Pierre Guillaume / Parfumerie Générale

Značku založil roku 2002 francouzský chemik a parfumér Pierre Guillaume, kdy počáteční písmena jsou vlastně jeho iniciály a jako úplně první uvedl na trh vůni "Cozé" (později PG02). Díky jeho vzdělání uplatnil při vytváření vůní techniky a know-how průmyslové chemie. Výsledkem bylo vytvoření speciální high-tech metody, tzv. „Photo Affinage“ (fotorafinace), při níž se používá kontrolovaná dávka UV záření, jejímž efektem je to, že vůně získá tzv. patinu a ta jí zajistí větší zralost a intenzitu.

Každý parfém základní řady v jednoduchém hranatém skleněném flakonu zvaném "Diolènes“ nese své číslo, aby tak mohl být volně objeven bez jakékoliv předpojaté klasifikace na dámské nebo pánské vůně a to v objemu 30, 50 a 100 ml.

PG02 - Cozé (2002)
PG03 - Cuir Venenum (2004)
PG04 - Musc Maori (2005)
PG05 - L'Eau de Circé (2005)
PG06 - L'Eau Rare Matale (2005)
PG07 - Cologne Grand Siècle (2005)
PG08 - Intrigant Patchouli (2005)
PG09 - Yuzu, Ab Irato (2006)
PG10 - Aomassaï (2006)
PG11 - Harmatan Noir (2006)
PG12 - Hyperessence Matale (2006)
PG13 - Brulure de Rose (2003)
PG14 - Iris Taïzo (2002)
PG15 - Ilang Ivohibe (2006)
PG16 - Jardins de Kerylos (2006)
PG17 - Tubéreuse Couture (2006)
PG18 - Cadjmére (2007)
PG19 - Louanges Profanes (2008)
PG20 - L'Eau Guerrière (2008)
PG21 - Felanilla (2008)
PG22 - Djhenné (2012)
PG23 - Drama Nuuï (2008)
PG24 - Papyrus de Ciane (2010)
PG25 - Indochine (2011)
PG26 - Isparta (2014)

(www.profumeriapepos.eu)

Kromě této základní číslované řady produkuje jeho značka i tzv. Collection Sur Invitation (dříve rozdělená na privátní kolekci a tzv. limitované edice). Tyto jsou nabízeny v objemu pouze 50 a 100 ml.

Bois Blond (2007)
Bois de Copaïba (2006)
Bois Naufragé (2010)
Corps et Ames (2006)
Corps et Ames Eau de Toilette Apaisante (2012) 
Cuir d'Iris (2005)
Gardenia Grand Soir (2010)
L'Oiseau de Nuit (2009)
L'Ombre Fauve (2007)
Praliné de Santal (2011)
Psychotrope
Querelle (2006)
Tonkamande (2011)

A naposledy v roce 2012 pak značka uvedla speciální edici vůní tzv. Collection Signature, dostupnou exkluzivně pouze na oficiálních stránkách značky, opět v objemu 50 a 100 ml:

Arabian Horse No.3.1, Cozé Verdé No.2.1 a Vétiver Matale No.6.1, k nimž letos nově přibyla Grand Siècle Intense 7.1.

Tonkamande

Od Tonkamande jsem si pro skvostné složení i fakt, že patří do rodiny Parfumerie Générale, čekala hodně. Začátek mě poměrně zarazil, chvílema bych přísahala, že cítím Louve, chvílema zase Cuir Cordoba. Nicméně: Tonkamande je překrásná vůně, která splňuje svoje přísliby bezezbytku. Mandle, santal, tonka a aldehydy (!) – vskutku geniální kombinace. Je to vůně pro velký holky v tom nejlepším slova smyslu. Mazlivka, která si umí poradit. Potud by se Tonkamande řadila mezi mandlovky a všeobecně letošní novinky číslo jedna.

Kámen úrazu je ale bohužel její výdrž, která mě fakticky uráží. Entrée parádní, během pár minut usazení a rozklad na základ! Blesková akce s minimálními důsledky. Znáte pocit, kdy si šáhnete na svojí srdcovku a ona vás najednou nečekaně a podle zklame? Přiocasí se do ní smrádek nebo se ztratí v nedohlednu ještě než se stačíte vůbec nadechnout?
Tomu říkám ryzí smutek.

Praliné de Santal

Jestli jsem někdy tvrdila, že Tonkamande má mizernou výdrž, pak se jí teď musím hluboce omluvit. Praliné de Santal zmizela po cca dvou hodinách beze stopy. Po nanesení mi přišla vysloveně nepříjemná: intenzivní nahořklej lískovej ořech a čokoládou. Kde je ten santal jako? …
postupně jsem si na oříškovost zvykla a začala mi připadat dokonce moc pěkná… no, a zrovna v tu chvíli se lískáče sebraly, odcupitaly pryč a nahradil je santal. Moc krásný santal, který já jako milovnice dřev ocením, ovšem než jsem se stihla vynačichat, tak se odebral do věčných lovišť. Buď sbohem, Praliné de Santal, čekala jsem víc.

Iris Oriental

Wau… Equistrius je ambrovej kosatec. Cuir Ottoman je koženej kosatec. Bois d´Iris je dřevitej kosatec. Iris Ganache je gurmánskej kosatec. Každej z nich reprezentuje ve svý třídě ne-botanickejchch kosatců naprostou nedostižnost. Iris Taïzo je orientální kosatec. Je přesně takovej, jakej jsem si ho představovala. Úvod ve znamení bleskový chyproviny, které přispěchá na pomoc kardamom a suchej japonskej oud (neboli džinkó, extra vzácnej, extra drahej, používal se většinou při oficiálních vonných obřadech císařskýho dvora, je podstatně sladší než arabský oud). A pak už konečně kosatec, kterej se ale orientálnu nevzdaluje z dohledu ani na malou chvíli. Pevně k sobě poutá kardamom, džinkó a nakonec i vanilku, která se zjevuje zničeho nic a celou kompozici výrazně proteplí.
Drží dlouho, drží krásně u těla, místy si hraje na pánskou, místy na unisex, ale já vím svý, na komkoli bude pořád stejně skvostnej. Náznakovej, skromně elegantní, plnej tajemství. Kosatec po japonsku, jak jinak.

L´Eau de Circé

Když jste jednou dcerenka z nóbl rodiny a po tátovi polobohyně, máte nadpřirozený schopnosti a potřebujete zblbnout takovýho alfasamce jako je Odysseus, nemůžete se vytasit s nějakou generickou vodičkou bez nápadu.
Potřebujete něco, v čem kytky, dřeva a ovoce přímo excelujou. L´Eau de Circé je nejvíc cítit po živý ovocný růži, osobně se mi tu pozdává šarlatovej křapáč. A pak taky pro broskvích. A po osmanthu. A nevtíravý ambře. Je to vkusnej a koutkem pusy se čertovsky usmívající mix, kterej vám nedá odtrhout se. Je to vycizelovaná Cuir Cordoba bez semiše, zato s krásným jiskřivým cedrem. A když tahle vůně dostane Odyssea a celou bandu Argonautů, tak to si teda pište, že tenhle kousek stojí za každou korunu svojí nenízký ceny.

Musc Maori

Konečně někdo zvednul rukavici hozenou Gourmand Coquinem. Tohle je ale SAKRA gurmánka, jak má bejt! Začátek: hořké kakao a la Bornéo. Střed: nejjemnější mléčná čokoláda se špetkou tonky. Konec: návrat kakaa, tentokrát sladkého, lehoučkého poprašku. Nejde mi do hlavy jediná věc: proč se to jmenuje Muscs, když musk zaboha necítím. Pokud mám srovnat gurmánskost Maori a Coquinu, tipuji, že Coquin se přejí podstatně později, ze sladkosti Maori až trnou zuby. Zábavný to je, ale spotřebovat téhle vůně byť mililitr, by mi trvalo zatraceně dlouho.

Felanilla

Můj první dojem byl Bois d´Arménie pour femme. Můj druhej dojem to potvrdil na sto procent a dál bych to asi nemusela rozvádět, kdyby… jen kdyby tam nebyla ta krásná dřevitá vanilka v karibskym rumu… a taky banánovej šejk. Jen kdyby tam nebyla ta skvostná ambra! Felanilla je sladká, exotická, hebká ambrovka, která mě nutí představovat si kopce ze šlehačky a vanilkový duny v šafránovým kouři.

Bois de Copaiba

Moje první myšlenka je, že v té změti pryskyřic, ostrého zázvoru a pomerančů se naprosto ztrácím! Barva tekutiny ve flakonu je ale všeříkající – jasně hnědooranžová, skoro jako západ slunce. Jen chvilku a začnou se vynořovat dřeva, které Copaibu zněžní a tak nějak „prosvětlí.“ Přestože je to vůně proměnlivá, cítím v ní souvislost s Habanitou a dokonce – než se objeví amaretto – mi připadá, že cítím Habanitu takovou, jaká jsem si myslela, že bude (dokud ji nezradila moje kůže). Přestože můj nos po většinu času tápe a nedokáže se soustředit na tuto vůni komplexně, Bois de Copaiba je úžasně neotřelá vůně, jaké podobnou jen tak nepotkáte. Chybí v ní jen špetička něčeho holčičího, abych ji musela mít, taková, jaká je, je pro mě až moc unisexová a i přes amaretto moc „tvrdá“ (krásně tvrdá, to zas jo). Potřebuje dobrodružnější povahu než jsem já… strašně ráda bych potkala ženu, která Copaibu nosí! Věřím, že takových moc není.

Cèdre Sandaraque

Gurmánskej cedr: hořko-sladkej, vyuzenej a jak se patří vyzývavej. Hořkosladkost výtečně doplňuje čerstvý drhnoucí dřevo, sem tam okolo profičí obláček kakaa… V základu se pak angažuje klasickej „lesní“ cedr a jemná „papírová“ tonka. Cèdre Sandaraque bych označila za typickou velkou večerní vůni jako je třeba Fourreau Noir, navíc s arzenálem svůdnejch gest a významnejch příslibů. Parfumerie Générale tímhle odvážným počinem opět překvapila, skvělá práce!
PS: Na chlapovi to bude naprostá bomba.

Psychotrope

Z tohoto setkání si odnáším dva poznatky:
1. bramboříky umí fekální efekt ještě líp než Jicky
2. brambořík plus šeřík rovná se překrásnej zimolez.

Úder indoly jsem přežila relativně ve zdraví (kdo by to byl řekl, že ta nevinná kytka naruby umí takovýho živočicha), přenesla jsem se přes zběsilej jasmín a při pátrání po šeříku jsem narazila na zimolez jak vyšitej a ještě s fialkovým bonusem. Finiš je ve znamení white musku a malýho kousíčku mejdla. Jestli je tohle droga, tak poněkud nedidaktická. Místo aby se nejdřív ukázala v tom svůdnym provedení, dělá bubu jak kdyby po jejím požití měla následovat bolestivá smrt. A pak střih a je tu kozlíkovej čaj na uklidnění pocuchanejch nervů. Pěkný, ale příště míň patosu a víc psycha, monsieur Guillaume.

Gardénia Grand Soir

Gardénie má dneska velkej večer. Ale než to roztočí, musí se řádně napulírovat. Musí se:

proklestit skrz voskovitý tmavozelený listy

oklepat od ranní rosy

a trošku přepudrovat

… aby se před půlnocí zdejchla a poslala za sebe do víru noci Mon Préciuex Nectar, kterej se nešetří a řádí na parketu celý čtyři hodiny až do roztrhání těla. Značně společensky unaven se vzdaluje na toalety a ve dveřích se míjí s dokonale rozparáděnou gardénií. A ta si to užívá! Chvilku tancuje sama, ale pak si pro ni dojde santal a je z toho mambo tělo na tělo. Nádhera! Zmůžu se jen na to, abych oněměle přihlížela. Oba vydrží na parketu až do rána, jen už tolik neexhibujou, zvolní a za kuropění se ruku v ruce potichu vytratí.

Papyrus de Ciane

Kousek od Syrakus podél řeky Ciani se nachází přírodní rezervace Ciani-Salinea s největší papyrovou kolonií v Evropě…
Autorem vůně je Pierre Guillaume, který se při tvorbě nechal inspirovat legendou o Persefoné, kterou Hádes unesl do podsvětí, když se procházela papyrovým hájem. Nymfa Cyané, blízká přítelkyně Persefoné, si na tomto místě smutkem vyplakala oči, a tak vytryskl pramen řeky Ciani.

Papyrus de Ciane je neuvěřitelná vůně! Mísí se v ní zeleň (hlavně na začátku – skoro až nesnesitelné galbanum, zelené stonky i listy). Po nich se objevuje nějaká ta suchá sláma, pryskyřice (cítím špetku sladkosti – možná lékořici a opoponax). Papyrus! Jak voní papyrus? Suchý, měkce dřevitý, meditativní, jen mírně zelený, postrádající šťavnatost nebo jiskrnost, jakoby medový, ale spíš konsistencí a opravdu jemnou nasládlostí, se zvláštní pylovou špičkou. Octnout se na březích Ciani…
Po Enlèvement au Sérail další důkaz toho, že únosy mohou být neuvěřitelně romantické…

L´Oiseau de Nuit

Když zavřete oči a pořádně se nadechnete, ucítíte likérovou podobu L´Eau d´Ambre Extrême, jen ne tak sladkou a kořeněnou. O to ale hustší. Artisaní ambra je lehká, hravá, hřejivá. Noční pták je mohutný a zachmuřený. Sedí v tichu na větvi proschlého stromu a čeká na soumrak. A jak zapadne slunce, vydá se na cestu. Tahle vůně, to je mlčení stromů a neslyšné poryvy peří v chladu noci. Je to tíha mávajících křídel, která bezcílně letí a nemají kde spočinout. Když není kam jít a kam se vracet, musíš se vrátit sám k sobě. Vrátit se nocí k soumraku, uslyšet stromy a sám se rozeznít. Takhle dýchá život a takhle tomu rozumí L´Oiseau de Nuit.

Cuir Venenum

Ingredience: popelník 1ks, cigarety 3ks, jedno velký pivo (černej kozel)

Cvakneme si pivka a zapálíme cigaretu. Lemtavě popíjejíc zvolna dokouříme a típneme vajgla do popelníčku. Úkon opakujeme ještě dvakrát a nakonec vajgly v popelníčku zalijeme zbytkem kozlíka. Řádně promícháme prstem a ťupneme si za obě ouška. Et voilà, Cuir Venenum!

L'Eau Guerrière

Takhle to voní v pohádkovém lese. Smrkové šišky, smola, čerstvě nařezaná cedrová polínka a teplý jarní den. Dost jsem se podivila, když jsem ve složení objevila „nebeský aldehyd“, ale musím poctivě říct, že na podobné aldehydy jako v L'Eau Guerrière, jsem narazila snad jen v Iris Poudre – prostě andělské, nic naplat. Jsou jako čerstvý větřík profukující lesní podrost, co čechrá mechové polštáře prorostlé sasankami. A když větřík utichne, zůstane po něm pár hoblin a snítka z kapradě. Zase jednou jsem se pořádně zamilovala.

Bois Naufragé

Průzračný zelený fík, osvěžující, decentně ambrou podbarvený. Což o to, znám mnohem zajímavější fíkovky (Miller Harris, L´Artisan), ale na téhle vůni je jedna věc unikátní: totiž PG se podařila elegantní svěženka. Křišťálově čistá, minimalistická a nozdry neprotahující. Představuju si ji na ženě, co zásadně nenosí žádné doplňky, jen jednoduše střižené šaty, vlasy svazuje do uvolněného culíku a skoro se nelíčí. Navoní se Bois Naufragé a jde. Je v tom cosi mimořádného.

Indochine

Našla jsem ztracený ráj. Podle všeho leží kdesi v srdci Myanmaru a podle všeho je to místo, kde všechno voní jako zázrak.

Indochine je fata morgana. Každá jedna složka je tak dokonalá, jako by ani nebyla z tohoto světa. Pepř. Červený, pikantní, ale teplý a hlaďoučký tak, že bych si ho nejradši nacapala do pusy a promptně rozkousla. Medové plástve. Voštiny. Med tažený na třísce tanaky. Horké mléko s rozdrcenou kuličkou pepře. Sladký bílý santal. Indochine ve mně budí dojem vůně, kterou nikdy nikdo necítil… nevím jak a nevím proč…jako by se najednou zjevovala a zase mizela v palmových hájích. Indochine je do slova a do písmene duchovní spojení akáciového medu a tropického dřeva, kterému špetka čerstvého pepře dodává nehorázný šmrnc. Za tím vším je ještě něco. Jak asi voní noční obloha nad Mandalayí? V jiném čase, v jiném prostoru. Nádherná až se mi svírá žaludek. Mistrovské dílo, před jakým se hluboce skláním.

Výdrž je absolutní. Intenzita naprosto přesně dávkovaná.

Tvoje recenze na Nočního ptáka je tak geniální, že ji čtu pořád dokola a pořád mám husí kůži.

presne!

PG 26 Isparta

růže orientální, růže chypre

Tohle je přece vůně, kterou důvěrně znám. Ty růžové plátky v sladké ovocné marmeládě uzemněné dávkou pačuli a kadidla. A nechybí ani oud, je to přece růže orientální, stejně jako ambra, která balzamicky zjemňuje kouřové tóny. Není to divoká růže, neudusí vás, je to smyslná růže, která vás zlehka obejme a vy už od ní nebudete chtít odejít.

A proč mi připadala tak známá? Nedalo mi to a podívala jsem se, jestli k tomu něco najdu v recenzích. Portrait of a Lady. A k ní trochu oudu.

Pierrovi se Isparta povedla. Ale. Těch růží s pačuli a kadidlem nebo oudem je už hodně a hodně z nich je velmi povedených. Kdybych neměla Portrait of a Lady, Rose Nacrée, Encens Mytique, Le Parfum Couture D.D., Ambre Velours nebo Dark Saphir, neváhala bych.

Já mám v Praliné de Santal spíš víc cedru jako santalu. Jako gurmánka dobrý, ale jako santalovka, to se Pierre u mě zrovna nevytáhl.

A s tou Tonkamade souhlasím, když jsem loni zkoušela v Paříži, taky mě tam Louve na začátku praštila, ale pak se víc uhladilla do mléčna, než teda za hodinu zmizela :) .

Bois Naufragé

Fíkovka. Je mi jasné, že touto informací nikoho neoslním, ale ona je to taková jiná fíkovka, protože nesladká a ne tak letně vesele optimistická jako jiné. Dřevitě tlumená a hlavně trochu slaná. Pierre dělá pěkné slané tóny ve vůních, třeba v Harmatan Noir (v Bois Naufragé se ovšem víc krotil)… Protože už jsem k tomu leccos stačila načíst, jsem ovlivněna onou fotografií, která byla údajně inspirací, a s klidem si představuju to naplavené dřevo na pláži, které občas opláchne vlnka slané vody. Kolem to šumí a občas se ozvou racci a támhleta žena přetáhne přes hlavu lněnou tuniku a jde domů, protože už se stmívá a začíná být chladno. A spolu s ní odchází fíková vůně rozehřátého těla zkrápěného sprškami z vln. Bois Naufragé je nápaditá, jemná, přesto zřetelná, nesladká vůně podvečerního posezení u moře.

PG13 Brulure de Rose

Růžový lukum v tenoučké vrstvě lahodné mléčné čokolády, co se rozplývá na jazyku, kolem jsou rozházené čerstvě natrhané růžové okvětní plátky a opodál ještě kvete růžový keř a slabý vánek sem občas zavane vůni květů plných pylu. Hezoučká vůně, je sladká ale není přespříliš gurmánská. Moc pěkně zpracovaná růže s teplým pižmem a vanilkou.

PG 05 L'Eau de Circé

Zajímavá kombinace lehké líbivé kytičkové svěženky převážně s vonokvětkou, trochu gumovým ylangem, neostrým nádechem (oranžového) citrusu a mírně ovocně proslazené zralou broskví (ala Nuit de Cellophane, ale o dost lepší) posazené na zemitý, dřevito-pačuliový základ ala Visa přibarvený kapkou medu z květů. Tohle je subtropická zahrada a ostrovní ráj, žádný Harris (La Pluie), Hermes (libovolný Jardin) nebo Cacharel (überzelenopa­čuliovo kompostový Eden – P. S.: který je tímto na druhém místě, lokalizován poněkud jižněji, ve vlhkých tropech).

PG26 Isparta

Růže pojmenovaná po tureckém městě je bobulově ovocná, teple dřevitá a kořenitě pikantní, viděla bych to na směs suchého koriandru s ještě něčím aromatickým, ale díky vlahé růži to nijak nedrhne. Od počátku nemá růže hlavní slovo, ale je spíš rovnocenným partnerem ostatním složkám, což je dobře, protože její ovocná jiskřivost je výrazně tlumená, resp. taková zastřená sladce kouřovým oparem. Lehká živočišnost je příjemná, oud je velmi mírumilovný, téměř bych nepoznala, že tam je, a to ho povětšinou špatně snáším. Po úplném rozvonění se zemitost mísí s medovou sladkostí a růže mírně ustoupí a tematicky připomene lukumovou cukrovinku (ale gurmánka se z Isparty opravdu nestane :) )

Gardenia Grand Soir

Spousta šťavnaté zeleně, velmi jemná a spíš svěží gardénie, která vůbec nehoubovatí, a připálené dřevo. To připomíná, jako kdybyste uhasínající ohniště zalili vodou, takový zmoklý oharek, a moc se mi tam nepozdává. Avizovaný santal si hraje na Godota a nedočkáme se ho.

PG24 Papyrus de Ciane

Mám vážnou obavu, že tohle se na mně míjí účinkem. Dužnatý, skoro zdřevnatělý stonek – ne – spíš stvol, který někdo drtí a vymačkává z něj tekutinu. Ale ne zelenou dužinu, spíš jen vodu. Jako pokoušet se rozžvýkat postarší kedlubnu. Vyniká větvičník říznutý galbanem, je to takové zeleně drsné až skoro suché a zdřevnatělé. Za delší dobu se objeví neurčité zelenožluté květiny, něco na způsob narcisek, ale bude to něco jiného. Přiměřeně uhlazenou ji nacházím až ráno.

Dotaz: proč není PG01 ?

Se ptej Pierra :)) .

no já třeba jestli to není známá informace (jako třeba proč leckdo nemá č. 5) a nevíš to :P tak asi ne..

Není, samotnou by mě zajímalo, proč první vůni očísloval až od dvojky, vtipálek.