Vůně začíná nádhernou čerstvě utrženou mátou, k níž se po chvíli přidává větrový eukalyptus, propůjčující mátě archaický tón podobný tomu v parfému L'Anarchiste (Caron). Po eukalyptu následuje hladké kořeněné dřevo zlehka poprášené solí, které v závěru přes mléčný santal a krémovou ambru splyne s kůží. Výdrž dosahuje 3 hodin.
Pokud jde o spojení suchého, horkého a prašného pouštního větru s chladnou noční oázou, dočkáte se všeho, co Pierre slibuje. Nejprve citrusové osvěžení, následované chladivou mátou a eukalyptem (ještě ne čajem, ten se objeví až později) – opět připomínka na vylepšenou francovku mojí babičky :), vše však vzápětí odplaví slaná mořská voda.
A pak už se vám pod nosem mísí směs horkých písečných tónů, sušených bylinek (až na jakousi květinově-medovou nasládlost v pozadí bych v tom jasmín vůbec nepoznala) a na troud vysušených dřev. Některé kousky nám ještě docela vydatně doutnají. Kolem se nám prohání prašný vír.
Teprve když se ten největší prach a písek usadí, je nám na tácu z ostrouhanotužkového cedru naservírován avizovaný nasládlý mátový čaj a neoloupaný pomeranč, do něhož nám někdo zapíchal několik hlaviček pikantně nasládlého hřebíčku, čili přesně to množství, které nevoní kuchyňsky zatuchle, ale naopak v chladné noční poušti vyvolává i trochu té zimní atmosféry.
Kdysi jsem v ní cítila krystalky mořské soli, trochu to připomínalo Figue Amere (Miller Harris) a bylo to úžasné. Ale kdeže loňské sněhy jsou.. Hodně dlouho odstátý, vychladlý černý čaj, který jsme nepřisladili, ale kdovíproč přisolili, nahořklé citrusy, kvanta uzeného kouře prodchnou všechno, drhne zelenodřevitý vetiver a za tím kouřem se schovává i nějaká ta kůže... Za delší dobu zjemní, už máme jen silný černý čaj (znáte Ruskou karavanu?) s citronem, dokonce i trochu oslazený, očouzené dřevo, hořkodivné zbytky uzenosti - jako by ty čajové lístky někdo nejprve vyudil a teprve pak zalil horkou vodou a louhoval - a rozsypanou solničku. Spíš pro pány než unisex.
Vůně začíná nádhernou čerstvě utrženou mátou, k níž se po chvíli přidává větrový eukalyptus, propůjčující mátě archaický tón podobný tomu v parfému L'Anarchiste (Caron). Po eukalyptu následuje hladké kořeněné dřevo zlehka poprášené solí, které v závěru přes mléčný santal a krémovou ambru splyne s kůží. Výdrž dosahuje 3 hodin.
Pokud jde o spojení suchého, horkého a prašného pouštního větru s chladnou noční oázou, dočkáte se všeho, co Pierre slibuje. Nejprve citrusové osvěžení, následované chladivou mátou a eukalyptem (ještě ne čajem, ten se objeví až později) – opět připomínka na vylepšenou francovku mojí babičky :), vše však vzápětí odplaví slaná mořská voda.
A pak už se vám pod nosem mísí směs horkých písečných tónů, sušených bylinek (až na jakousi květinově-medovou nasládlost v pozadí bych v tom jasmín vůbec nepoznala) a na troud vysušených dřev. Některé kousky nám ještě docela vydatně doutnají. Kolem se nám prohání prašný vír.
Teprve když se ten největší prach a písek usadí, je nám na tácu z ostrouhanotužkového cedru naservírován avizovaný nasládlý mátový čaj a neoloupaný pomeranč, do něhož nám někdo zapíchal několik hlaviček pikantně nasládlého hřebíčku, čili přesně to množství, které nevoní kuchyňsky zatuchle, ale naopak v chladné noční poušti vyvolává i trochu té zimní atmosféry.
Kdysi jsem v ní cítila krystalky mořské soli, trochu to připomínalo Figue Amere (Miller Harris) a bylo to úžasné. Ale kdeže loňské sněhy jsou.. Hodně dlouho odstátý, vychladlý černý čaj, který jsme nepřisladili, ale kdovíproč přisolili, nahořklé citrusy, kvanta uzeného kouře prodchnou všechno, drhne zelenodřevitý vetiver a za tím kouřem se schovává i nějaká ta kůže... Za delší dobu zjemní, už máme jen silný černý čaj (znáte Ruskou karavanu?) s citronem, dokonce i trochu oslazený, očouzené dřevo, hořkodivné zbytky uzenosti - jako by ty čajové lístky někdo nejprve vyudil a teprve pak zalil horkou vodou a louhoval - a rozsypanou solničku. Spíš pro pány než unisex.