Sedíte na malé dřevěné lavičce v upraveném zámeckém parku a nad vámi je klenutý oblouk a po něm se pne napravo ovocný jasmín s tóny broskví švestkové davany a nalevo popínavá růže s velikými tmavě růžovými květy se svěže citrusovým nádechem. Na samém vrcholku se spojí a prolnou a vzájemně se propletou jedna květina s druhou. A vy tak sedíte, vyhříváte se, pozorujete okolí a necháváte se unášet omamnou vůní šlechtěných květů nenápadně změkčenou bílým pižmem, kterou doplňuje klasické lehce kořenité santalové dřevo.

é, sladká!

Tmavě hnědočervená, vlhká hlína - spíš rašelina (to bude ta terakota) nasáklá těžkým červeným vínem, kořenitým a polosladkým. Zajímavé, ale poměrně divoké. Přidávají se sušené datle, sladké, lepkavé, hutné, dužnaté. V té chvíli už je vůně nositelná docela dobře, byť zůstává dost atypická (což je jí ale ze studijního hlediska výrazně ku cti). Nastupuje dřevo, provlhlé a mírně zetlelé, ale voní sladce a těžce, hutně. Tuto podobu si Dzhari uchová delší dobu, než se v samotném finále objeví ještě medově hladký kašmeran. Celkově to působí poměrně exoticky, jako obrázek rovníkové krajiny, pusté a plné vrstvených skalních útvarů v barvách vínové, purpurové, hnědé, červené - stejně jako země a obloha. Tak nevím, kde mají nějaký horký vítr z pouště...

Zkusím něco zajímavého! Aha. Tak jsem se zase projevila poněkud masochisticky, protože tahle kombinace řezavého kadidla, písku, prachu a na troud vysušeného koření a bylin je plně způsobilá mě přizabít. Toliko z dálky. Sebrala jsem odvahu a přiblížila se nosem ke kůži. Vítá mě kůže vyválená v tygří masti. Mávám jí na rozloučenou. Tohle fakt nepůjde. A myslím, že jak voní bhútánská příroda vážně radši vědět nechci; bůhví, co by na mě ještě vyskočilo zpoza keře.