Druhou karafiátovou vůni značky Oriza L. Legrand bohužel nemohu přijmout s takovým nadšením jako o dva roky starší Oeillet Louis XV., který považuji za velmi povedený a zajímavý.
Royal Oeillet je karafiát poměrně hutný, vykoupaný v růžovém oleji, lehounce opepřený a v pozadí maličko nazelenale dřevitý. Cítit je i typické aroma hřebíčku, díky němuž vůně získá příjemnou nasládlou pikantnost. a celkový dojem se o něco zlepší.
Těžká, olejnatá, sytá vůně květin s jemnou kořeněnou stopou.
Jedná se už o druhý karafiátovou vůni od této značky. Ten Ludvíkův se mi líbil hodně, ale byl na můj vkus až příliš intimní. V tomhle ohledu se ten královský nepatrně zlepšil. Dokonce se vydal malinko soliflorovější cestou. Jen mi přijde škoda, že úvodní svěží růži, která mu dělá předvoj, dusí na prach rozdrcený černý pepř s dřevitou myrhou. Dusivá prašnost naštěstí brzy ustoupí hřebíčkové pikantnosti karafiátu
Díky mátové svěžesti pelargónie působí karafiát v první fázi jako čerstvě nařezaný i s ozdobnou zelení okolo, jakmile se však přidá palčivě dřevitý hřebíček s cedrem a vrátí se znovu pepř (tentokrát už jen pár zrnek), převáží jeho suše kořenitá forma. Jediné, co jej zachraňuje od úplného vysušení, je kousek hořké pomerančové kůry v drydownu, která jej znovu trochu osvěží, zatímco lístky fialek mu dodají sametovou hebkost. Vítězem však pro mne i nadále zůstává Ludvík XIV. :) .
Druhou karafiátovou vůni značky Oriza L. Legrand bohužel nemohu přijmout s takovým nadšením jako o dva roky starší Oeillet Louis XV., který považuji za velmi povedený a zajímavý.
Royal Oeillet je karafiát poměrně hutný, vykoupaný v růžovém oleji, lehounce opepřený a v pozadí maličko nazelenale dřevitý. Cítit je i typické aroma hřebíčku, díky němuž vůně získá příjemnou nasládlou pikantnost. a celkový dojem se o něco zlepší.
Těžká, olejnatá, sytá vůně květin s jemnou kořeněnou stopou.
Jedná se už o druhý karafiátovou vůni od této značky. Ten Ludvíkův se mi líbil hodně, ale byl na můj vkus až příliš intimní. V tomhle ohledu se ten královský nepatrně zlepšil. Dokonce se vydal malinko soliflorovější cestou. Jen mi přijde škoda, že úvodní svěží růži, která mu dělá předvoj, dusí na prach rozdrcený černý pepř s dřevitou myrhou. Dusivá prašnost naštěstí brzy ustoupí hřebíčkové pikantnosti karafiátu
Díky mátové svěžesti pelargónie působí karafiát v první fázi jako čerstvě nařezaný i s ozdobnou zelení okolo, jakmile se však přidá palčivě dřevitý hřebíček s cedrem a vrátí se znovu pepř (tentokrát už jen pár zrnek), převáží jeho suše kořenitá forma. Jediné, co jej zachraňuje od úplného vysušení, je kousek hořké pomerančové kůry v drydownu, která jej znovu trochu osvěží, zatímco lístky fialek mu dodají sametovou hebkost. Vítězem však pro mne i nadále zůstává Ludvík XIV. :) .