Peau de Pêche
Tohle je úplně jiná tělovka, než na který jsem zvyklá. Netočí se kolem pižma ani ambry, vlastně bych ji zařadila mezi ovocenky. Teda spíš mezi „broskvenky“ (pokud se takovej paskvil ještě počítá mezi slova). A jak to, že ještě nefrflam a neohrnuju nos? Protože Peau de Pêche není vůně šťavnatý broskve, ze který teče štáva proudem, je to vůně (jak sám název říká) broskvový slupky. Ano, po nástřiku nejspíš ucítíte zelenou, ještě nedozrálou, kyselou a lehce natrpklou broskev, ale ta velmi rychle zavelí ústup. Z plodu nezůstane pomalu nic a přidají se opojný medový květy broskvoně. Aby tý sladkosti nebylo zas moc, zasypeme je pudrem (ale jen trošku!) a přidáme lehký dřívko. Výsledek je nesmírně křehká iluze sametový broskvový slupky, která zašimrá na rtech těsně předtím, než se do ní s požitkem zakousnete. Siláž zcela zodpovídá tělovce, ale vonět vydrží dlouho. Vy už o ní nejspíš ani nebudete vědět, ale v místnosti po vás zůstane znatelná, nevtíravá voňavá stopa.
Musc
Můžu to zestručnit: Urban Musc x White Suede. Ale nemusim to zestručnit. Mezi nikovejma whitemuskovkama absolutní favorit. V podstatě je poměrně lineární, po nástřiku pěkně vyčuhuje musk, ale ničemu nepřekáží. Především ne jemný ambře a – nikoli překvapivě – krémovýmu santalu, jakej znám ze Santal Blush. Kromě jemnýho semiše jsem nic dalšího nevyčichala a ani se nepokouším, takhle je to dokonalý. Když tak nad tím přemejšlím, tahle vůně je vlastně fordovka jak vyšitá…nemůžu si pomoct, pořád nad tím pozvedám obočí. Kdybych měla mít jedinou whitemuskovku (s přidanou hodnotou!) a nechtěla se patlat olejem, byla by to tahle.
Crystal d´Ambre
Ano. Ano, ano! V tomhle případě můžete složení stoprocentně věřit. Vysokoúrovňovej semiš oslazenej benzoinem, okouřenej labdanem, santal a vanilka. Tohle je ambrovka asi tak jako Monegalova Ambra di Luna, jen santal v hlavní roli střídá kůže. Ambrovej efekt se dostaví, ale ještě předtím si chtě nechtě budete muset užít semišový soirée. Takhle hladkej semiš jako Keiko snad neumí udělat nikdo na světě. Žádný že se rozvoní a usadí, je tady hned, bez čekání. Ambra jako taková v týhle vůni podle mě není, ale když odezní koženej tón, zůstane labdanum se santalem a vanilkou – a tohle spojení supluje ambru víc než uvěřitelně. Navíc je to jedna z prostorově nejvýraznějších vůní od Keiko, dokáže zaplnit místnost. Kdo má rád kůži a ambru, rozhodně by si ji neměl nechat ujít…
Genie des Bois
Když už má něco tak poetickej název jako Genie des Bois (prosím žádný asociace s Evil Dead, i když by to mohlo bejt taky zajímavý), očekávám neméně poetickou vůni. Zopakuje se mi představa Andrejčiny studánkový víly nebo ne? Srovnání Genie des Bois a Bois de Violette se samozřejmě nabízí, už kvůli fialce a cedru. Už teď ale můžu s klidným svědomím prohlásit, že Keiko od Serge neopisovala. V Genie des Bois cedr a santal obrostly fialkama. Víc než kvítky cítím fialkový lístky a poměrně hutnej fialkovej pudr. Je zvláštní, nakolik se vůně pudru může propojit s představou lesa, když je dodržena určitá rovnováha mezi dřevitejma a prachovejma tónama. Genie des Bois se mojí představě fialkovýho dřeva blíží o něco víc než Bois de Violette. A pokud můžu soudit, lesní duch by snad sám dal přednost klidný síle týhle úchvatný kreace. Ne, tohle není studánková víla, tohle je opravdovej les cedrů a fialek… a jedna z nejkrásnějších vůní Keiko Mecheri.
Datura Blanche
Dokážete si představit Hypnotic, zpod kterého probleskuje Blanche? Dokážete si představit Hypnotic ve spojení s vůní čistoty až vypranosti? Pokud ano, dokážete si představit podstatou část Datury Blanche. Pořád čekám na tuberózu a ona prostě nepřijde. Je to čistokrevná hořkomandlovka (a pozor, tady Louve nehledejte ani náhodou, Datura Blanche není žádné cyankáli) se vším, co k patří – s vanilkou, tonkou a heliotropem (zde mimořádná spolupráce s mandlemi!). Líbí se mi na ní pár věcí: nemá keikovský začátek, je naprosto oblá, nic mě v ní neruší, nehrozí u ní na rozdíl od Hypnoticu nebezpečí, že se rozleží divně nebo smradlavě, není tu nic konfliktního (snad krom tuberózy, která se ale neprojevuje). Je to zajímavá vůně, i když naprosto jednoduchá – v trojici hořkosladkých mandlovek Loukhom Eau Poudrée a Louve je Datura Blanche rozhodně jednička.
Isles Lointaines
Keičiny daleký ostrovy jsou podle všech indicií někde v Polynésii, protože holky tam nosí květinový věnce, mažou po sobě monoi (kokosovej olej s macerovanejma květama gardénie) a po večerech pálej benzoin, aby v chatrči navodily tu správnou atmosféru. Isles Lointaines otevírá čistá tuberóza s trochou zeleně. Doplňuje ji jenom lehkej mydlinkovej opar, takže mám dojem, že jsem se cestou na daleký ostrovy zapomněla ve svý koupelně. Nezdržím se tam ale dlouho, protože gardénie dotírá, a s ní i mandlovej krém a malinko kokosu. Odbočka do Mahory potěší a klidně bych se i zdržela, kdyby mě nečekaly další vábničky v podobě neindolickýho jasmínu (jako v Enlévement au Sérail!), a nakonec i tý zapálený kadidelnice s benzoinem. Popráším se vanilkovym pudrem, ulehnu do hamaku a tyhle prázdniny na Tahiti si pořádně užiju.
Bespoke: Soussanne
Soussanne je extrémní. Extrémně přemotivovaná datura se santalem, etalon pudrovosti a vlastně celkově takový souhrn všech vůní Keiko Mecheri. Abych někoho neuvedla v omyl: není to omamná bílokytková šílenost ve stylu 80´s, datura je kultivovaná, jen mírně nasládle máslová a opravdu mimořádně pudrová. Santal jí jen prospívá, hraje sice na podobnou notu jako v Bois de Santal, ale neprosazuje se tak okatě, spíš jako by se na pozadí rozpouštěl v daturovém pudru. Soussanne je celou dobu víceméně lineární, žádné květinové exploze ani obraty a sto osmdesát stupňů. Prostě si v klidu počkejte na tu krásnou vanilku, vychutnejte si ji se pudrem vypulírovaným santalem a nechte ji pokojně spočinout na bílých květech.
Jóhana
Džóhana je více než 500 let starý buddhistický chrám sekty Čisté země v Tojamě na západním pobřeží ostrova Honšú. Architektonicky není ničím výjimečný, zato v interiéru jsou vystaveny lakované paravány z období Edo (1600–1868). Na těchto paravánech jsou vyobrazeny květiny a ptáci v různých ročních dobách. Nejhojněji jsou zastoupeny dvě květiny: chryzantéma, symbol císařského rodu a vistárie, symbol mocného a umělecky nadaného šlechtického rodu Fudžiwara.
Chryzantéma a vistárie. Tyhle dvě vznešený kytky vytváří bohatou květinovou vůni evokující japonskou vnímavost k přírodě, jak je vyjádřena v básních, který po sobě zanechali Fudžiwarové. Džóhana těží hlavně z mejdlový vistárie. Po prvotním úderu chryzantém s galbanem to vypadá na pokus o věrnou chryzantému, ale když nastoupí vistárie, žádná další kytka si v její přítomnosti neškrtne. Takhle autentickou a zároveň rozpínavou vistárii jsem v žádný vůni zatím nezažila. Je tak mocná, že skutečnou živou vistárii vedle ní ani neucítíte. Žádný hrušky, žádnej šeřík, prostě vůně pergoly obrostlý kvetoucí vistárií v obrovský koncentraci. Ale v žádnym případě tu nemluvím o omamnosti nebo bolehlavu, o tohle se postarala ta její mejdlovost. Asi po dvou hodinách začne Džóhana sládnout a začínam rozeznávat kosatec a hladkou růži v mírný vanilce. To už je jen taková malá květinová dohra, vzápětí nastoupí dřeva s pačuli a mejdlu i zarostlejm pergolám je konec. Nechci ji srovnávat s lutenskou, ono se to vlastně ani nedá, zatímco v De Profundis jsou hlavní téma chryzantémy, Džóhana stojí a padá na vistárii.
Oliban
Oliban je vykuřovadlo v parfémovym podání. Napůl orientální kadidlovka. A ještě líp! Napůl noblesní dřevitá vůně, jaká mi tu chyběla. Složení uvádí oliban, atlaský cedr, tabák, palisandr a tonku. Já kromě olibanu vycítila ještě tonku a cedr… a neodmyslitelnou špetičku ambry. A klidně věřím tomu, že atlaskej. Na jakýho boha se ti, Keiko, povedlo udělat tak neskutečnej cedr? A to jsem myslela, že mě žádný dřevo nedokáže překvapit. Tonka jen pečetí jeho přirozenou nasládlost. Esenciální olejíček odhazuji v dál, neboť zde je Cedr. Působí skvostně a – jako všechny Keičiny vůně, co znám – čistě, kvalitně a překvapivě.
Fleur de Peau
Ježišikriste fuj! Co to sakra…?! Tak takhle to vypadá těsně po nástřiku. Děsivej chemickej smrad zaplňuje místnost už je mi jasný, že ylang ve Fleur de Peau skutečně je. Tohle už nemá s pouhou prezencí co dělat, tohle je utonutí v moři syntetickejch žlutejch kytek. Nechce se mi věřit, že by mě Keiko chtěla poškádlit až tak brutálním způsobem, ale výsledek je zcela výmluvnej. I tak čekám, co se z toho vyvrbí. A vyvrbí. Vrbí se surová kůže a smečka cibetek. Jestli z tohohle někdy bude tělovka… Kosatečku, kosatečku, kde tě mám? Ani ťuk. Zato ty micky si rozporcujou kýbl nezralejch pomerančů. Nechutný orgie živočišnejch tónů a kyselejch citrusů mě naplňujou odporem a bezmocným vztekem. Nejenže ti tohle nikdy nezapomenu, milá Keiko, já tenhle štvavej canc dokonce zveřejním!
Iris Pourpre
Tak jako mají svůj rukopis chanelky nebo lutensky, jako mají typické ocásky guerlainky, vůně Keiko Mecheri mají velice podobné začátky a pokaždé se mi stane, že podle složení čekám úplně něco jiného než to, co nakonec cítím. Iris Pourpre začíná hodně podobně, ne-li stejně jako Cuir Cordoba. Tahle vůně se má skládat z kosatců, neroli, „chyprového akordu“ a podle Perfumed Courtu i ylangu. Snad kromě náznaku ylangu nedokážu identifikovat ani jedno z toho. Tohle přesně je důvod, proč jsem byla rozladěná z Cordoby a zde se to opakuje. Nic proti tomu, že Keiko interpretuje květiny takto originálním způsobem, který nesnese srovnání s něčím jiným. Dokážu si však představit, jak by taková kompozice vypadala od Chanelu, jak od Guerlaina nebo od Lutense, u Keiko si však můžu být jista jen typickým začátkem, který nedokážu popsat jinak než slovem „růžová“. Doopravdy cítím intenzivní růžovou! A tak čekám a čekám na kosatce, neroli a „chyprový akord“ a nic z toho nepřichází. Další věc je to, že keikovkám strašně dlouho trvá rozvonění. Tak dlouho, že s tím pokaždé chci seknout, umýt to a navonět se něčím, co mě nebude tak nesmyslně napínat. Dost možná mi její vůně prostě nesednou a s mou kůží si nerozumí. To, co se line z mého zápěstí, není nepříjemné nebo divné, ale pořád stejné stejné stejné. Když se hodně snažím, ucítím špetku pudru. Růžového. To je vše.
Loukhoum Eau Poudrée
Keiko, odkdy se kamarádíš se Sergem? Nebo je to náhoda, že zrovna když byl v tvůrčím zápalu při komponování Louve, strčilas mu pod ruku baňku s Loukhomem?
Je to Louve a není to Louve. Je to sladký, přesladký pudřík s naprosto louvskými mandlemi. Já bych tam, Keiko, fakt nestrkala vanilku, když už ty mandle musíš oválet v cukru. Ale je to zábavný! Pudr vyslazený téměř na hranici snesitelnosti s těmi mandlemi prostě má říz.
I tak…sorry, Keiko, na tenhle koktajl budu dál chodit vedle k Sergovi.
Bois de Santal
Skromná a čistá kompozice santalu a osmanthu. Samozřejmě, že provedení je to nejnepředstavitelnější možný, přece jen mám pořád co dočinění s Keiko Mecheri. Ale tentokrát dostála svýmu slibu a opravdu mi naservírovala mysorskej santal. Jak se pozná (krom toho vypatlaně blaženýho výrazu v mym obličeji)? Inu, pozná. Prase rejpe v zemi, dokud nenajde lanýž, protože ví, jaká vůně ho k němu dovede. V Bois de Santal se nemusím rejpat, abych ho ucejtila, jeho přítomnost je evidentní od první chvíle, kdy mě zachvátí mejdlovej osmanthus. Jak kdybyste celej keř protáhli pračkou. Zhodnotí situaci a upejpavě překročí hranici broskvolandu, kde kytky zpomínaj, že nejsou ovoce. A zapomínaj sladce. Santal nechá osmanthus, ať si to užije, ale jen chvíli, pak jde totiž sám do plný parády. Velký parády. Tu sladkej, tu suchej, tu pudrovej… předvede všechno, co umí, a elán mu vydrží setsakramentsky dlouho. Bois de Santal je překrásná a vysoce strategicky namíchaná kreace.
, pokud ho tam bude víc než v Cuir Cordoba, ale z té kombinace s mořskou slaností mám trochu obavy. Sice je to zajímavé např. u Tanoke (Odin), jen na nošení to pro mě není úplně ono. No každopádně bych zkusila, třeba Keiko překvapí.
, tohle už nevypadá jako vyložený urnový háj
.
