... postáváme spolu venku před domem, nakousnutá noc is killing me softly, říkáš, že je škoda, že je to mezi náma platonický, "teda jenom platonický, jestli mě chápeš", chápu, přemýšlela jsem o tom, o nás, říkáš, že koupíš kdoulovec, když mám tak ráda kdoule, abych měla na podzim vlastní voňavé plody a nemusela trhat ty, které se derou sousedům skrz drátěný plot, hezký, na tohle slyším, tyhle drobnosti, nebo když mi řekneš, že když je ti mizerně, sedneš do auta a prostě jedeš, až na křižovatce se vždycky rozhodneš, kam dál, skvělý, prostě skvělý, je v tom volnost a trochu drama, to můžu, už si to v duchu lakuju na růžovo, teoreticky, samozřejmě, to já vždycky, my dva a čas, podzim s prvními kdoulemi a možná s afrikány v mokré půdě, jenže pak, pak se bavíme o rodině, řekneš, že děti jsou smyslem tvýho života, ptám se, co bys dělal, kdybys byl hodně zabouchnutej do holky a ta ti řekla, že děti mít nemůže, podíváš se na mě a do duše mi zaryješ slova "musel bych ji opustit, prostě musel", je mi najednou děsná zima a odpovím ti už jenom v duchu, že já bych nechtěla kluka, který chytá ryby pro vzrušení z lovu, protože v tom je něco moc špatně, tak čau, mizím, vím, že nesnášíš, když to říkám. Tak ať.
Kdoule, afrikány a do sametova broušená kůže barvy úplňkového měsíce, transmutované v temně hebký smutek /with a rest of thrill/.
... postáváme spolu venku před domem, nakousnutá noc is killing me softly, říkáš, že je škoda, že je to mezi náma platonický, "teda jenom platonický, jestli mě chápeš", chápu, přemýšlela jsem o tom, o nás, říkáš, že koupíš kdoulovec, když mám tak ráda kdoule, abych měla na podzim vlastní voňavé plody a nemusela trhat ty, které se derou sousedům skrz drátěný plot, hezký, na tohle slyším, tyhle drobnosti, nebo když mi řekneš, že když je ti mizerně, sedneš do auta a prostě jedeš, až na křižovatce se vždycky rozhodneš, kam dál, skvělý, prostě skvělý, je v tom volnost a trochu drama, to můžu, už si to v duchu lakuju na růžovo, teoreticky, samozřejmě, to já vždycky, my dva a čas, podzim s prvními kdoulemi a možná s afrikány v mokré půdě, jenže pak, pak se bavíme o rodině, řekneš, že děti jsou smyslem tvýho života, ptám se, co bys dělal, kdybys byl hodně zabouchnutej do holky a ta ti řekla, že děti mít nemůže, podíváš se na mě a do duše mi zaryješ slova "musel bych ji opustit, prostě musel", je mi najednou děsná zima a odpovím ti už jenom v duchu, že já bych nechtěla kluka, který chytá ryby pro vzrušení z lovu, protože v tom je něco moc špatně, tak čau, mizím, vím, že nesnášíš, když to říkám. Tak ať.
Kdoule, afrikány a do sametova broušená kůže barvy úplňkového měsíce, transmutované v temně hebký smutek /with a rest of thrill/.