Prababičku Annu jsem nikdy nepoznala, zemřela dřív, než jsem se narodila. Ale prý mám její povahu. Moje matka to říkala s jakýmsi nadřazeným despektem, ale mě to nikdy netrápilo.
Věděla jsem, že prababička Anna v neděli nosila temně modrý žinylkový šál, který jí manžel přivezl z Bratislavy, sama nabílila dům vápnem se šmolkou, aby byl bělostný jako její rodný statek, nesnášela společenské sešlosti a pekla skvělé moučníky.
Na její briošky její dcera Marie vzpomínala až do konce svých dnů, na ty malé, do zlatava vypečené bochánky, jeden jako druhý, nadýchané, máslové, medově sladké, s maličkými rozinkami /vždy předem spařenými horkou vodou a pečlivě přebranými, aby v nich nezůstaly kousky stopek/, sváteční i ve všední den, upečené v troubě kachlových kamen, servírované na bílém talíři se zlatými kvítky při okraji.
V mých představách voněly takto. Jako Brioche. Sladce, obilně, máslově a vanilkově, s jemným nádechem vůně teplem prohřátého dřeva, které tichounce praská v kamnech.
Prababičku Annu jsem nikdy nepoznala, zemřela dřív, než jsem se narodila. Ale prý mám její povahu. Moje matka to říkala s jakýmsi nadřazeným despektem, ale mě to nikdy netrápilo.
Věděla jsem, že prababička Anna v neděli nosila temně modrý žinylkový šál, který jí manžel přivezl z Bratislavy, sama nabílila dům vápnem se šmolkou, aby byl bělostný jako její rodný statek, nesnášela společenské sešlosti a pekla skvělé moučníky.
Na její briošky její dcera Marie vzpomínala až do konce svých dnů, na ty malé, do zlatava vypečené bochánky, jeden jako druhý, nadýchané, máslové, medově sladké, s maličkými rozinkami /vždy předem spařenými horkou vodou a pečlivě přebranými, aby v nich nezůstaly kousky stopek/, sváteční i ve všední den, upečené v troubě kachlových kamen, servírované na bílém talíři se zlatými kvítky při okraji.
V mých představách voněly takto. Jako Brioche. Sladce, obilně, máslově a vanilkově, s jemným nádechem vůně teplem prohřátého dřeva, které tichounce praská v kamnech.