Santal na sebe nechává dlouho čekat. Ne že by tady nebyl od začátku, ale schovává se pod kořením, kmínem, šafránem a skořicí. Pak pod sladkým benzoinem s nádechem ovoce a koňaku. A v každé této fázi je to moc hezké. A krásná je i poslední fáze, když tu je santal jako soliflor, hebký, mléčný, krémový a jemňounce kořenitý.
Střetla jsem se s několika názory (i přímo u prodavačky v Palais Royal), které Santal Blanc specifikovaly jako více dámskou vůni a Santal de Mysore jako pánskou vůni. Do jisté míry je to pravda, ale jen na první počich. To před vámi totiž defilují všechny možné suroviny indického obchodníka s kořením: pikantní bylinný šafrán, a hele on má v nabídce i čerstvý kokosový ořech – to je snad ta nejpřirozenější vůně, kterou jsem zatím v jakékoliv vůni našla, žádná otravná kokosová pasta, dokonce má i tu dřevitou slupku – kmín a opravdu vydatná dávka kari.
Ve vzduchu se s kořením mísí i jemná kouřová vůně zapálených vonných tyčinek. Potud to má opravdu tendenci působit malinko pánsky, formou suchého, jemně štiplavého tepla.
Potom ovšem nastává zlom, koření se zvolna usazuje, vůně měkne a tělo vám obepne skvostný krémově mléčný santal, jehož přirozená nasládlost je zdůrazněná i špetkou „vanilkového“ benzoinu, omlouvám se předem za ten výraz, ten je tedy k sežrání.
A i zde, podobně jako v pozdějším Santal Blanc nacházím, tentokrát v drydownu, onen tón čerstvě upečeného chleba chladnoucího v ošatce vystlané senem. A zase to není připálené jako v ještě pozdější Jeux de Peau, naopak je to nadýchané, až hřejivě vzdušné. Nikoho jistě nepřekvapí, že intenzita (obzvlášť v první polovině) a výdrž jsou ohromující.
Santal na sebe nechává dlouho čekat. Ne že by tady nebyl od začátku, ale schovává se pod kořením, kmínem, šafránem a skořicí. Pak pod sladkým benzoinem s nádechem ovoce a koňaku. A v každé této fázi je to moc hezké. A krásná je i poslední fáze, když tu je santal jako soliflor, hebký, mléčný, krémový a jemňounce kořenitý.
Střetla jsem se s několika názory (i přímo u prodavačky v Palais Royal), které Santal Blanc specifikovaly jako více dámskou vůni a Santal de Mysore jako pánskou vůni. Do jisté míry je to pravda, ale jen na první počich. To před vámi totiž defilují všechny možné suroviny indického obchodníka s kořením: pikantní bylinný šafrán, a hele on má v nabídce i čerstvý kokosový ořech – to je snad ta nejpřirozenější vůně, kterou jsem zatím v jakékoliv vůni našla, žádná otravná kokosová pasta, dokonce má i tu dřevitou slupku – kmín a opravdu vydatná dávka kari.
Ve vzduchu se s kořením mísí i jemná kouřová vůně zapálených vonných tyčinek. Potud to má opravdu tendenci působit malinko pánsky, formou suchého, jemně štiplavého tepla.
Potom ovšem nastává zlom, koření se zvolna usazuje, vůně měkne a tělo vám obepne skvostný krémově mléčný santal, jehož přirozená nasládlost je zdůrazněná i špetkou „vanilkového“ benzoinu, omlouvám se předem za ten výraz, ten je tedy k sežrání.
A i zde, podobně jako v pozdějším Santal Blanc nacházím, tentokrát v drydownu, onen tón čerstvě upečeného chleba chladnoucího v ošatce vystlané senem. A zase to není připálené jako v ještě pozdější Jeux de Peau, naopak je to nadýchané, až hřejivě vzdušné. Nikoho jistě nepřekvapí, že intenzita (obzvlášť v první polovině) a výdrž jsou ohromující.