Přesně si pamatuju, kdy a kde jsem si s sebou, v sobě tuhle vůni nosila.
Ve vlasech, v temně modrém vlněném husarském kabátku s rudými prýmky, v černém posenovském roláku, v konečcích prochladlých prstů, stopy a otisky Iris Ganache částečně odplavené mléčnými bublinkami mýdla, do jehož bílé kartonové krabičky byla zlatě vtištěna slova "Violet & Honey", spolu a nerozlučně, od úsvitu do soumračna, od rána v sešeřelém bytě a po otlučených terasových schodech ven, do ulic, přes Rue des Archives až na Rue de la Verrerie, pár minut rychlé chůze, Michalakova pâtisserie, coulis litchi s sebou, ta vůně tam uvnitř, můj Iris Ganache je jako doma, prolíná se s mámivou sladkostí čokoládových pralinek, malinové ganache, vanilkových krémů, kávových lanýžů, pražených jader lískových ořechů, nechce se mu zpět ven, do zimy, tak si alespoň něco z toho lačně bere a nepouští, nesu si pak s sebou tu hřejivě konejšivou idylu pomyslného nedělního odpoledne celým dnem, ještě večer, když sedíme v Le Bouquet des Archives, si do jejich standardní arabiky rozpouštím tyhle vzpomínky, kradmo pozoruju Tohojehožjménoužnechcivyslovit sedícího proti mně, mám pocit, že se dívá přes moje rameno, někde uvnitř mě se na moment zjeví kočka Šklíba, u úsměvu bublinu se slovy "asi za mnou sedí nějaká blond baletka", ohlédnu se za sebe, nikdo tam není, zastydím se do morku kostí, pak znovu, když mě cestou domů vezme pevně za ruku.
Přesně si pamatuju, kdy a kde jsem si s sebou, v sobě tuhle vůni nosila.
Ve vlasech, v temně modrém vlněném husarském kabátku s rudými prýmky, v černém posenovském roláku, v konečcích prochladlých prstů, stopy a otisky Iris Ganache částečně odplavené mléčnými bublinkami mýdla, do jehož bílé kartonové krabičky byla zlatě vtištěna slova "Violet & Honey", spolu a nerozlučně, od úsvitu do soumračna, od rána v sešeřelém bytě a po otlučených terasových schodech ven, do ulic, přes Rue des Archives až na Rue de la Verrerie, pár minut rychlé chůze, Michalakova pâtisserie, coulis litchi s sebou, ta vůně tam uvnitř, můj Iris Ganache je jako doma, prolíná se s mámivou sladkostí čokoládových pralinek, malinové ganache, vanilkových krémů, kávových lanýžů, pražených jader lískových ořechů, nechce se mu zpět ven, do zimy, tak si alespoň něco z toho lačně bere a nepouští, nesu si pak s sebou tu hřejivě konejšivou idylu pomyslného nedělního odpoledne celým dnem, ještě večer, když sedíme v Le Bouquet des Archives, si do jejich standardní arabiky rozpouštím tyhle vzpomínky, kradmo pozoruju Tohojehožjménoužnechcivyslovit sedícího proti mně, mám pocit, že se dívá přes moje rameno, někde uvnitř mě se na moment zjeví kočka Šklíba, u úsměvu bublinu se slovy "asi za mnou sedí nějaká blond baletka", ohlédnu se za sebe, nikdo tam není, zastydím se do morku kostí, pak znovu, když mě cestou domů vezme pevně za ruku.