... pamatuju si zářijový soumrak, mariánský vítr v korunách mladých buků u chodníku, on svíral moji paži těsně nad loktem, hlavu odvrácenou směrem k bílozelenému nápisu EMERGENCY nad popelářsky oranžovým sloupovím, vůz záchranky jsem ještě neviděla, ale slyšela jsem ten nepříjemný modrobílý zvuk; díval se jinam, ale jeho slova patřila mně, "musím jít, rozmysli si, co vlastně chceš, večer si to doma řekneme."
Uvnitř jsem jedovatá, večer, vážně, odkdy chodíš po denní službě domů večer, v noci, to ano, před půlnocí, po půlnoci, výraz doma je poněkud diskutabilní, doma není tam, kde už nemám ani kartáček na zuby, doma není tam, kde jsem nebyla.... měsíce. Ještě to nejsou roky...
Co chci... Co já vlastně chci... To co bylo, když to bylo opravdový. Kdysi. Na začátku. Ne pak. Pak už ne. Pak to bylo stejný pro nezúčastněnýho pozorovatele, což jsem já nebyla, já ne, denně ze mě prýskalo pozlátko jak ze sošky barokního andělíčka ve výloze obchodu se starožitnostmi, byla jsem míšeňsky křehká pusinka, na čele jsem měla nosit upozornění "fragile", občas ještě bylo sladko po melounové granitě, ale na můj vkus šla příliš často do slana, když jsem ji na ocelové lžičce vkládala do jen lehce pootevřených úst...
Tohle je můj pocit z Divine - sladkost bílkových arabesek a melounové granity s několika krystalky ledové soli pod tenkou vrstvou lístkového kočičího zlata... Bylo by to krásné, kdyby to bylo doopravdy, ale ono není, nebylo a není...
Sladce ambrové dřevo s krémovými květinami, ale pak to sklouzlo do sladce kašmeranového jemně osoleného dřeva. Připadá mi to jako ne zcela dotažený pokus o "plážovou vůni". Flakón v reálu vypadá jako zlatá soška - jako dámská obdoba Oscara.
... pamatuju si zářijový soumrak, mariánský vítr v korunách mladých buků u chodníku, on svíral moji paži těsně nad loktem, hlavu odvrácenou směrem k bílozelenému nápisu EMERGENCY nad popelářsky oranžovým sloupovím, vůz záchranky jsem ještě neviděla, ale slyšela jsem ten nepříjemný modrobílý zvuk; díval se jinam, ale jeho slova patřila mně, "musím jít, rozmysli si, co vlastně chceš, večer si to doma řekneme."
Uvnitř jsem jedovatá, večer, vážně, odkdy chodíš po denní službě domů večer, v noci, to ano, před půlnocí, po půlnoci, výraz doma je poněkud diskutabilní, doma není tam, kde už nemám ani kartáček na zuby, doma není tam, kde jsem nebyla.... měsíce. Ještě to nejsou roky...
Co chci... Co já vlastně chci... To co bylo, když to bylo opravdový. Kdysi. Na začátku. Ne pak. Pak už ne. Pak to bylo stejný pro nezúčastněnýho pozorovatele, což jsem já nebyla, já ne, denně ze mě prýskalo pozlátko jak ze sošky barokního andělíčka ve výloze obchodu se starožitnostmi, byla jsem míšeňsky křehká pusinka, na čele jsem měla nosit upozornění "fragile", občas ještě bylo sladko po melounové granitě, ale na můj vkus šla příliš často do slana, když jsem ji na ocelové lžičce vkládala do jen lehce pootevřených úst...
Tohle je můj pocit z Divine - sladkost bílkových arabesek a melounové granity s několika krystalky ledové soli pod tenkou vrstvou lístkového kočičího zlata... Bylo by to krásné, kdyby to bylo doopravdy, ale ono není, nebylo a není...
Sladce ambrové dřevo s krémovými květinami, ale pak to sklouzlo do sladce kašmeranového jemně osoleného dřeva. Připadá mi to jako ne zcela dotažený pokus o "plážovou vůni". Flakón v reálu vypadá jako zlatá soška - jako dámská obdoba Oscara.