Letní den, větřík fouká, slunce se usmívá na levandulová pole. Toužím cítit pronikavou vůni levandule více, a tak si lehám na zem. Ale nos místo toho zaznamenává dřevitou vůni stonků a suchou zem. Nejvíce cítím levanduli, kterou vzápětí přebíjí vetiver. Nevím proč, ale napadlo mě, že je to vůně pro pana Tau, pána s hůlkou a v buřince.
Ano, prvních pár vteřin, možná i minut, je to moc pěkná fougere, levandule je čerstvá, ale není jí moc, zastřená jemným kouřem, doplněná živočišností tak akorát na hraně, skoro až za ní. A potom se nám objeví ten "prach" popisovaný v Rose Ishtar, suchá hlína, prach, velejemné dřevěné piliny, a víří kolem (styčný bod č. jedna).. A živočišnost se převaluje přes hranici a z dálky má člověk pocit, že dlouho nepoklidil morčeti, ačkoli už žádné nemá (ano, styčný bod ve vůních této značky č. dva).. Občas se ještě líně protáhne nasládle zaprášená levandule, občas probleskne řízný vetiver. Začátek tedy slibný, dál už to není úplně ono. Jedno ale Ranie Jouaneh upřít nejde - její vůně nejsou každá jiný pes jiná ves (nebo jak se to říká), prostě k sobě patří, jako by byly součástí sady.
Levandulové lány z jižní Francie jsem v téhle vůni sice neobjevila, ale za to stejné hořké citrusové mydlinky jako v Jasmin Kama, jen víc jiskřivější. Levandule je tu suchá a prašná, příjemně nasládlá. I když skrze tu prašnou zemitost má člověk chvilkami problém rozlišit mezi samotnou levandulí a kouřovým vetiverem s jeho slaným podtónem.
Po rozvonění se vystoupí do popředí živočišný oud, který tentokrát drhne o dost víc než v Ambre Loup. A jakoby to nestačilo, dřevité tóny se nám tu mísí s hnilobnou zatuchlostí. Žádný náznak jako v Jasmin Kama, tady si ten dobře uleželý kompost nebere servítky. Zmizí až v drydownu, kdy se k mikroskopickým zbytkům levandule přidává medově nasládlá ambra se dřevem a kakaovým popraškem z Ambre Loup.
zelené lístky levandule
kolínská voda
osolená kolínská
prazvláštní směska
Letní den, větřík fouká, slunce se usmívá na levandulová pole. Toužím cítit pronikavou vůni levandule více, a tak si lehám na zem. Ale nos místo toho zaznamenává dřevitou vůni stonků a suchou zem. Nejvíce cítím levanduli, kterou vzápětí přebíjí vetiver. Nevím proč, ale napadlo mě, že je to vůně pro pana Tau, pána s hůlkou a v buřince.
Ano, prvních pár vteřin, možná i minut, je to moc pěkná fougere, levandule je čerstvá, ale není jí moc, zastřená jemným kouřem, doplněná živočišností tak akorát na hraně, skoro až za ní. A potom se nám objeví ten "prach" popisovaný v Rose Ishtar, suchá hlína, prach, velejemné dřevěné piliny, a víří kolem (styčný bod č. jedna).. A živočišnost se převaluje přes hranici a z dálky má člověk pocit, že dlouho nepoklidil morčeti, ačkoli už žádné nemá (ano, styčný bod ve vůních této značky č. dva).. Občas se ještě líně protáhne nasládle zaprášená levandule, občas probleskne řízný vetiver. Začátek tedy slibný, dál už to není úplně ono. Jedno ale Ranie Jouaneh upřít nejde - její vůně nejsou každá jiný pes jiná ves (nebo jak se to říká), prostě k sobě patří, jako by byly součástí sady.
Levandulové lány z jižní Francie jsem v téhle vůni sice neobjevila, ale za to stejné hořké citrusové mydlinky jako v Jasmin Kama, jen víc jiskřivější. Levandule je tu suchá a prašná, příjemně nasládlá. I když skrze tu prašnou zemitost má člověk chvilkami problém rozlišit mezi samotnou levandulí a kouřovým vetiverem s jeho slaným podtónem.
Po rozvonění se vystoupí do popředí živočišný oud, který tentokrát drhne o dost víc než v Ambre Loup. A jakoby to nestačilo, dřevité tóny se nám tu mísí s hnilobnou zatuchlostí. Žádný náznak jako v Jasmin Kama, tady si ten dobře uleželý kompost nebere servítky. Zmizí až v drydownu, kdy se k mikroskopickým zbytkům levandule přidává medově nasládlá ambra se dřevem a kakaovým popraškem z Ambre Loup.