Hollyrose má být určitou "poctou" americkým teenage groupies sedmdesátých let, v jejichž čele se skvěly Anita Pallenberg, Bebe Buell a Pamela Des Barres. To jsou ty holky, které si svého času pouštěli do života a do postele Keith Richards, Steven Tyler /Bebe je matkou jeho dcery Liv/, Jimmy Page, Mick Jagger, Alice Cooper, Robert Plant, Iggy Pop… /Mimochodem, nelze nevzpomenout knihu I'm with the Band: Confessions of a Groupie z roku 1987, v níž Pam Des Barres podrobně popisuje své zkušenosti na scéně rockové hudby v Los Angeles 60. a 70. let./ To jsou ony. Holy Roses. Svaté růže. Ironie, samozřejmě, pardon...
A tahle vůně je...
Jako Sunset Boulevard v noci...
Imagine...
Opilé holky v obnošených ramoneskách přímo na nahém těle, jejich klíční kosti a spánky voní po růžovém oleji z Little Mumbai, kam chodí s majitelem diskutovat o samsáře, karmě a o všem, co učí Baba. /"How soon will I be holy? How much will this cost, guru?"/ Černé oční linky ve dvou vrstvách, první v temném kajalu, druhá navlhčenou špičkou odoutnalé santalové tyčinky, místo očních stínů sněžný prach. A někde nad ránem špetka ostýchavé cesmínové něhy.
Room 1015 se nám snaží vštípit představu, že tahle vůně je romantická, něžná, zároveň nespoutaná, odvážná a lehce dekadentní, inspirativní, wild & free. A já bych řekla, že je...
Naivní. Není v ní žádné "zítra". Now is forever. Hutný růžový olej, lehce mastný kajal, prach z vonných tyčinek, ramonesky tisíckrát polité vodkou i šampaňským, tisíckrát pohozené v prachu backstage. A občas záblesk skrývané nevinnosti, pylově cesmínový pudr. Takže vlastně... Všechno je tak, jak má být...
Vůně pomíjivosti.
Marnotratná.
Pozlátková.
Ve stylu "... this is not Hollywood, this is LA".
... between romanticism and decadence...
Hollyrose má být určitou "poctou" americkým teenage groupies sedmdesátých let, v jejichž čele se skvěly Anita Pallenberg, Bebe Buell a Pamela Des Barres. To jsou ty holky, které si svého času pouštěli do života a do postele Keith Richards, Steven Tyler /Bebe je matkou jeho dcery Liv/, Jimmy Page, Mick Jagger, Alice Cooper, Robert Plant, Iggy Pop… /Mimochodem, nelze nevzpomenout knihu I'm with the Band: Confessions of a Groupie z roku 1987, v níž Pam Des Barres podrobně popisuje své zkušenosti na scéně rockové hudby v Los Angeles 60. a 70. let./ To jsou ony. Holy Roses. Svaté růže. Ironie, samozřejmě, pardon...
A tahle vůně je...
Jako Sunset Boulevard v noci...
Imagine...
Opilé holky v obnošených ramoneskách přímo na nahém těle, jejich klíční kosti a spánky voní po růžovém oleji z Little Mumbai, kam chodí s majitelem diskutovat o samsáře, karmě a o všem, co učí Baba. /"How soon will I be holy? How much will this cost, guru?"/ Černé oční linky ve dvou vrstvách, první v temném kajalu, druhá navlhčenou špičkou odoutnalé santalové tyčinky, místo očních stínů sněžný prach. A někde nad ránem špetka ostýchavé cesmínové něhy.
Room 1015 se nám snaží vštípit představu, že tahle vůně je romantická, něžná, zároveň nespoutaná, odvážná a lehce dekadentní, inspirativní, wild & free. A já bych řekla, že je...
Naivní. Není v ní žádné "zítra". Now is forever. Hutný růžový olej, lehce mastný kajal, prach z vonných tyčinek, ramonesky tisíckrát polité vodkou i šampaňským, tisíckrát pohozené v prachu backstage. A občas záblesk skrývané nevinnosti, pylově cesmínový pudr. Takže vlastně... Všechno je tak, jak má být...
Vůně pomíjivosti.
Marnotratná.
Pozlátková.
Ve stylu "... this is not Hollywood, this is LA".