Horká vůně, tavící se kovy, hořící pneumatiky, hořící skládka. Černý dým všechno zahalí, až po chvíli zchladne, nic není vidět, jen cítit. Asi nejsme na skládce, jsme v kostele, vůně je kadidlová, přitom těžce živočišná. Jsem tu sama, ale možná... tu někde v lavici za mnou sedí bezdomovec? Ve vzduchu, který je těžký, až k mdlobám hutný a nehybný, se objevuje chladný závan, někdo otevřel dveře, staré těžké dřevěné dveře s velkou kovanou klikou, ohlazenou tisíci stisky rukou, suchých, i nervózních a zpocených.
Bezdomovec je pořádně uleželý, ale i navoněný něčím, co našel u kontejneru, určitě to byla malá skleněná lahvička s temně zahnědlou tekutinou, která kdysi bývala jasmínovým parfémem, ale teď už chytá trpký nádech slupek vlašských ořechů. Možná tu někde ve vázách usychají lilie a karafiáty.
Rozjímám dlouhé minuty, snad desítky minut, se zavřenýma očima. Pak se rozhlédnu kolem a uvidím ho, onen bezdomovec je vlastně vcelku pohledný muž, spíše než bezdomovec je to svářeč v montérkách, ale jeho pronikavé oči se na mě dívají dost zvláštním pohledem... až mě to přinutí sebrat všechny síly a rychle proběhnout okolo něj pryč, nezastavovat se, nedívat se mu do očí, a hlavně ne do klína... Až venku můžu popadnout dech, srdce zběsile bušící v hrudi se pomalu zklidňuje a záda zbrocená potem usychají. A... co to mám za krkem? On po mně snad hodil karafiát...?
Po dvou hodinách se odvážím vzít karafiát do ruky, voní čistě, mýdlově, a zvláštně smutně...
Sadistická vůně. Ne ve smyslu haha, teď ti naplácám, a pro lepší efekt si k tomu vezmi obleček francouzské pokojské a plyšová pouta. Ta vůně nedává prostor pro už dost, to stačí. Voní chladně kovově jako krev ústech, můžete to znát třeba od zubaře a nebo jste si možná někdy rozbili nos. Voní jako pevná černá kůže vytvarovaná intenzivním používáním, ale ztvrdlá spoustou potu a tekutin, které se do ní vsákly. Navenek voní chladně a neosobně jako prázdná místnost. Ale v detailu, zblízka, hned za rohem od prvního dojmu, voní jako feromony člověka, co se ráno navoněl klasickou pánskou fougérovkou a teď, 12 hodin poté, ho přemáhá vzrušení. V tomto bodě, kdy hladina adrenalinu stoupla, je patrný kořenitý karafiát a závan omamného pylu lilií. Někoho to může fascinovat, někoho to může odpuzovat. Nedovedu si představit takovou vůni nosit.
Vzpomínáte na epickou scénu z kuchyně, kdy Hannibal Lecter přivře Clarice Starlingové vlasy do dveří ledničky, aby se nemohla hýbat a položí jí otázku: "Řekla bys mi někdy: Přestaň. Jestli mě miluješ, tak přestaň." A ona mu odpoví: "Ani za tisíc let." On zopakuje její slova a řekne: "To je moje holka." Nakloní se k ní. Na zlomek vteřiny to vypadá, že se do ní zakousne, ale místo toho zlehka nasaje její vůni a krátce ji polibí a v tom okamžiku cvaknou pouta?
Představovaly jste si někdy, jaký že to parfém v ten moment společně s ledovou vůní kovu, jejími krůpějemi ledového potu a sladkou pachutí krve nasál? Černokněžný Filippo Sorcinelli přisoudil Clarice omamnou květinovou vůni zeleného jasmínu, lilií a hřeibčkového karafiátu s téměř neznatelným závanem vysokoprocentní hořké čokolády a živočišnému Hannibalovi zase kastoreum a mramorové kadidlo.
Ano, když tuhle mastnou, primitivní vůni kastorea a kovu poprvé nasajete do chřípí, zježí se vám všechny chlupy a sevřou útroby. Lapete po dechu, chcete utéct. Jenže v tom se zjeví jasmín s liliemi a kadidlem. Je to právě kadidlo, osvěžené minerálními tóny, jenž vás svojí až mystickou silou paralyzuje stejně jako Hannibal a můžete jen fascinovaně obdivovat distingovanou krásu bílých květů, v nichž se snoubí křehkost a síla zároveň - přesně ten typ, co vám až vžene slzu do oka, která vám sklouzne po tváří stejně jako Clarice.
Horká vůně, tavící se kovy, hořící pneumatiky, hořící skládka. Černý dým všechno zahalí, až po chvíli zchladne, nic není vidět, jen cítit. Asi nejsme na skládce, jsme v kostele, vůně je kadidlová, přitom těžce živočišná. Jsem tu sama, ale možná... tu někde v lavici za mnou sedí bezdomovec? Ve vzduchu, který je těžký, až k mdlobám hutný a nehybný, se objevuje chladný závan, někdo otevřel dveře, staré těžké dřevěné dveře s velkou kovanou klikou, ohlazenou tisíci stisky rukou, suchých, i nervózních a zpocených.
Bezdomovec je pořádně uleželý, ale i navoněný něčím, co našel u kontejneru, určitě to byla malá skleněná lahvička s temně zahnědlou tekutinou, která kdysi bývala jasmínovým parfémem, ale teď už chytá trpký nádech slupek vlašských ořechů. Možná tu někde ve vázách usychají lilie a karafiáty.
Rozjímám dlouhé minuty, snad desítky minut, se zavřenýma očima. Pak se rozhlédnu kolem a uvidím ho, onen bezdomovec je vlastně vcelku pohledný muž, spíše než bezdomovec je to svářeč v montérkách, ale jeho pronikavé oči se na mě dívají dost zvláštním pohledem... až mě to přinutí sebrat všechny síly a rychle proběhnout okolo něj pryč, nezastavovat se, nedívat se mu do očí, a hlavně ne do klína... Až venku můžu popadnout dech, srdce zběsile bušící v hrudi se pomalu zklidňuje a záda zbrocená potem usychají. A... co to mám za krkem? On po mně snad hodil karafiát...?
Po dvou hodinách se odvážím vzít karafiát do ruky, voní čistě, mýdlově, a zvláštně smutně...
Sadistická vůně. Ne ve smyslu haha, teď ti naplácám, a pro lepší efekt si k tomu vezmi obleček francouzské pokojské a plyšová pouta. Ta vůně nedává prostor pro už dost, to stačí. Voní chladně kovově jako krev ústech, můžete to znát třeba od zubaře a nebo jste si možná někdy rozbili nos. Voní jako pevná černá kůže vytvarovaná intenzivním používáním, ale ztvrdlá spoustou potu a tekutin, které se do ní vsákly. Navenek voní chladně a neosobně jako prázdná místnost. Ale v detailu, zblízka, hned za rohem od prvního dojmu, voní jako feromony člověka, co se ráno navoněl klasickou pánskou fougérovkou a teď, 12 hodin poté, ho přemáhá vzrušení. V tomto bodě, kdy hladina adrenalinu stoupla, je patrný kořenitý karafiát a závan omamného pylu lilií. Někoho to může fascinovat, někoho to může odpuzovat. Nedovedu si představit takovou vůni nosit.
Vzpomínáte na epickou scénu z kuchyně, kdy Hannibal Lecter přivře Clarice Starlingové vlasy do dveří ledničky, aby se nemohla hýbat a položí jí otázku: "Řekla bys mi někdy: Přestaň. Jestli mě miluješ, tak přestaň." A ona mu odpoví: "Ani za tisíc let." On zopakuje její slova a řekne: "To je moje holka." Nakloní se k ní. Na zlomek vteřiny to vypadá, že se do ní zakousne, ale místo toho zlehka nasaje její vůni a krátce ji polibí a v tom okamžiku cvaknou pouta?
Představovaly jste si někdy, jaký že to parfém v ten moment společně s ledovou vůní kovu, jejími krůpějemi ledového potu a sladkou pachutí krve nasál? Černokněžný Filippo Sorcinelli přisoudil Clarice omamnou květinovou vůni zeleného jasmínu, lilií a hřeibčkového karafiátu s téměř neznatelným závanem vysokoprocentní hořké čokolády a živočišnému Hannibalovi zase kastoreum a mramorové kadidlo.
Ano, když tuhle mastnou, primitivní vůni kastorea a kovu poprvé nasajete do chřípí, zježí se vám všechny chlupy a sevřou útroby. Lapete po dechu, chcete utéct. Jenže v tom se zjeví jasmín s liliemi a kadidlem. Je to právě kadidlo, osvěžené minerálními tóny, jenž vás svojí až mystickou silou paralyzuje stejně jako Hannibal a můžete jen fascinovaně obdivovat distingovanou krásu bílých květů, v nichž se snoubí křehkost a síla zároveň - přesně ten typ, co vám až vžene slzu do oka, která vám sklouzne po tváří stejně jako Clarice.