Ztělesnění růže, kde samotný těžký růžový květ má chuť mírně sladkého růžového rahatu zapíjeného lehkým růžovým likérem. Ano, je tam cítit i drobný kovový nádech a kyselost, tak typické pro růže. Ale jen tolik, aby vůně byla ještě stále květinová a nesklouzla k přeslazené cukrátkovosti. Myslím, že nejhezčí bude v chladnějších dnech, protože má hřejivé srdce. Moc pěkná jednoduchá růže.
Kdyby upachtěný princ probudil Šípkovou Růženku, a (nedej Bože) by před tím růže z La Colle Noire z její komnaty nevysekal, Růženka obklopená jejich opojnou vůní by s ním své vězení nikdy neopustila :-)
Exkluzivní a zároveň prvoplánově líbivá? Proč ne?! Hodně by mě zajímalo, jaká by byla její prodejnost v cenové hladině na úrovni např. Miss Dior BB. Podle mě by to musel být kasovní trhák. Jenže tím se pochopitelně nestane. Značný poměr dislajků na Fragrantice připisuji zčásti právě líbivosti (to se u exkluzivek přece nežádá) a částečně cenové nedostupnosti, resp. poměru cena/očekávaný výkon.
První přivonění mě spolehlivě přeneslo do rosaria. Překvapilo mě, že ačkoli májové růže vyznívají do skořicova (a tady je májová růže opravdu učebnicová!), nepřipadá mi La Colle Noire nijak výrazně hřejivá. Koření dodá na zajímavosti, ale rozhodně nehraje první ani druhé housle.
Víme už od Coco Chanel: „žena nechce vonět jako záhon růží...", takže u plnokvětých májových růží nezůstane. Jsou tu nádherné a je jich hodně, teď právě čerstvě ustřižené, cítím je zřetelně i se stonky (může za to santal?). Lehce vnímám i kovové ostří nůžek nebo kovové nádoby, které se používají pří výrobě růžových olejů. Slaný nádech, zřetelný v Gris Montaigne (hlavně přímo u rozprašovače nebo na papírku, na kůži až po rozvonění), přijde i tady. Je to typická vůně soli na kůži po vykoupání v moři a určitě i jeden z hlavních důvodů, proč jsem si Gris Montaigne „musela“ pořídit. Možná to má na svědomí ibiškové pižmo (ambrette), ale v La Colle Noire vnímám hlavně „bílé pižmo“. Vůni bílého prádla vyvařeného v mýdlových vločkách. Je fakt „bílé“, naprosto bez živočišnosti. Sice tím tahle vůně asi ztrácí body u mužů ;-) ale já si stejně nemyslím, že by si La Colle Noire nějaký muž chtěl koupit pro sebe.
Zatím jsem nevypátrala, co to je, ale z něčeho se mi trošku točí hlava. Je tam něco „opilého“ a nemůžu na to přijít. Jako by se ta růže chvilku koupala v nějakém vysokoprocentním alkoholu ;-) Ale možná tu opilost způsobuje moje marná snaha vdechnout maximum z jejích výdechů…
Ztělesnění růže, kde samotný těžký růžový květ má chuť mírně sladkého růžového rahatu zapíjeného lehkým růžovým likérem. Ano, je tam cítit i drobný kovový nádech a kyselost, tak typické pro růže. Ale jen tolik, aby vůně byla ještě stále květinová a nesklouzla k přeslazené cukrátkovosti. Myslím, že nejhezčí bude v chladnějších dnech, protože má hřejivé srdce. Moc pěkná jednoduchá růže.
Kdyby upachtěný princ probudil Šípkovou Růženku, a (nedej Bože) by před tím růže z La Colle Noire z její komnaty nevysekal, Růženka obklopená jejich opojnou vůní by s ním své vězení nikdy neopustila :-)
Exkluzivní a zároveň prvoplánově líbivá? Proč ne?! Hodně by mě zajímalo, jaká by byla její prodejnost v cenové hladině na úrovni např. Miss Dior BB. Podle mě by to musel být kasovní trhák. Jenže tím se pochopitelně nestane. Značný poměr dislajků na Fragrantice připisuji zčásti právě líbivosti (to se u exkluzivek přece nežádá) a částečně cenové nedostupnosti, resp. poměru cena/očekávaný výkon.
První přivonění mě spolehlivě přeneslo do rosaria. Překvapilo mě, že ačkoli májové růže vyznívají do skořicova (a tady je májová růže opravdu učebnicová!), nepřipadá mi La Colle Noire nijak výrazně hřejivá. Koření dodá na zajímavosti, ale rozhodně nehraje první ani druhé housle.
Víme už od Coco Chanel: „žena nechce vonět jako záhon růží...", takže u plnokvětých májových růží nezůstane. Jsou tu nádherné a je jich hodně, teď právě čerstvě ustřižené, cítím je zřetelně i se stonky (může za to santal?). Lehce vnímám i kovové ostří nůžek nebo kovové nádoby, které se používají pří výrobě růžových olejů. Slaný nádech, zřetelný v Gris Montaigne (hlavně přímo u rozprašovače nebo na papírku, na kůži až po rozvonění), přijde i tady. Je to typická vůně soli na kůži po vykoupání v moři a určitě i jeden z hlavních důvodů, proč jsem si Gris Montaigne „musela“ pořídit. Možná to má na svědomí ibiškové pižmo (ambrette), ale v La Colle Noire vnímám hlavně „bílé pižmo“. Vůni bílého prádla vyvařeného v mýdlových vločkách. Je fakt „bílé“, naprosto bez živočišnosti. Sice tím tahle vůně asi ztrácí body u mužů ;-) ale já si stejně nemyslím, že by si La Colle Noire nějaký muž chtěl koupit pro sebe.
Zatím jsem nevypátrala, co to je, ale z něčeho se mi trošku točí hlava. Je tam něco „opilého“ a nemůžu na to přijít. Jako by se ta růže chvilku koupala v nějakém vysokoprocentním alkoholu ;-) Ale možná tu opilost způsobuje moje marná snaha vdechnout maximum z jejích výdechů…