Kdyby se to nejmenovalo Opium a nebyl to takovej cecek...no vlastně si neumín vůbec představit,kdy by mi tohle mohlo vonět,možná z dálky na nějaké kámošce,kdybych nějakou měla,třeba někde na náměstí v Paříži,nebo v Kremlu v třeskutém mrazu,kdy by mi nohy mrzly v závějích krystalicky se lesknoucího sněhu a já bych nutně potřebovala cukrovou bombu abych mohla pálit kalorie v touze nezahynout nucenou kryoterapií.
Jeden střik ze vzorku a rozbolela mě hlava a to jsem vážně takový čuně,že dokážu naráz sežrat tabulku bílé čokolády a ještě ji zalít ajrkoňakem... Pomkvět s vanilkou a pačuliskem,to je jak dostat francla od Marfuše,Ivana a madvěda naráz,úplně mě z toho trnou zuby jako bych ty ořechy louskala pantem já,a káva?leda hustá pěna na latéčku když ji lžičkou ukrajuješ než se cukr stihne propadnout natož rozpustit v hnědě tekutině pod ní
Až se ten spolek trochu vybouří,vyšumí,vyvoní tak z toho třeba bude stravitelná gurmánka ale chce se mi tak dlouho čekat na něco co nechci nosit?
Sladký pomerančový květ v závěsu se stejně sladkou pačulí a s gurmánskými tóny...je vůbec celá taková přeslazená. A navrch něco jako připálený karamel (nebo povidla). Vůně otravná a vlezlá a s potenciálem bolehlavu. Takovéto zneužití názvu klasické vůně pro odnož beze špetky podobnosti je klamáním spotřebitele.
Black Opium a já. Ano, to je dlouhá /a místy značně trudná/ kapitola. Všechno se to začalo nějak takhle...
Bylo mi osmnáct, když jsem opustila rodné městečko na dlani, nadšení a nerozum mě přivedly ke studiu oborů, kterých jsem se v kýžené kombinaci dobrala pouze na FF UK, nerda a geeka v jednom přijali naštěstí na oba obory, takže v září střemhlav do Prahy. Na Prahu jsem byla bezpečně připravena četbou Kafky a Reinerové, tudíž mě nic nemohlo překvapit. Ani všechny vůně Prahy, ty už jsem dávno znala z častých divadelních výprav, měla jsem a mám je ráda. Všechny. Dodnes. Nerozdílně.
A tehdy došlo i k prvnímu zásadnímu setkání s Opiem, nosila ho totiž moje nezapomenutelná přednášející A.F., i teď mám před očima to její rozcuchané blond mikádo a cigaretu, kterou vždycky před vstupem do univerzitní budovy típnula o výlohu knihkupectví Karolinum. Báječně se k sobě hodily. Medově kořeněné hlubiny, úsvity i soumraky orientu - no všechny to známe... A pak - pak jsem potkala Black Opium. A ne, nikdy bych mezi těmi vůněmi nehledala souvislost a spřízněnost, tak bujnou fantazii nemám ani já - a to už je co říct. Ze začátku to byla ta posh vůně, co nosí holky z Prahy, flakon většinou loví z LV tašky, no prostě tak trochu součást určitého statusu to u nich bývala. A na nich se mi Black Opium líbilo, bylo jejich součástí, patřilo k nim, přesně takhle podle mě měly vonět, vlastně to všechno nějak zapadalo do sebe. V rámci malého a nenápadného průzkumu, jaké dělám poměrně často, se ukázalo, že původní Opium neznala ani jedna, většina si Black Opium pořídila prostě proto, že o něm psali v Elle - a je to Laurent přece, tak to mluví za všechno, proti tomu nelze nic namítat...
No a já? Pro mě je Black Opium následující - bílé, lehce štiplavé mýdlo, z něho postupně začnou vyvstávat květy, které bych se zdráhala nazývat pouze jasmíny, pak káva, ale žádné espresso, spíš cosi jako instantní kávovinový nápoj ze sáčku, náhražkovité tóny se mi přímo sypou na hlavu, pak to mýdlo do toho, ty květy... A co hůře/lépe - od doby, kdy znám Muglerovu Auru, cítím v Černém Neopiu ten její zelenkavě jedovatý tón. A paradoxně - ten mi tam vadí ze všeho nejméně. What´s wrong with me? Nevím... Já to beru tak, že pro tuhle vůni prostě nejsem dost dobrá - a ona to ví. Stejně se k ní jednou za čas vracím, jen tak - pro jistotu, co kdyby... //Protože k black skinny jeans, pruhovanému topu a LV jsem se taky tak nějak „propracovala“ - ale k Black Opiu/m/ prostě ne a ne a ne...//
Kdyby se to nejmenovalo Opium a nebyl to takovej cecek...no vlastně si neumín vůbec představit,kdy by mi tohle mohlo vonět,možná z dálky na nějaké kámošce,kdybych nějakou měla,třeba někde na náměstí v Paříži,nebo v Kremlu v třeskutém mrazu,kdy by mi nohy mrzly v závějích krystalicky se lesknoucího sněhu a já bych nutně potřebovala cukrovou bombu abych mohla pálit kalorie v touze nezahynout nucenou kryoterapií.
Jeden střik ze vzorku a rozbolela mě hlava a to jsem vážně takový čuně,že dokážu naráz sežrat tabulku bílé čokolády a ještě ji zalít ajrkoňakem... Pomkvět s vanilkou a pačuliskem,to je jak dostat francla od Marfuše,Ivana a madvěda naráz,úplně mě z toho trnou zuby jako bych ty ořechy louskala pantem já,a káva?leda hustá pěna na latéčku když ji lžičkou ukrajuješ než se cukr stihne propadnout natož rozpustit v hnědě tekutině pod ní
Až se ten spolek trochu vybouří,vyšumí,vyvoní tak z toho třeba bude stravitelná gurmánka ale chce se mi tak dlouho čekat na něco co nechci nosit?
Sladký pomerančový květ v závěsu se stejně sladkou pačulí a s gurmánskými tóny...je vůbec celá taková přeslazená. A navrch něco jako připálený karamel (nebo povidla). Vůně otravná a vlezlá a s potenciálem bolehlavu. Takovéto zneužití názvu klasické vůně pro odnož beze špetky podobnosti je klamáním spotřebitele.
Black Opium a já. Ano, to je dlouhá /a místy značně trudná/ kapitola. Všechno se to začalo nějak takhle...
Bylo mi osmnáct, když jsem opustila rodné městečko na dlani, nadšení a nerozum mě přivedly ke studiu oborů, kterých jsem se v kýžené kombinaci dobrala pouze na FF UK, nerda a geeka v jednom přijali naštěstí na oba obory, takže v září střemhlav do Prahy. Na Prahu jsem byla bezpečně připravena četbou Kafky a Reinerové, tudíž mě nic nemohlo překvapit. Ani všechny vůně Prahy, ty už jsem dávno znala z častých divadelních výprav, měla jsem a mám je ráda. Všechny. Dodnes. Nerozdílně.
A tehdy došlo i k prvnímu zásadnímu setkání s Opiem, nosila ho totiž moje nezapomenutelná přednášející A.F., i teď mám před očima to její rozcuchané blond mikádo a cigaretu, kterou vždycky před vstupem do univerzitní budovy típnula o výlohu knihkupectví Karolinum. Báječně se k sobě hodily. Medově kořeněné hlubiny, úsvity i soumraky orientu - no všechny to známe... A pak - pak jsem potkala Black Opium. A ne, nikdy bych mezi těmi vůněmi nehledala souvislost a spřízněnost, tak bujnou fantazii nemám ani já - a to už je co říct. Ze začátku to byla ta posh vůně, co nosí holky z Prahy, flakon většinou loví z LV tašky, no prostě tak trochu součást určitého statusu to u nich bývala. A na nich se mi Black Opium líbilo, bylo jejich součástí, patřilo k nim, přesně takhle podle mě měly vonět, vlastně to všechno nějak zapadalo do sebe. V rámci malého a nenápadného průzkumu, jaké dělám poměrně často, se ukázalo, že původní Opium neznala ani jedna, většina si Black Opium pořídila prostě proto, že o něm psali v Elle - a je to Laurent přece, tak to mluví za všechno, proti tomu nelze nic namítat...
No a já? Pro mě je Black Opium následující - bílé, lehce štiplavé mýdlo, z něho postupně začnou vyvstávat květy, které bych se zdráhala nazývat pouze jasmíny, pak káva, ale žádné espresso, spíš cosi jako instantní kávovinový nápoj ze sáčku, náhražkovité tóny se mi přímo sypou na hlavu, pak to mýdlo do toho, ty květy... A co hůře/lépe - od doby, kdy znám Muglerovu Auru, cítím v Černém Neopiu ten její zelenkavě jedovatý tón. A paradoxně - ten mi tam vadí ze všeho nejméně. What´s wrong with me? Nevím... Já to beru tak, že pro tuhle vůni prostě nejsem dost dobrá - a ona to ví. Stejně se k ní jednou za čas vracím, jen tak - pro jistotu, co kdyby... //Protože k black skinny jeans, pruhovanému topu a LV jsem se taky tak nějak „propracovala“ - ale k Black Opiu/m/ prostě ne a ne a ne...//