Tak jsem si tu nedávno zaskuhrala na celkovou nenáladu… Zdá se, že mám (zcela nečekaný) lék: Shalimar Souffle de Parfum
Venku leží sníh, poletují vločky, mráz kreslí krajku na okna, nevlídno, vločky víří víc a víc, šedé nebe, holé stromy…
Ulici osvětluje kromě pouličních luceren hlavně velké okno kavárny, za jehož sklem sedí dívka. Bledá pleť, promodralé rty, nešťastně hledí ven do tmy a zimomřivě se choulí, ztělesněné nepohodlí, zima na duši… jenže je tady ta vůně, která ji obklopí jako oblak, jako téměř viditelný, rozhodně však tušený štít proti všemu a všem… jako to nepropustné sklo ji chrání před venkovním chladem, tak ta vůně ji izoluje od okolního světa, se kterým aktuálně nechce ale vůbec nic mít.
A dívku obklopuje oblak vanilky a bergamotu a pomerančového květu a je hutný a téměř hmatatelný a rozzáří všechno kolem. Je to vůně sebejistého, nekomplikovaného optimismu.
A je to krása.
A i ta dívka zkrásněla, protože je najednou spokojená a uvolněná.
Co na tom, že má na kabátu přehozeném přes židli světle modrý umělý kožíšek na hranici vkusu a že dobroty na stole se topí v lehce přebarvené cukrové polevě?
Celek stejně najednou působí pokojně a nerušivě.
Protože to takhle bylo potřeba.