Heeley

James Heeley je briský parfumér-samouk žijící a pracující v Paříži, který vytváří jednoduché a elegantní přírodní kompozice.

(zdroj: jamesheeley.com)

Řadu parfémových vod později doplnil o řadu extraitů.

Jeho vůně jsou unisexové, dokonce na svých stránkách u každé z nich uvádí svou představu muže a ženy, kterou v něm daná vůně vyvolává.

(zdroj: beautesse.at)

Iris de Nuit 

Vezmeme to nejlepší, co nám nabízí (relativně) známá La Pausa, a to dřevitý kosatec a suchá hlína. Zjemníme, uhladíme, obrousíme hrany. Vyzdvihneme dřevo do popředí, moc pěkný suchý cedr. Přidáme trochu fialkové pudrovosti a bylinné nahořklosti. A hlavně, hlavně přidáme tmavomodrý samet. Tohle je první vůně, kdy je kosatec opravdu evokující barvu tmavnoucí noční oblohy, hebký a hladivý. Vůně je lehká, ale nikoli slabá, sladká jen minimálně, poměrně lineární; na kosatcovku překvapivě žádná mrkev. Další částečná podoba by se našla s Iris Silver Mist, kdy Iris de Nuit je podstatně křehčí, ne taková pecka, a víc dámský.
Jako chvíle těsně předtím, než se schovají večer poslední sluneční paprsky, ale už je vidět hvězdy, v lese mezi stromy poletují malá světýlka a dalo by se až uvěřit, že tu potkáte víly s motýlími křídly v domečcích na stromech :)

Hippie Rose

Velmi jednoduchá, ale krásná. Čerstvá, zkropená ranní rosou, zářivá, živá, růžový květ obklopený jasně zelenými listy, s dřevnatým stonkem, vyrůstající ze svlažené hlíny. Kombinace růže + pačuli už je, pravda, docela ohraná, ale toto je ve své prostotě velmi pěkné podání (takový celistvě zkomponovaný soliflor, kdyby si to neprotiřečilo ), hlavně ta zachycená čerstvost je úchvatná. Pačuli je zde dávkované tak přesně, že velmi dobře splývá a tvoří jen součást květiny, totéž nějaké zelené tóny, kadidlo, vetiver. Všechno pasuje do růže, neoddělitelně patří k růži, je růže. Uvolňující, jako se s blaženým úsměvem natáhnout do trávy ve stínu růžových keřů a nechat se lechtat pronikajícími paprsky a vdechovat tu vůni. Přírodní a spíš jemnější, nepřekombinovaná, zcela postrádající růžovou mýdlovost, citrusovou svěžest nebo přílišnou rozjuchanost (čili atributy, které mi na růži vadí).

Iris de Nuit

Z tohoto „nočního kosatce“ mám smíšené pocity. Rozporuplné jsou proto, že tentokrát není nejvíc ta mrkev, co mi v něm vadí, ale protivná mazlavá olejnatost a spousta dusivé prašné zeminy. Vezměme to však raději popořádku.

V prvních tónech se misí hořká zeleň s koňakovou nasládlostí – minimalistická připomínka začátku Angelique Noire. Jenže tu v zápětí zasype asi tak tuna prašné zeminy, přes níž se nesměle snaží dostat zemitý kosatec, poprášený trochou fialkového pudru a z hlíny se nesměle deroucí mrkev. A aby toho chudáci neměli málo, někdo je místo vody začne polévat horkým mazlavým olejem, čímž snaha o chladnou pryskyřičnatou tíhu ve stylu Iris Silver Mist bere za své.

Svoji přívětivější stránku ukazuje znovu až v dojezdu, kdy je kosatec s pozůstatky prachové zemitosti a nasládlého fialkového pudru vzat pod ochranná křídla drhnoucího suchého cedru a hořkoslané ambergris. V této fázi však začíná být vůně poměrně rychle a ztrácí na intenzitě, takže to, co byste si chtěli asi užít nejvíce, zmizí během dvou hodin téměř docela a pak ho můžete hledat leda nosem přímo na kůži.

L'Amandière

Kdo by od Amandiéry čekal marcipánovou pecku nebo amarettový dezert typu Alessandro, šeredně by se přepočítal. Překvapí už to, že v úvodu se musíte proklestit tuhou zelení a habrovím, abyste dorazili k lípě v plném květu. Majestátní lípa obsypaná bzučícími včelami – to je pěkná představa na letní odpoledne, ale ve formě extraitu se z toho točí hlava. Radši chvilku vyčkávat, projít se okolo stromu, posbírat v trávě pár zvonků a sotva rozkvetlých fialek… a šup ke stolu, kde čeká hromada spařených mandlí na vyloupání. Kdo loupe poctivě, ten má brzo pěkně rozmočené prsty. Bere do nich několik vyloupaných jader a ucítí lehkou ořechovo pudrovou vůni, která geniálně zapadá do omamných poryvů z lípy. Nastává fáze, kdy se Amandiéra stává prakticky nepopsatelnou. Všemožné odstíny jednotlivých složek se jako velká voda valí jeden přes druhý a těžko se v nich vyznat. Nemůžu říct víc, než že pořád dominuje mandlová lípa, mírně senový nádech a trochu zkřehlé fialky. V téhle fázi mi tak intenzivně připomíná Une Fleur de Cassie, že bych si je spletla. Nevím, jak Heeley dokázal stvořit něco tak delikátního a přitom řemeslně dokonalého, ale naprosto nepochybuji o tom, že tohle je jedna z ukázek opravdového parfumérského mistrovství.

Phoenicia

Vůně nese název starověkého státu, který se rozkládal podél pobřeží při západních svazích Libanonského pohoří severně od Palestiny. Jeho obyvatelé byli zdatnými řemeslníky a obchodníky, kvůli čemuž neváhali podnikat plavby po celém Středomoří a i dále (později založili např. Kartágo). A přesně tím má být Phoenicia inspirovaná.

Přivítá vás jako mramorově ledová, štiplavá kadidlovka. Postupně se však kadidlo v ní začíná prohřívat a vůně ukáže celý lodní náklad. Tím je především lehce, avšak příjemně živočišná zakouřená kůže, hromada šťavnatých sladkých datlí (mimochodem latinský název pro ně je Phoenix dactylifera), ale i surové kakao (labdanum) a tmavé dřevo. Tohle se hodně povedlo a to i jak z hlediska intenzity, tak výdrže.

Agarwoud

S oudem ve vůních bývá často kříž a ještě navíc, když se to jím pyšní i v názvu. Nicméně občas se najde pár výjimek a Agarwoud k nim tímto zařazuji také. Hned na začátku vás přivítá jemně kořeněná růže, která se však během chvilky změní ve svěží červenoovocnou.

Tu pak jako černý samet přikryje krotký oud a tahle romantická růžička nabere podobu jemného mýdélka. Po rozvonění ji ještě zahřeje ambra s kadidlem. Agarwoud je podle mě vůní, co si pocitově žádá buď malé černé nebo možná rovnou i večerní róbu, ozdobenou červenou kamejí na sametovém řetízku.

(https://s3.amazonaws.com)

L´Amandiere

Nevím, co se to se mnou v poslední době děje, ale asi přicházím na chuť zeleným vůním. Pokud jsem takovou Panoramu označila za léto v lahvi, potom L´Amandiere je podobně jako Green jarem ve flakonu přesně, jak to James Heeley slibuje. Mám-li být úplně přesná, zařadila bych ji někam na pomezí jara a léta.

Kromě toho pokud jste se někdo jako já obával hyacintu, tak zbytečně. Žádné zelené květinářství s uhnivajícími kořínky vás tu nečeká, jen jarní alej s bublajícím potůčkem (voda v něm není ledová jako v Unter den Linden, pouze příjemně chladivá), plná vlahé zeleně, která ve vysoké trávě ukrývá hromadu spařených, avšak ještě nevyloupaných nesladkých mandlí.

Kromě ní tu kvete mimóza z Une Fleur de Cassie a tamhle ve stínu leží i stejná otep navlhlého sena - v tomhle ohledu souhlasím s moudjahidine co se týče určité podobnosti v téhle fázi, protože stejně jako v ní se v aleji mihnou i nalíčené rty. Ovšem zatímco ta Malleho je temně fialová, tahle je rozhodně červená.

A dostane se i na tu medově nasládlou lípu. Jenom já ji nemám tak majestátní, spíš menší, čerstvě vysazenou. V tomhle ohledu doporučuju zaměřit pozornost raději na královnu lip Unter den Linden (April Aromatics), která je však v drydownu i díky plumérii a oslazenému čaji Earl Grey daleko víc medovější.

Nicméně i tady od mandlí té mléčně bílé nasládlosti přece jen taky dočkáte, když z nich v základu sloupnete jejich zelenou slupku a ta pustí šťávu. Pořád ale z toho ve srovnání s April Aromatics nebo Byredem vychází jako nejméně sladká a v poměru k Mallemu ne tak omamná a více osvěžující. A rozhodně to neznamená, že by některou z nich mohla nahradit, na to si naštěstí jde vlastní cestou. Zatím nejpropracovanější vůně od Heeley.

Cardinal

Je to tak, tady ten název sedí. Ledové kadidlo, zostřené namletým černým pepřem tu opravdu už od první chvíle evokuje studený kamenný kostel. Na rozdíl od jiných kadidlovek tohoto typu působí však o dost starodávněji a zaprášeněji (směs labdana a kouřového vetiveru se slanými podtóny).

Teprve hřejivá ambra v základu vás vytáhne ven z těch majestátních prostor ven na čerstvý vzduch. Prosluněný jehličnatý les s navlhlou půdou působí ve srovnání s nimi přece jen o něco vřeleji. Ta krátká návštěva ve vás ovšem zanechala tak hluboký dojem, že máte pocit, jako kdyby byl ten kostel s kardinálem neustále jen pár kroků za vámi - v téhle fázi, kdy se obě části prolnou, je Cardinal nejkrásnější.

Ophélia

Už podle názvu jsem tušila, že tahle vůně asi nebude příliš veselá a opravdu není. Ophelia opuští hrad za ranního kuropění, projde masivní železnou bránou, jíž se letmo dotkne a odchází na nedalekou louku, kde se klikatí menší potůček, aby se v něm mohla brouzdat. Nese si s sebou kytičku, složenou se zeleného jasmínu, konvalinek a mýdlové tuberózy, která se ji sice trochu snaží zahřát, ale proti ledové vodě potoka nemá příliš šanci.

Teprve po rozvonění vyjde slunce (ambra) a přináší s sebou trochu tepla, ale naši hrdinku, v téhle fázi už lehce zapudrovanou bílým pižmem, jakoby to vůbec nezajímalo. Raději odchází na nedaleký mechový palouček, aby tam rozřezávala stonky tuberózy a pampelišek. V určitém ohledu je v ní možno najít podobný rukopis jako v Jamesově pozdější L´Amandiere, avšak oproti ní je vážně smutná až lehce depresivní.

(www.fubiz.net)

Cuir Pleine Fleur

Kombinace fialek a jemného dámského semiše se mi docela zalíbila ve Veloutine (Technique Indiscrete), ovšem James Heeley se s tím ve srovnání s Libertinem Louisonem vůbec nemazlil. Vzal fialky, osvěžené trpkým bergamotem a vyrval je ze země ještě i s hlínou. Potom je posypal teplou nesladkou, štiplavě živočišnou skořicí.

I jeho semiš má do dámské kabelky daleko, je opracovaný velmi nahrubo a lehce umaštěný od březového dehtu a je ušpíněný od mechového podrostu. Zjemní teprve až po rozvonění díky květinově sladké pudrové mimóze. Na můj vkus už tahle kůže příliš drhne. Nicméně kdo rád klasickou Habanitu (tady fialky místo růže) a podobné drsnější kožeňáky, tomu se bude jistě líbit, protože kvalitní zpracování s neochvějnou výdrží se jí upřít nedá.

Chypre 21

Už podle názvu mě samozřejmě nesmírně zajímalo, nakolik chypre tahle vůně skutečně bude. Zda James Heeley následoval spíš současné moderní trendy, což by kvůli restrikcím ze strany IFRA a finanční náročností výroby, pokud by chtěl použít chemicky upravený větvičník, nebylo nic překvapivého anebo jestli se odvážil potěšit milovníky starších klasik. A odpověď je varianta B. Začátek se nese v natrpklém bergamotovém duchu (překvapivě přírodním) s citrusově nazelenalým petitgrainem s dřevitými podtóny.

Pod ním už po chvilce pozvolna vykvétá jemně kořeněná růže s květinově sladkou pelargónií. Obě květiny v další fázi posypeme suchým šafránovým prachem. V základu se pak konečně dostaví i mech, který však zásluhou pačuli působí až příliš vysušeně (dokonce ještě víc než v Sous le Vent), což pro mne jako pro milovnici spíše chladivých sametově zelených tónů chypre není úplně to pravé ořechové. Ale povedená Chypre 21 rozhodně je.

Není to hřích zamilovat se právě do Kardinála? Navíc po vyzkoušení minimálně 69 dalších parfémů!? Když on je tak nádherně chladný, klidný, bezpohlavní ;). Žádný prsten, rudá cappa magna... tenhle kardinál nepotřebuje sedmimetrovou vlečku a jiné odznaky světské moci, rozhodně ho vidím jen v bílém. Světlem a čistotou vykouzlí úsměv hned při prvním seznámení.
Nejhezčí vůně kadidla, co jsem zatím potkala. Ještě nezapáleného, bez kouře. Díky ambře a vetiveru je výsledný akord nesmírně uklidňující. Když přivřu oči, slyším chorál a možná i zvon. Pokud mi nějaká vůně ještě chybí (toť otázka!?), tak je to rozhodně právě Cardinal. I za tu hříšnou cenu ;-)

Eau Sacree

Na téhle novince je vidět, že James Heeley asi velmi rád pracuje s kadidlem. Je to stejný druh starodávného kamenného kostela jako v Cardinal. V úvodní fázi je cítit stejný černý pepř a jehličí jen s tím rozdílem, že tady je méně zaprášený a kadidlo tu působí malinko vřelejším, hladším, nikoliv štiplavým dojmem, čemuž pomáhá i nově přidané pačuli.

Kromě kadidla se v tomhle kostele pálí i myrha s ambrou, Vedle na oltáři najdeme i uschlou růži. V konečné fázi se pak díky slanému podtónu vetiveru a koření (znovu pepř, ale tentokrát s muškátovým oříškem navíc) znovu připomene Cardinal, avšak zásluhou špetky bílého pižma pořád působí měkčím dojmem. Přesto tomu pro mě celkově tentokrát nějak schází ten majestátní dojem a emoce.

Vzoreček Eau Sacrée jsem dostala, když jsem se zbavovala šílené rýmy a slibovala jsem si snad čtvrt roku pořádné vyzkoušení. 

Čekala jsem pouze Kardinálova staršího bratra, ale tohle je teda příbuzný úplně z "jiného vrhu" :-) 

Sacrée? Zdání klame. Ten závan pekla se přehlédnout nedá... první pohled možná je andělský, ale ve stínu na zdi zahlídnete růžky nebo rovnou kopýtko ;-) 

Zatímco Kardinál je opravdu čistý a svatouškovsky bílý, tady kadidlo a praskyřice už zřetelně doutná a spolu s kořením, pačuli a vetiverem to na mě působí, že hned za tou  poustevníkovou jeskyní se skála rozestupuje a skrývá vchod do pekla. Je to zároveň lákavé, nutí přivonět znovu, zase se ujistit, že tohle není pro mě... a zase zabořit nos... a tak dokola. Přesně jak píše barbucha: "nic pro svatoušky!" Souhlas!!  

Hippie Rose

Ukrývá v sobě záhon citrusově kořenitých, voskově rudých růží, svlažených ranní rosou, kterou postupně vysušuje vycházející slunce. V této fázi mi tak trochu typově připomíná Une Rose bez vinných tónů. Jak se pak vůně rozvíjí dál, dojde vám, že záhon s růžemi se nachází hned vedle kostela, kde se právě pálí kadidlo. Než však vstoupíte do dovnitř, neodoláte a jednu z růží si utrhnete, abyste do jeho majestátních nostalgických prostor vnesli trochu svěžího vánku.

Coccobello

Ano, tohle by mohla být vůně tropického ostrova s písečnou pláží, porostlého svěží zelení, tiaré a kokosovými palmami. Na rozdíl od většiny vůní zde najdete skutečně čerstvě vydlabaný kokos ze skořápky bez špetky chemie . V téhle podobě však nevydrží příliš dlouho a nahradí ji vůně sluncem rozpálené pokožky se stopami mořské soli a sladkého pudru.

Cardinal

Tento římský kardinál není žádný intrikán, je to muž čistého srdce, jehož kadidlo se vznáší přímo k nebesům. Je západního typu, výrazně citrusové, hřejivě pryskyřičné a jemně kořeněné. Dýmá zlehka a jeho výdrž přesahuje 9 hodin. Souhlasím s Mitzi: spíše než kouřící kadidelnici připomíná ještě nezapálenou pryskyřici.

Note de Yuzu

Osobně na citrusovky příliš nejsem, na slané vůně snad ještě méně, no takhle autentickou jiskřivou sladkokyselou mandarinku jsem snad ještě ve vůni nepotkala. Ano, Orange Sanguine sice věrně interpretuje rituál, kdy loupete pomeranč a odlamujete jednotlivé půlměsíčky, ale citrusová složka v ní poměrně rychle vyprchá. V Note de Yuzu nepolevuje!

Jen ponořením se s ní do chladné lázně s mořskou solí, řasami a vetiverem se nám čerstvě oloupaná mandarinka promění v neméně autentický grapefruit a slanost tak drží na uzdě, přičemž v závěru lázně nechybí ani ošetření tělovým krémem, zastoupeným kosmetickým pižmem. Ano, naprosto souhlasím s alibi a Mitzi, tohle je perfektní životabudič!

(www.thefruitforest.com)

Sel Marin

Popíjím citronádu s plátkem bergamotu a pozoruji, jak vlny narážejí o útes. Kolem roste rozmarýn (rosmarinus, lat. mořská rosa) – nemůžu si pomoc, cítím ho, i když není uveden ve složení. Vítr ke mně přináší vůni moře, vůni studené slané vody a zemitě zelených mořských řas. V této fázi se vývoj zastaví a vůně začne postupně přes zeleno-dřevitý akord odeznívat. Výdrž přesahuje 4 hodiny.

(https://images.fineartamerica.com/images-medium-large/wild-rosemary-rosmarinus-officinalis-bob-gibbons.jpg)

Menthe Fraiche

Je vůní ledového zeleného čaje s bergamotem a lístky máty. Stejně jako blackviolet mi trochu kazí dojem, že jej popíjíme u jezírka se stojatou vodou a vodními květy a pepřově svěžími fréziemi. Vše napraví až jehličnatý, mléčně bílý cedr v základu.