Ano.
A ne.
Stejnou měrou.
Říkáš - tahle zima hoří, copak to nevidíš, necítíš to?
A já, já z nejzazšího koutu duše, tiše prosím - počkej do léta...
Protože to už bude pozdě.
Už teď je pozdě, ale Ty to ještě nevidíš.
Za čas už to vidět budeš.
Vím to jistě...
Dnes Ti ještě cukrově křehký sníh plane před očima měděným světlem, se vší tou sladkostí, s veškerou nenasytností toho, kdo ještě nevyhasíná.
V těch plamenech letí divocí koně hořícím soumračným sluncem a jen pouhá vzpomínka na ně bude vždy vonět po sladce zkvašeném ovoci.
Tak je to dnes.
A prý to, co bylo, jest i to, co bude.
Pochybuji...
/Ergo sum./
Libeček naložený v ovocné šťávě a do toho kouř z doutnajícího suchého pelyňku. po rozvonění vše doplnila trocha živočišnosti (ale žádné zapařené zvířátko), odlehčená studeně plechovým tónem. Zní to divně, leč nevoní to špatně (a nositelné je to taky). Že by po vcelku krotkých L`orpheline a La Religieuse zase pořádná "lutensovina"?
Adventní trhy, stánky s punčem a svařeným vínem, dekorace z čerstvých pomerančů, do jejichž kůry je v ozdobných ornamentech vpichován hřebíček. Dlaně zahřáté od kelímku se svařeným vínem jsou cítit po kovových mincích, ale najednou je tu jiná asociace: pach kovu, jenž ulpíval na zpocených rukou při hrách na dětské prolézačce, a horký meruňkový džem, který se právě plní do sklenic. Je to dospělé, ale s živou připomínkou dětství. Kořením má vůně nejblíže k Five´O Clock Au Gingembre, metalickým tónem k La Fille de Berlin, gurmánským rozměrem odkazuje k toastu s meruňkovým džemem v Jeux de Peau.
Konečně zase jednou pořádná lutensovština. Podivná a ne zrovna líbivá na první přičichnutí, ale zkoušení mě bavilo. I když nevím, jestli bych to chtěla nosit.
Na začátku jsou tu slupky z mandarinky a nezralého pomeranče, nahořklé a zelené spíše než šťavnaté. K nim velká dávka štiplavého, trochu citronového zázvoru. Trošku sladké skořice a kardamomu, ale perníčky to pro mě nejsou. Místo pečiva je tady prázdná trouba, ve které se předtím pekly zázvorky. Kovová trouba je ještě rozžhavená a sálá horkem, dokonce se z ní trochu kouří a kouř je prachově pepřový. Nečekaně se za horkou troubou objeví abstraktní květiny s ovocným podtónem a rozpálenou troubu - nebo je to ten střelný prach? - trochu ochladí. Co zbyde nakonec, je ohořelé dřevo, které ještě trošku doutná.
Ano.
A ne.
Stejnou měrou.
Říkáš - tahle zima hoří, copak to nevidíš, necítíš to?
A já, já z nejzazšího koutu duše, tiše prosím - počkej do léta...
Protože to už bude pozdě.
Už teď je pozdě, ale Ty to ještě nevidíš.
Za čas už to vidět budeš.
Vím to jistě...
Dnes Ti ještě cukrově křehký sníh plane před očima měděným světlem, se vší tou sladkostí, s veškerou nenasytností toho, kdo ještě nevyhasíná.
V těch plamenech letí divocí koně hořícím soumračným sluncem a jen pouhá vzpomínka na ně bude vždy vonět po sladce zkvašeném ovoci.
Tak je to dnes.
A prý to, co bylo, jest i to, co bude.
Pochybuji...
/Ergo sum./
Libeček naložený v ovocné šťávě a do toho kouř z doutnajícího suchého pelyňku. po rozvonění vše doplnila trocha živočišnosti (ale žádné zapařené zvířátko), odlehčená studeně plechovým tónem. Zní to divně, leč nevoní to špatně (a nositelné je to taky). Že by po vcelku krotkých L`orpheline a La Religieuse zase pořádná "lutensovina"?
Adventní trhy, stánky s punčem a svařeným vínem, dekorace z čerstvých pomerančů, do jejichž kůry je v ozdobných ornamentech vpichován hřebíček. Dlaně zahřáté od kelímku se svařeným vínem jsou cítit po kovových mincích, ale najednou je tu jiná asociace: pach kovu, jenž ulpíval na zpocených rukou při hrách na dětské prolézačce, a horký meruňkový džem, který se právě plní do sklenic. Je to dospělé, ale s živou připomínkou dětství. Kořením má vůně nejblíže k Five´O Clock Au Gingembre, metalickým tónem k La Fille de Berlin, gurmánským rozměrem odkazuje k toastu s meruňkovým džemem v Jeux de Peau.
Konečně zase jednou pořádná lutensovština. Podivná a ne zrovna líbivá na první přičichnutí, ale zkoušení mě bavilo. I když nevím, jestli bych to chtěla nosit.
Na začátku jsou tu slupky z mandarinky a nezralého pomeranče, nahořklé a zelené spíše než šťavnaté. K nim velká dávka štiplavého, trochu citronového zázvoru. Trošku sladké skořice a kardamomu, ale perníčky to pro mě nejsou. Místo pečiva je tady prázdná trouba, ve které se předtím pekly zázvorky. Kovová trouba je ještě rozžhavená a sálá horkem, dokonce se z ní trochu kouří a kouř je prachově pepřový. Nečekaně se za horkou troubou objeví abstraktní květiny s ovocným podtónem a rozpálenou troubu - nebo je to ten střelný prach? - trochu ochladí. Co zbyde nakonec, je ohořelé dřevo, které ještě trošku doutná.