Intrigant Patchouli si hraje na schovávanou. Schovává se za citrusy a sladkou mandarinku, vykoukne za svěžím palčivým zázvorem a pak se zachumlá do skořice a ambry s medem. Z jejich objetí se už mu nepodaří vyklouznout, jen sem tam vystrčit růžek z krémového pižma a santalu, které si ambra přikouzlí jako posilu.
Tak tu máme santalovou ambrovku s bílým pižmem, krásnou, ale skoro bez pačuli.
Úderný koktejl hromady zázvoru, silné pačuli a řízného benzoinu. Vysloveně pánská vůně, ženského na ní neshledávám zhola nic. Vůně pro extrasilnou osobnost (a nejsem si jistá, zda bych takovou vůni dokázala snášet víc jak 5 minut).
Znáte ta rána, kdy se probudíte úplně mimo svůj standard a hledáte něco mimo svou poličku, co s vámi bude zrovna v tento konkrétní den rezonovat, co bude takové syrové... Dneska jsem měla pro tuto volbu šťastnou ruku. Intrigant Patchouli je jednoznačně jedna z Pierrových lepších a nepatří mezi úplně běžný sortiment na (byť nikovém) trhu. Pačuli je skutečně takové nepředvídatelné, trochu se přetvařuje, schovává své pravé já, ale převážně nabírá podobu (příjemně) tlejícího listí s nádechem čokolády. Nostalgická vzpomínka na Coromandel edt neprojde bez povšimnutí... Působí trochu hipísácky (jen trochu), v kombinaci s těžkým vonným kouřem indických tyčinek, co se líně vznáší ve vzduchu, v kombinaci se suchým papyrem, z něhož je upleteno křesílko, v němž sedíte, i zástěna, která vám dává pocit soukromí, když se zaboříte hluboko do polštářů a vdechujete šedomodré spirály kouře a aroma trubiček skořice, zabořených v tekutém medu, a suchého mletého zázvoru, jejichž pikantní vůně nenechá vaše víčka ztěžknout příliš. Zhluboka se nadechujete a s každým výdechem jste vyrovnanější, přestávají vámi lomcovat emoce... Abyste si pomalu uvědomili, že cítíte moc povedený, nasládlý, hladký santal, který vás zase vrací zprátky tam, na co se vlastně snažíte zapomenout. Gaultierův Le Male. A všechny ty kousky historie.
Pačuliovky mám obvykle ráda, no bohužel ta Pierrova vůči mně v první polovině přece jen trochu intrikuje. Sice ji osvěžil citrusy, z nichž však poměrně hodně nejvíc vystupuje na můj vkus až příliš ostře svěží cedrát. To by ale ani tak nevadilo, kdyby použité navlhlé pačuli nešlo do zelena, nemělo na mně tendenci tlít a nedoprovázela jej živočišná cibetka s koženými podtóny.
Umoudří se teprve až po delším rozvonění, kdy přejde do polohy suché, prašné zemitosti, přidá se k němu špetka mléčného santalu a zásluhou teplé, najemno namleté skořice, jiskřivého zázvoru, „medového“ benzoinu a balzamické ambry příjemně zesládne a zahřeje. Nevýhodou ovšem je, že v téhle fázi poněkud poleví na intenzitě. Pačuli Pierre teda podle mě moc neumí.
Intrigant Patchouli si hraje na schovávanou. Schovává se za citrusy a sladkou mandarinku, vykoukne za svěžím palčivým zázvorem a pak se zachumlá do skořice a ambry s medem. Z jejich objetí se už mu nepodaří vyklouznout, jen sem tam vystrčit růžek z krémového pižma a santalu, které si ambra přikouzlí jako posilu.
Tak tu máme santalovou ambrovku s bílým pižmem, krásnou, ale skoro bez pačuli.
Úderný koktejl hromady zázvoru, silné pačuli a řízného benzoinu. Vysloveně pánská vůně, ženského na ní neshledávám zhola nic. Vůně pro extrasilnou osobnost (a nejsem si jistá, zda bych takovou vůni dokázala snášet víc jak 5 minut).
Znáte ta rána, kdy se probudíte úplně mimo svůj standard a hledáte něco mimo svou poličku, co s vámi bude zrovna v tento konkrétní den rezonovat, co bude takové syrové... Dneska jsem měla pro tuto volbu šťastnou ruku. Intrigant Patchouli je jednoznačně jedna z Pierrových lepších a nepatří mezi úplně běžný sortiment na (byť nikovém) trhu. Pačuli je skutečně takové nepředvídatelné, trochu se přetvařuje, schovává své pravé já, ale převážně nabírá podobu (příjemně) tlejícího listí s nádechem čokolády. Nostalgická vzpomínka na Coromandel edt neprojde bez povšimnutí... Působí trochu hipísácky (jen trochu), v kombinaci s těžkým vonným kouřem indických tyčinek, co se líně vznáší ve vzduchu, v kombinaci se suchým papyrem, z něhož je upleteno křesílko, v němž sedíte, i zástěna, která vám dává pocit soukromí, když se zaboříte hluboko do polštářů a vdechujete šedomodré spirály kouře a aroma trubiček skořice, zabořených v tekutém medu, a suchého mletého zázvoru, jejichž pikantní vůně nenechá vaše víčka ztěžknout příliš. Zhluboka se nadechujete a s každým výdechem jste vyrovnanější, přestávají vámi lomcovat emoce... Abyste si pomalu uvědomili, že cítíte moc povedený, nasládlý, hladký santal, který vás zase vrací zprátky tam, na co se vlastně snažíte zapomenout. Gaultierův Le Male. A všechny ty kousky historie.
Pačuliovky mám obvykle ráda, no bohužel ta Pierrova vůči mně v první polovině přece jen trochu intrikuje. Sice ji osvěžil citrusy, z nichž však poměrně hodně nejvíc vystupuje na můj vkus až příliš ostře svěží cedrát. To by ale ani tak nevadilo, kdyby použité navlhlé pačuli nešlo do zelena, nemělo na mně tendenci tlít a nedoprovázela jej živočišná cibetka s koženými podtóny.
Umoudří se teprve až po delším rozvonění, kdy přejde do polohy suché, prašné zemitosti, přidá se k němu špetka mléčného santalu a zásluhou teplé, najemno namleté skořice, jiskřivého zázvoru, „medového“ benzoinu a balzamické ambry příjemně zesládne a zahřeje. Nevýhodou ovšem je, že v téhle fázi poněkud poleví na intenzitě. Pačuli Pierre teda podle mě moc neumí.