chladný severský les... hodně světlý, s ostrou trávou mezi řídce rostoucími stromy. sem tam menší keříky, jalovec, borové jehličí, chladný čerstvý vzduch. pár šťavnatých, ledových lesních plodů. závan kouře z komína sauny stojící u blízkého jezera... moc příjemná a ano, takhle si představuju unisex. pohlavně neutrální vůně. není asexuální, je to prostě "jen" vůně. pěkná výdrž. zůstává "lesní", příjemně dřevitě kořeněná. k tomu trocha máty nebo spíš kandovaný zázvor. oud je tu jako kousek zauzeného dřeva. a díkybohu žádné santalové vonné tyčinky.
ještě doplňuji: excelentní výdrž.
Harry, Ron a Hermiona se potichu vytratili z hradu a seběhli po travnaté stráni dolů k Zapovězenému lesu. Od začátku školního roku a jejich příjezdu do Bradavic uplynul už měsíc a dnes byla příležitost vypravit se do lesa a pozdravit se s kentaury. Slunce ještě svítilo, ale stíny se prodlužovaly a když vešli do lesa, ovanula je chladná vůně dřeva. Ušli asi míli a vtom si uvědomili, že celou dobu cítí kromě hladkého dřeva i zvláštní vůni pepře, jalovce a zázvoru. Snad tudy před nimi nešel Snape? Jejich profesor lektvarů vždy voněl, někdy právě takhle. Možná jeho voda po holení? (Holí se vůbec?) Vůně byla jen lehká, zastřená a mísila se s vůní dřeva. Zaváhali a šli pomaleji, tady v lese je nikdo nesměl vidět a ještě méně toužili po setkání právě se Snapem. Po chvíli došli ke vzrostlým smrkům, rostlým blízko u sebe, a podívali se mezerou mezi nimi. Krve by se v nich nedořezal - kousek od nich stál Snape! Naštěstí zády k nim, tlumeným hlasem se na něčem domlouval se svým společníkem, kterým nebyl nikdo jiný než Igor Karkarov. Tento profesor z ciziny jim naháněl snad ještě větší hrůzu než Snape. Současně si uvědomili, že cítí i tu zvláštní vůni, kterou zaznamenali při prvním setkání s Karkarovem a Hermiona ji tenkrát identifikovala jako ambru a agarové dřevo. Ron a Harry o nich v životě neslyšeli, věděli jenom, že Karkarov je jimi jakoby napuštěný a oni jsou vůní odpuzováni a zároveň magicky přitahováni. Hermiona ještě dodala, že ambra i agarové dřevo jsou pro anglické nosy exotické a někdy i mírně rušivé, ambra živočišností a agarové dřevo dezinfekčními tóny. (Jak je možné, že Hermiona ví všechno? Už od prvního ročníku byla opravdu nesnesitelný šprt.) Tahle vůně však překvapivě nerušila, Harry, Ron i Hermiona ji vnímali jako nasládlou a přitažlivou. Po chvíli však raději potichu vycouvali od smrků a otočili se k ústupu. Byl zázrak, že je profesoři nezahlédli, asi díky zaujetí, se kterým se domlouvali, bezpochyby na něčem nekalém. Šli zpátky stejnou cestou, teď jim připadala nekonečná. Až když uviděli mezi stromy poslední dnešní paprsky slunce, zlatavé na věžích hradu, oddechli si. Nepřiletěla na ně zlověstná kletba ani jim na rameno nedopadla profesorova ruka. Stále však vnímali hladkou vůni dřeva i tu směs ambry a oudu (podle Hermiony je to další název pro agarové dřevo), jako by měli tu vůni už navždy zapsanou v nose. Ron si v tu chvíli vzpomněl na perníčky, které si ráno nabral do kapes při snídani v hodovní síni, k velké nelibosti Hermiony. Teď je vyndal a spolu s Harrym si na nich pochutnal, pod smrkem už v bezpečí dále od Zapovězeného lesa.
Tohle je nádhera... Za studeného, téměř až mrazivého dne na konci listopadu se ocitneš hluboko v lese. Slyšet je jen štěbetání ptáků a trochu tě zneklidňuje šelest zvěře ve větvích. Je mlha, ale tobě to nevadí, tebe to zvláštním způsobem těší. Obklopují tě vysoké staré smrky, spíš jen tušíš jejich vůni; ta už není tak vlídná a intenzivní jako byla minule, na konci léta. Je ostrá, mrazivá, kadidlová. Je ohromující, ten klid, ale je ti zima a zachce se ti domů. Tam, doma, se usadíš do koženého křesla s horkým, silným černým čajem s kousky zázvoru a s měkkými perníčky, které mají tmavou čokoládovou polevu kořeněnou kardamomem.
Možná, že mě ovlivnil název vůně, ale vidím před sebou světlý les někde ve Švédsku, a to i přesto, že je tady přítomné koření, kardamom a nasládlá zázvorová šťáva. V lese rostou borovice a voní tady sluncem vysušené dřevo, závan vzdušného kadidla přivanul vítr z kapličky za lesem, kde se už dávno nekonají bohoslužby. A kousek dál několik roztroušených domečků z červeně natřeného dřeva, které jakoby vypadly z knížky Děti z Bullerbynu, za nimiž povlávává čerstvě vyprané prádlo a z jejichž oken se line vůně čerstvě upečených vanilkových sušenek. S večerem les potmavne a kadidlo se dřevem se propojí s vůní pryskyřice.
chladný severský les... hodně světlý, s ostrou trávou mezi řídce rostoucími stromy. sem tam menší keříky, jalovec, borové jehličí, chladný čerstvý vzduch. pár šťavnatých, ledových lesních plodů. závan kouře z komína sauny stojící u blízkého jezera... moc příjemná a ano, takhle si představuju unisex. pohlavně neutrální vůně. není asexuální, je to prostě "jen" vůně. pěkná výdrž. zůstává "lesní", příjemně dřevitě kořeněná. k tomu trocha máty nebo spíš kandovaný zázvor. oud je tu jako kousek zauzeného dřeva. a díkybohu žádné santalové vonné tyčinky.
ještě doplňuji: excelentní výdrž.
Harry, Ron a Hermiona se potichu vytratili z hradu a seběhli po travnaté stráni dolů k Zapovězenému lesu. Od začátku školního roku a jejich příjezdu do Bradavic uplynul už měsíc a dnes byla příležitost vypravit se do lesa a pozdravit se s kentaury. Slunce ještě svítilo, ale stíny se prodlužovaly a když vešli do lesa, ovanula je chladná vůně dřeva. Ušli asi míli a vtom si uvědomili, že celou dobu cítí kromě hladkého dřeva i zvláštní vůni pepře, jalovce a zázvoru. Snad tudy před nimi nešel Snape? Jejich profesor lektvarů vždy voněl, někdy právě takhle. Možná jeho voda po holení? (Holí se vůbec?) Vůně byla jen lehká, zastřená a mísila se s vůní dřeva. Zaváhali a šli pomaleji, tady v lese je nikdo nesměl vidět a ještě méně toužili po setkání právě se Snapem. Po chvíli došli ke vzrostlým smrkům, rostlým blízko u sebe, a podívali se mezerou mezi nimi. Krve by se v nich nedořezal - kousek od nich stál Snape! Naštěstí zády k nim, tlumeným hlasem se na něčem domlouval se svým společníkem, kterým nebyl nikdo jiný než Igor Karkarov. Tento profesor z ciziny jim naháněl snad ještě větší hrůzu než Snape. Současně si uvědomili, že cítí i tu zvláštní vůni, kterou zaznamenali při prvním setkání s Karkarovem a Hermiona ji tenkrát identifikovala jako ambru a agarové dřevo. Ron a Harry o nich v životě neslyšeli, věděli jenom, že Karkarov je jimi jakoby napuštěný a oni jsou vůní odpuzováni a zároveň magicky přitahováni. Hermiona ještě dodala, že ambra i agarové dřevo jsou pro anglické nosy exotické a někdy i mírně rušivé, ambra živočišností a agarové dřevo dezinfekčními tóny. (Jak je možné, že Hermiona ví všechno? Už od prvního ročníku byla opravdu nesnesitelný šprt.) Tahle vůně však překvapivě nerušila, Harry, Ron i Hermiona ji vnímali jako nasládlou a přitažlivou. Po chvíli však raději potichu vycouvali od smrků a otočili se k ústupu. Byl zázrak, že je profesoři nezahlédli, asi díky zaujetí, se kterým se domlouvali, bezpochyby na něčem nekalém. Šli zpátky stejnou cestou, teď jim připadala nekonečná. Až když uviděli mezi stromy poslední dnešní paprsky slunce, zlatavé na věžích hradu, oddechli si. Nepřiletěla na ně zlověstná kletba ani jim na rameno nedopadla profesorova ruka. Stále však vnímali hladkou vůni dřeva i tu směs ambry a oudu (podle Hermiony je to další název pro agarové dřevo), jako by měli tu vůni už navždy zapsanou v nose. Ron si v tu chvíli vzpomněl na perníčky, které si ráno nabral do kapes při snídani v hodovní síni, k velké nelibosti Hermiony. Teď je vyndal a spolu s Harrym si na nich pochutnal, pod smrkem už v bezpečí dále od Zapovězeného lesa.
Tohle je nádhera... Za studeného, téměř až mrazivého dne na konci listopadu se ocitneš hluboko v lese. Slyšet je jen štěbetání ptáků a trochu tě zneklidňuje šelest zvěře ve větvích. Je mlha, ale tobě to nevadí, tebe to zvláštním způsobem těší. Obklopují tě vysoké staré smrky, spíš jen tušíš jejich vůni; ta už není tak vlídná a intenzivní jako byla minule, na konci léta. Je ostrá, mrazivá, kadidlová. Je ohromující, ten klid, ale je ti zima a zachce se ti domů. Tam, doma, se usadíš do koženého křesla s horkým, silným černým čajem s kousky zázvoru a s měkkými perníčky, které mají tmavou čokoládovou polevu kořeněnou kardamomem.
Možná, že mě ovlivnil název vůně, ale vidím před sebou světlý les někde ve Švédsku, a to i přesto, že je tady přítomné koření, kardamom a nasládlá zázvorová šťáva. V lese rostou borovice a voní tady sluncem vysušené dřevo, závan vzdušného kadidla přivanul vítr z kapličky za lesem, kde se už dávno nekonají bohoslužby. A kousek dál několik roztroušených domečků z červeně natřeného dřeva, které jakoby vypadly z knížky Děti z Bullerbynu, za nimiž povlávává čerstvě vyprané prádlo a z jejichž oken se line vůně čerstvě upečených vanilkových sušenek. S večerem les potmavne a kadidlo se dřevem se propojí s vůní pryskyřice.