Zpustlá zahrada a v ní za neproniknutelnou zelenou břečťanovou džunglí květiny plné vody a trochu nahnilý ananasový meloun. Žádný hřbitov, žádný hrob - spíš jezírko se zelenou vodou, plné vodních rostlin. Jenže pokud mě má čichová paměť neklame, tak Eden si pamatuju právě v podobě mokré hlíny a lehce zahnívajících stonků. Takže současný stav je pravděpodobně dílem reformulace (a možná, že nejedné).
Hmmm...
A ještě jednou hmmm....
Fakt má Eden vonět jako mrkvový salát, nasekaná nať included...?
Koukám na složení - a ne, nemá, /ne/překvapivě.
Oči vidí "ananas, broskev, meloun, bergamot, citron".
Nos cítí mrkev.
Nedá se s tím nic dělat, bohužel.
Pravda ovšem je, že po nějakých dvaceti minutách mrkvička zjemní vůní ananasové šťávy a broskvové dužiny, přidá se i typický odér rybníčku Brčálníku, vůně houstne v bílou indulonovou pastu - a ano, stává se hustou tak, že by se dala krájet. A přesto v ní zůstává cosi křupavého a šťavnatého.
Je to divná vůně.
Zelená.
Zakalená a zkalená.
Sladce syrová a surově sladká.
Se mi líbí no...
Takhle vůně byla jednou z mála, kde mi kombinace svěžích nazelenalých citrusů, nezralé broskve, ananasu, nejenže nevadila, ale dokonce se mi líbila. Společně s hezky zapracovanou konvalinkou, melounem, krotkou tuberózou a vlhce zemitými tóny pačuli totiž opravdu vytvářela dojem tajemné, možná i té božské zelené zahrady, jenže pak jsem si ji bohužel vzala na jednu nepříjemnou rodinnou událost a od té doby jsem v ní začala (asi právě zásluhou pačuli) cítit podobný rybník Brčálník jako v Un Jardin Sur Le Nil a už jsem ji nemohla nosit.
Zpustlá zahrada a v ní za neproniknutelnou zelenou břečťanovou džunglí květiny plné vody a trochu nahnilý ananasový meloun. Žádný hřbitov, žádný hrob - spíš jezírko se zelenou vodou, plné vodních rostlin. Jenže pokud mě má čichová paměť neklame, tak Eden si pamatuju právě v podobě mokré hlíny a lehce zahnívajících stonků. Takže současný stav je pravděpodobně dílem reformulace (a možná, že nejedné).
Hmmm...
A ještě jednou hmmm....
Fakt má Eden vonět jako mrkvový salát, nasekaná nať included...?
Koukám na složení - a ne, nemá, /ne/překvapivě.
Oči vidí "ananas, broskev, meloun, bergamot, citron".
Nos cítí mrkev.
Nedá se s tím nic dělat, bohužel.
Pravda ovšem je, že po nějakých dvaceti minutách mrkvička zjemní vůní ananasové šťávy a broskvové dužiny, přidá se i typický odér rybníčku Brčálníku, vůně houstne v bílou indulonovou pastu - a ano, stává se hustou tak, že by se dala krájet. A přesto v ní zůstává cosi křupavého a šťavnatého.
Je to divná vůně.
Zelená.
Zakalená a zkalená.
Sladce syrová a surově sladká.
Se mi líbí no...
Takhle vůně byla jednou z mála, kde mi kombinace svěžích nazelenalých citrusů, nezralé broskve, ananasu, nejenže nevadila, ale dokonce se mi líbila. Společně s hezky zapracovanou konvalinkou, melounem, krotkou tuberózou a vlhce zemitými tóny pačuli totiž opravdu vytvářela dojem tajemné, možná i té božské zelené zahrady, jenže pak jsem si ji bohužel vzala na jednu nepříjemnou rodinnou událost a od té doby jsem v ní začala (asi právě zásluhou pačuli) cítit podobný rybník Brčálník jako v Un Jardin Sur Le Nil a už jsem ji nemohla nosit.