...krása...
..hladce křehoučké
...křehce hladké
...zemitost z fialelk ale i typicky vonná černo lila hebkost
...vetiverem krocená sladkost z pralinek
...delikátní drhnutí z bergamotu omývané pouze nasládlou grep šťávou, postupně houstnoucí a s výše uvedeným vsakující se do semišových pačuliových listů, jako když se do luxusních doutníků rozpínavě vpíjejí sliny zvlhčující rty objímající vonný váleček z tabákových listů...
Lahodné.
...paradoxně ke konci se prosazuje více - opatrně, až stydlivě - antracitem umazaná zelenost vetiveru, jeho ultra delikátní kouřovost a
k tomu se najednou probudí černý rybíz, jeho tmavá natrpklá - opět zelená - hebká hořkost
Zvláštní.
Aube Rubis je pro mě vůně paradoxů...
...a líbí se mi.
Je totiž protivná a
(tím?)
krásná
PS: jo, a taky se mi na ní líbí to, že zpočátku se uvede jako mile slaďoučká, ale ke konci potemní, vláčně zprachovatí a podprahově, byť je na povrchu hladká, tak drhne. Něco jako slzy stékající po odřené kůži...
Tak pěkná.
Tak divná…
Pačule a pačuli. No ano, jistě. Ale je to opravdu pačule a pačuli? Vypadá to tak… Rostlinka, zelené lístečky, míza… Ale něco tady nehraje… Vezmu lupu, podívám se zblízka… Heureka! Tohle vypadá na Mičurinův pokus zkřížit pačuli s bergamotem – vypadá jako pačule, lístečky jsou ovšem těžké, naducané, dužnaté, aby ne, jsou jako umně vyřezané z kůry zelenkavého citrusu. A je to tak trochu pačuli, tak trochu limeta, k tomu lehce a lehounce kousavý rybíz s natrpklými zrnky. Nedivila bych se, kdybych mezi lístky objevila drobné hluchavkovité kvítky v odstínu lila, které by voněly po fialkách. A o půdě, z níž tahle rostlinka vyklíčila, se mi ani nechce mluvit – voní jako lanýže a lanýže – ty čokoládové a ty houbové mám na mysli. Dá se k tomu ještě něco víc říct? Nedá...
...krása...
..hladce křehoučké
...křehce hladké
...zemitost z fialelk ale i typicky vonná černo lila hebkost
...vetiverem krocená sladkost z pralinek
...delikátní drhnutí z bergamotu omývané pouze nasládlou grep šťávou, postupně houstnoucí a s výše uvedeným vsakující se do semišových pačuliových listů, jako když se do luxusních doutníků rozpínavě vpíjejí sliny zvlhčující rty objímající vonný váleček z tabákových listů...
Lahodné.
...paradoxně ke konci se prosazuje více - opatrně, až stydlivě - antracitem umazaná zelenost vetiveru, jeho ultra delikátní kouřovost a
k tomu se najednou probudí černý rybíz, jeho tmavá natrpklá - opět zelená - hebká hořkost
Zvláštní.
Aube Rubis je pro mě vůně paradoxů...
...a líbí se mi.
Je totiž protivná a
(tím?)
krásná
PS: jo, a taky se mi na ní líbí to, že zpočátku se uvede jako mile slaďoučká, ale ke konci potemní, vláčně zprachovatí a podprahově, byť je na povrchu hladká, tak drhne. Něco jako slzy stékající po odřené kůži...
https://www.youtube.com/watch?v=xNkNqGcfUxI
Tak pěkná.
Tak divná…
Pačule a pačuli. No ano, jistě. Ale je to opravdu pačule a pačuli? Vypadá to tak… Rostlinka, zelené lístečky, míza… Ale něco tady nehraje… Vezmu lupu, podívám se zblízka… Heureka! Tohle vypadá na Mičurinův pokus zkřížit pačuli s bergamotem – vypadá jako pačule, lístečky jsou ovšem těžké, naducané, dužnaté, aby ne, jsou jako umně vyřezané z kůry zelenkavého citrusu. A je to tak trochu pačuli, tak trochu limeta, k tomu lehce a lehounce kousavý rybíz s natrpklými zrnky. Nedivila bych se, kdybych mezi lístky objevila drobné hluchavkovité kvítky v odstínu lila, které by voněly po fialkách. A o půdě, z níž tahle rostlinka vyklíčila, se mi ani nechce mluvit – voní jako lanýže a lanýže – ty čokoládové a ty houbové mám na mysli. Dá se k tomu ještě něco víc říct? Nedá...