoli, neposlouchá. Ale vidíte díky ní kus světa a naučíte se samostatnosti. Milovat ji nebudete, ale respektovat ano. V momentě, kdy vám začne být jedno, co si o vás myslí (pokud si něco myslí), máte vyhráno – a můžete si vychutnat její přítomnost a barvitost v plné bohatosti bez zraňujících ostnů.
Velká růže to rozhodně je. A není vyrvaná s kořeny ze země, jak se na zahraničním webech častokrát dočtete, ona se nejprve koupe ve víně, ne červeném, ale v bílém. Nejprve se jeví jako šumivé, avšak přidaná medová sladkost a pár kvítků heřmánku bublinky zcela rozptýlí. Takto vykoupaná a "osvěžená" vylézá růže vychází vstříc slunečnímu svitu. Cestou se potkává s květinově sladkým muškátem, který ji pokropí pár kapkami červeného vína.
V tomhle kratičkém okamžiku nacházím vzdálenou podobu s Lyric Woman jen s tím rozdílem, že tato růže není červánková, tahle ho střídá dávno po ranním úsvitu a mlze a přichází do zahrady až během slunečného dopoledne. Místo vanilky ji doprovází trocha hřejivých živočišných, přesto příjemných, tónů a růže díky nim dostává zlatavý odlesk.
Tahle růže vážně není vyrvaná ze země s kořeny. Naopak. Ona do té lehce prašné země opět usedá svým dřevitým stonkem, aby ve sluncem zalité zahradě všem ukázala, že ona je ta jediná.
Jen kapka růže
zmůže - s jistotou -
kteréhokoli muže
...úplně čerstvá hutně čajová růže,
zastřeně hutně naovocnělá a
jakoby přes temnost jásající,
jiskřivá...
A jejíž naovocnělou sytost jemně strhává a rozostřuje
tlumeně hutný tón drcených, delikátně dřevnatých khaki stvolů.
Vinný kal. Vinný kal.?.
...nevím.
Ale Une Rose je asi právě zásluhou vinného kalu tak nějak zvláštně krásně plná svojí vlastní vůní/podstatou,
temně tmavě opojná,
a díky lanýžovému akordu a živočišným tónům mi voní negurmánsky gurmánsky a
ne vyloženě a pouze rostlinně, ale i jaksi jinak..?.
...jakoby ona růže vyrůstala z živoucího těla
Bravurní vyváženost mezi naovocnělou květinovou(růžovou) sladkostí a zeleností zbytku rostliny.
Bravurní zvládnutí, vykreslení královny květin tak, že vnímáte pouze Její Veličenstvo a přitom se ale vůbec
nenudíte...
(což u růžových téměřsoliflorů jev je vzácný)
((a jak tady píšu, tak se kolem mě vznáší odér tmavě nachové kytice, jako bych měla nos do vonné lahodnosti přímo zabořený))
Opravdu
krásná Růže
(Rose Black Bacara - hybridní čajová růže)
Tato vůně mě v portfoliu FM vždycky poněkud překvapovala přímočarostí, která dokonale koresponduje s jejím názvem. Prostě je to růže a tečka. Ovšem francouzština to dokáže jemně odstínit použitím členu, takže Une Rose není jediná konkrétní mezi růžemi, ale růže v obecném, téměř symbolickém významu. Zpočátku soliflor připomínající růžový olej se začne po chvíli odlehčovat pikantním gerániem a vypadá to, že vůni vytvořil nějaký nadšenec v rámci tříkrokového kurzu "Jak vyrobit parfém", v jehož rámci vyfasoval dva éterické oleje v bio kvalitě, kapátko a lahvičku. Ale růže má přece jenom sofistikovanější podobu: mírně štiplavá, chvílemi s citrusovým nádechem, potom lehce navinulá a aromatická jako kvalitní muškátové víno. Na těle (a bohužel jen při těle) drží celý den. Pro mě je to krásná variace na téma růže a bílé víno, vůně je lehce opojná a má v sobě paradoxní náboj konejšivé vzpruhy.
Once Upon a Time...
Bylo... Nebylo...
//Jako by na tom záleželo...//
Once Upon a Time je americký seriál, sledovala jsem ho za časů cholery, tedy popravdě - byla to spíš angína, ale tak hrozná, že už se skoro blížila choleře, hrál v tom Robert Carlyle, to mi v tu dobu tak nějak celkově stačilo, do jeho Rampelníka jsem se téměř zamilovala, jenže pak přišla zlá královna, která vlastně, jak už to tak bývá, původně vůbec nebyla zlá, jen jí bylo velmi, velmi ublíženo, a to pak zraněná duše hledá cestu, kudy z toho ven, někoho to rozbije na prvočísla - a to je konec, jiný ztvrdne a obrní se vším, co má po ruce, aby mohl jít dál, aby se vyhnul dalším ranám s fatálními následky - a tahle královna - dívala jsem se na ni, viděla jsem, co jsem vidět nechtěla, ale musela, viděla jsem kousky sebe, bolelo to, ale rozuměla jsem, dívala jsem se, přestože mě to netěšilo, dívat se do sebe samé nebývá vždy útěšné, ta zlá královna, co kdysi vůbec nebyla zlá, byla jako růže, rudá, temná, trnitá, vyrůstající ze stínů, ty trny nikdo nevidí, ucítíš je, když se přiblížíš, ty trny vidí každý, proto je má, aby je všichni viděli, aby věděli, že se nemají přibližovat, růže krev a růže víno a růže černý rmut a vinný kámen, taková růže to je, velká, temná, jejíž zranitelnost tkví v její naprosté nezranitelnosti.
Slečna Ro …
Říkám si slečna Ro. Bohužel jen já. Pro ostatní jsem „trhlá Rózina“, „ta vod vedle“, „to vokatý vyžle“ nebo někdy taky „hej ty!“ … slyším na všechno. I když většinou dělám, že neslyším vůbec. Je to tak nejlepší.
Když musím vylízt ze svýho pavlačovýho kamrlíku, kterej mi po smrti rodičů přidělila teta, tak si představuju, že mám kolem sebe bublinu. Velkou duhovou bublinu, ve který pluju prostorem a nikdo do ní za mnou nemůže vlízt.
Nejradši jsem, když nikam vylízt nemusím. Zavřu se doma a žiju jinej život. Nebo jiný životy. Prostě jak mám náladu. Pěkně se obleču, protože v těch mých příbězích jsem za dámu. Jsem slečna Ro, kterou všichni obdivujou a milujou. Jako mě milovali naši a možná i jiní, dřív, než se všechno podělalo a než mi ze smutku hráblo. Jo, někdy si myslím, že jsem cvok a ostatní si to asi myslej pořád. I teta. Je člověk cvok jen proto, že mu je v jinejch životech líp než v jeho vlastním? … a tak se pěkně obleču do černejch šatů, který nosila máma, když byla ještě slečna. Slušej mi! Chvíli se nakrucuju před zrcadlem, ale chybí to hlavní. To, bez čeho by slečna Ro nebyla dokonalá. Opatrně otevřu starou dřevěnou truhličku a vyndám svůj poklad … jednoduchej skleněnej flakon se zbytkem zlatavý tekutiny. Mámin parfém … miluju ho! Miluju to omamné nasládlo růží. Růže to byla mámina květina. Zlehka se navoním po obou stranách krku, jak jsem to vídávala u mámy, a slastně nasávám tu vzácnou chvíli. Před očima se mi roztočí velkej rudej květ. A vidím taky starožitnej draze vypadající dřevěnej nábytek a měkoučkej tlustej koberec a krásný obrazy na zdech a na leštěným stolku skleněnou číši s rudým vínem a siluetu někoho o kom vím, že mě má rád, jen je trochu problém mu dát nějakou podobu … zatím … jo, to je jinej život pro slečnu Ro.
Plnokrevná vůně růže s jemným akcentem dřev a muškátů. Krásná!
Hutný růžový soliflor, ale cesta k němu vede přes odér použitých pytlů ze silného igelitu. Pro mě je to náladová vůně do aromalampičky, nikoliv na nošení po celý den.
Na českých, resp. slovanských pohádkách mě vždy nadzvedávala ze židle jedna věc, a sice to, jakým způsobem byly znázorňovány záporné ženské postavy. Vždy to byly obludné stařeny s rukama jako suché větve. Všechny ty baby Jagy, Polednice a zlé královny. Proto mě uvedl do deprese fakt, že ve školním představení budu já hrát tu zlou sudičku v Šípkové Růžence. Růženka bude mít krásné šatičky a debilně se usmívat a já budu mít jako na sobě starou zástěru nebo co? No, ještěže existuje takhle pohádka i v jiných zemích, kde neudělali ze sudičky strhanou jeřábnici před důchodem. Mám totiž tuhle pohádku v angličtině s pořádnýma ilustracema, kde zlá sudička nosí účes jako Kleopatra, má černé sametové šaty, perfektní kouřové líčení a nejde z ní strach, ale respekt! A to je rozdíl, souško Urbanová. Tahle sametová sudička nepotřebuje uspávat růžolící adolescentky nějakou chcíplou květinkou s jedním trnem. Má totiž celou nekonečnou růžovou zahradu. Stačí jen přiblížit se k ní a můžete se dostat do spletité pasti, do labyrintu rudých květů, jejichž silná vůně vás může při troše nepozornosti uspat navěky. A ona při tom nehne ani prstem, jenom tiše čeká u okna se sklenkou Zweigeltrebe.
Une Rose (Frederic Malle) je taková malinko zlá macecha. Nedostupná a vzdálená, ne vlastně vyloženě zlá, ale svá, s myslí obrácenou kamsi mimo váš svět. Prudce elegantní, odtažitá, ale náladová – a někdy holt má náladu i na určitou vřelost, kterou ale šetří, spousta trpkosti a kapka medu. Svoji povinnost splní, po materiální stránce se postará na výtečnou, ale nikdy to nebude mamička, co pofouká bolístky. Přivlaje v dlouhém plášti s kyticí růží, které voní tak nějak štiplavě a kysele, ale přesto podmanivě. Váza, do které je nedbale umístí, je z nejkvalitnějšího porcelánu, a stejně vznosná je křišťálová číše se suchým vínem, z něhož upíjí. Ach zlato, ty jsi tady? Pohodí plášť, vytáhne si z kytice tu nekrásnější z růží, labužnicky přivoní a ptá se vás zdvořile… na cokoliv, ale ať už je odpověď jakákoli, neposlouchá. Ale vidíte díky ní kus světa a naučíte se samostatnosti. Milovat ji nebudete, ale respektovat ano. V momentě, kdy vám začne být jedno, co si o vás myslí (pokud si něco myslí), máte vyhráno – a můžete si vychutnat její přítomnost a barvitost v plné bohatosti bez zraňujících ostnů.
Velká růže to rozhodně je. A není vyrvaná s kořeny ze země, jak se na zahraničním webech častokrát dočtete, ona se nejprve koupe ve víně, ne červeném, ale v bílém. Nejprve se jeví jako šumivé, avšak přidaná medová sladkost a pár kvítků heřmánku bublinky zcela rozptýlí. Takto vykoupaná a "osvěžená" vylézá růže vychází vstříc slunečnímu svitu. Cestou se potkává s květinově sladkým muškátem, který ji pokropí pár kapkami červeného vína.
V tomhle kratičkém okamžiku nacházím vzdálenou podobu s Lyric Woman jen s tím rozdílem, že tato růže není červánková, tahle ho střídá dávno po ranním úsvitu a mlze a přichází do zahrady až během slunečného dopoledne. Místo vanilky ji doprovází trocha hřejivých živočišných, přesto příjemných, tónů a růže díky nim dostává zlatavý odlesk.
Tahle růže vážně není vyrvaná ze země s kořeny. Naopak. Ona do té lehce prašné země opět usedá svým dřevitým stonkem, aby ve sluncem zalité zahradě všem ukázala, že ona je ta jediná.