...och!.
Lahodnost -
vyšlehaná pěna z hebce větrového pepře, kadidlových pavunčinkových strunek, z davany a nameruňkovělé vonokvětky, která má však v sobě černou.
...černou...
Černou změklou kůži,
černou tuš/nebo líčidlo.?, rozpíjející se a vsakující se do každého póru kolem očí a vytvářející tak antracitově uhlové mapky...
Tahle vůně není prvotně o ambře.
Tahle vůně je o
kůži.
...o kůži,
o kůži... O její struktuře, jemnosti, hrubosti, teplotě, síle, lesku i matu.
Ta kůže je taková táhle tuhá a současně poddajná, čvachtavá, nacucaná meruňkovicí, delikátní naslanělostí z těch pohyblivých vodních kuliček, jež právě říkají:
"moje panička trpí!,
právě teď..."
...ale jo, no, oukej, ta ambra, ona tam fakt
je. A je to takový vláčně prachový, pod tou kůží jaksi zvráceně dušený,
ambrový
pocit...
Jenže přítomné kadidlo nadzvedává tu těžkou asfaltovou deku smutku a klestí cestu plicím, prodýchává černou hmotu přes povrch země, posílá ambru přes linii horizontu až, až
ke slunci,
ke hvězdám...
(do háje!, beru sklenici vína, kácí se vzorky, kapky na stole... utírám trikem, co mám na sobě a píšu dál...)
A jo, už vím, proč je tahle ambra Chromatique. Vůně voní sice teple, měkce, zastřeně dekadentně, jenže i
kovově, leskle...
...jakoby ta ambra hrající si na schovku, prosvěcovala celou kompozici chromovým třpytem
karoserie luxusního auťáku, oslepujícím třpytem drahejch kovů i šutrů, zlatejch zubů, a i pálivejch slz...
Řekla bych, že je to majstrštyk, jak z kadidla a pepře oblbnout člověka, aby si myslel že nasává pach poctivýho chromu...
...hm, teď mě napadlo -
opřená o blatník(chromovej, jak jinak),
z boků do pasu vyhrnutá kožená bunda a teplo
a pohyb...
...držíš mě
za
vlasy a
mapuješ
hrdlo
mý
svým strništěm
svými
rty
a
je to
kouzelný...
...pak už
ví
jen
luna
platinová
že
s tebou
dýchám
znova...
A ty
bereš
co
patří
navždy
tobě
a
já - stojí vesmír -
když
žiješ
dýcháš
ty
ve mně...
...och!.
Lahodnost -
vyšlehaná pěna z hebce větrového pepře, kadidlových pavunčinkových strunek, z davany a nameruňkovělé vonokvětky, která má však v sobě černou.
...černou...
Černou změklou kůži,
černou tuš/nebo líčidlo.?, rozpíjející se a vsakující se do každého póru kolem očí a vytvářející tak antracitově uhlové mapky...
Tahle vůně není prvotně o ambře.
Tahle vůně je o
kůži.
...o kůži,
o kůži... O její struktuře, jemnosti, hrubosti, teplotě, síle, lesku i matu.
Ta kůže je taková táhle tuhá a současně poddajná, čvachtavá, nacucaná meruňkovicí, delikátní naslanělostí z těch pohyblivých vodních kuliček, jež právě říkají:
"moje panička trpí!,
právě teď..."
...ale jo, no, oukej, ta ambra, ona tam fakt
je. A je to takový vláčně prachový, pod tou kůží jaksi zvráceně dušený,
ambrový
pocit...
Jenže přítomné kadidlo nadzvedává tu těžkou asfaltovou deku smutku a klestí cestu plicím, prodýchává černou hmotu přes povrch země, posílá ambru přes linii horizontu až, až
ke slunci,
ke hvězdám...
(do háje!, beru sklenici vína, kácí se vzorky, kapky na stole... utírám trikem, co mám na sobě a píšu dál...)
A jo, už vím, proč je tahle ambra Chromatique. Vůně voní sice teple, měkce, zastřeně dekadentně, jenže i
kovově, leskle...
...jakoby ta ambra hrající si na schovku, prosvěcovala celou kompozici chromovým třpytem
karoserie luxusního auťáku, oslepujícím třpytem drahejch kovů i šutrů, zlatejch zubů, a i pálivejch slz...
Řekla bych, že je to majstrštyk, jak z kadidla a pepře oblbnout člověka, aby si myslel že nasává pach poctivýho chromu...
...hm, teď mě napadlo -
opřená o blatník(chromovej, jak jinak),
z boků do pasu vyhrnutá kožená bunda a teplo
a pohyb...
...držíš mě
za
vlasy a
mapuješ
hrdlo
mý
svým strništěm
svými
rty
a
je to
kouzelný...
...pak už
ví
jen
luna
platinová
že
s tebou
dýchám
znova...
A ty
bereš
co
patří
navždy
tobě
a
já - stojí vesmír -
když
žiješ
dýcháš
ty
ve mně...