Obvykle kupuju vůně s rozmyslem. I slepáky. Aspoň pár dní o tom přemýšlím, přečtu si recenze... Tohle bylo jiné. Vlezla jsem do toho obchodu třikrát. Poprvé jen tak. Očichat, co mají - studijní důvody, znáte to... No a samozřejmě: "Jo, jedna tam byla fakt pěkná, ale která???" Vrátím se tam ji najít, zjistit, která to byla. A našla jsem. Vlastně ani nevím, co mě na ní tak přitahuje. Ale cítím v ní něco, co jsem jinde ještě necítila. Na prodavačku se mile usměju, že se pro ni možná vrátím přístí měsíc (njn, tento měsíc už mám za parfémy utraceno). Že je to limitka? Nevadí, buď na mě počká nebo ne. S úsměvem odcházím. Jenže... už po deseti krocích je mi jasné, že by mi bylo sakra líto, kdyby na mě nepočkala. Otáčím se na podpatku a vcházím do obchodu potřetí. S úsměvem oznamuji: "Já si ji koupím".
A teď studuju na internetu, co že jsem si to vlastně koupila... Hmmm, vůně inspirovaná starou perskou tradicí Yalda? To mi nic neříká. Aha, oslava nejdelší noci! Takže zimní slunovrat, Vánoce... No, ne tak docela, tady jsme v trochu jiné tradici, ale nezní to povědomě? Nejdelší a nejtemnější noc roku je časem, kdy se přátelé a rodiny (v Íránu) sejdou ke společnému jídlu, pití a čtení poezie, které se často protáhne až dlouho do noci. Kalendářně připadá přibližně na 20.-21. prosince podle gregoriánského kalendáře, v íránském kalendáři je nocí mezi posledním dnem devátého měsíce (Azar) a prvním dnem desátého měsíce (Dey) a uvádí tříměsíční období zimy. Tahle vůně je tedy vůní básní čtených v noci zimního slunovratu. Vůní domova a přátelství. A ano, pro mě vůní Vánoc. Vánoc zase jinak. Žádný stromek, žádné evropské vánoční tradice, ale je to tam. To objetí, to přijetí, to teplo, co hřeje u srdce...
Koukám na složení v databázi a jsem z toho jurodivá. Černý rybíz a granátové jablko, tradiční jídlo této noci? Kde? Na mě voní teplé mléko (připouštím, že může být i mandlové), teplé dřevo - a to něco, co neumím pojmenovat. Že by tonka? Nevím, ale čichám a čichám.
Obvykle kupuju vůně s rozmyslem. I slepáky. Aspoň pár dní o tom přemýšlím, přečtu si recenze... Tohle bylo jiné. Vlezla jsem do toho obchodu třikrát. Poprvé jen tak. Očichat, co mají - studijní důvody, znáte to... No a samozřejmě: "Jo, jedna tam byla fakt pěkná, ale která???" Vrátím se tam ji najít, zjistit, která to byla. A našla jsem. Vlastně ani nevím, co mě na ní tak přitahuje. Ale cítím v ní něco, co jsem jinde ještě necítila. Na prodavačku se mile usměju, že se pro ni možná vrátím přístí měsíc (njn, tento měsíc už mám za parfémy utraceno). Že je to limitka? Nevadí, buď na mě počká nebo ne. S úsměvem odcházím. Jenže... už po deseti krocích je mi jasné, že by mi bylo sakra líto, kdyby na mě nepočkala. Otáčím se na podpatku a vcházím do obchodu potřetí. S úsměvem oznamuji: "Já si ji koupím".
A teď studuju na internetu, co že jsem si to vlastně koupila... Hmmm, vůně inspirovaná starou perskou tradicí Yalda? To mi nic neříká. Aha, oslava nejdelší noci! Takže zimní slunovrat, Vánoce... No, ne tak docela, tady jsme v trochu jiné tradici, ale nezní to povědomě? Nejdelší a nejtemnější noc roku je časem, kdy se přátelé a rodiny (v Íránu) sejdou ke společnému jídlu, pití a čtení poezie, které se často protáhne až dlouho do noci. Kalendářně připadá přibližně na 20.-21. prosince podle gregoriánského kalendáře, v íránském kalendáři je nocí mezi posledním dnem devátého měsíce (Azar) a prvním dnem desátého měsíce (Dey) a uvádí tříměsíční období zimy. Tahle vůně je tedy vůní básní čtených v noci zimního slunovratu. Vůní domova a přátelství. A ano, pro mě vůní Vánoc. Vánoc zase jinak. Žádný stromek, žádné evropské vánoční tradice, ale je to tam. To objetí, to přijetí, to teplo, co hřeje u srdce...
Koukám na složení v databázi a jsem z toho jurodivá. Černý rybíz a granátové jablko, tradiční jídlo této noci? Kde? Na mě voní teplé mléko (připouštím, že může být i mandlové), teplé dřevo - a to něco, co neumím pojmenovat. Že by tonka? Nevím, ale čichám a čichám.