Rudá růže zalévaná červeným vínem a ustřihnutá přesně v okamžiku, kdy se na obloze objevil první proužek červánků. Schovala v sobě nostalgické vzpomínky na klid, na přerostlou trávu slehlou po dešti, na pryskyřici z čerstvě roubovaných ovocných stromků, na kameny obrůstající zeleným mechem a teď je s moudrostí toho, kdo už ví, co znamená uvadání, ve vůni pomalu dávkuje všem kolem sebe. To ona je tím slavíkem, který dal všanc své srdce. Potichu bledne a okvětní plátky, které ztrácí, mají nepřekvapivě bílou barvu.
Hladká nasládlá růže je na začátku zahalená vlhkou, zemitou vůní, jako nějaké listy nebo bylinky. Vzpomněla jsem si na komentář, který jsem kdysi četla u vůně Jardins de Bagatelle - pisatelka si postěžovala, že místo dámy provoněné růžemi si připadá jako bedýnka celeru. Une Rose chyprée mi totiž připadá jako bedýnka petrželové nati (nebo je to libeček? ten bobkový list ve složení?) položená na pískem vysypané cestě v zámeckém parku, vedle růžového keře s pár květy, pnoucí se na kovové konstrukci. V té podobě drží velmi dlouho, až po pár hodinách si uvědomím, že se vůně proměnila: jedlové chvojí a pryskyřice, sladké cukroví s anýzem, skořicí, vanilkou, je to dobré a je mi to povědomé. Už vím: Aqua Allegoria Winter Délice!
nádherná, úžasně proměnlivá, sytá, s neskutečnou výdrží... mohla bych vršit superlativy, ale raděj přispěju dojmy a pocity:
hrubě sekané citrusy a čerstvé světle zelené konečky smrkových větviček
bum! ležím naznak mezi sazeničkami v lesní školce, kolem sebe rozsypané rozmačkané citrony, vysypaly se ze síťovky a rozbily o pařízek, vytéká z nich šťáva. hořká a sladká současně.
odpočívám ještě pořád otřesená po pádu. slunce svítí slabě... odněkud se line vůně kosatců a růží... láká mě abych vstala a šla za ní
vcházím pod stromy a jdu šerým chladným lesem, podzimní les.. chlad, listí, mech..
až přijdu k jeskyni. je to alibabova jeskyně. loupežníci vaří v kotli orientální voňavou směs, koření, vonné pryskyřice, zlato se blyští všude kolem, horko od kotle, odlesky plamenů. můžu se ohřát a dostanu i skořicový koláček máčený v medu a vanilce.. zatímco venku ledový vítr honí vlhké listí.. nakonec usínám vzadu, daleko za ohněm, chráněná v teple, přikrytá vzácnými koberci, s talířem cukroví, vanilkovými rohlíčky, skořicovými šneky, anýzovými sušenkami...
Pro mne je Une Rose Chyprée ztvárnění melancholické růže. Ostré citrusy v úvodu přivádí růži ruku v ruce s aldehydy (omlouvám se pane Tauere, ale to mýdlo tam prostě cítím :-) Jdou vedle tmavého květu jako bodyguardi a svými žlutými obleky přitahují pozornost případných útočníků na sebe, jenom proto, aby se hlavní hvězdě večera nic nestalo. Ale v momentu, kdy se diva octne na pódiu, strážci ustoupí do pozadí. Ona, oblečená do tmavě rudých plesových šatů, ozdobená šperky z granátů, pokyne a dirigent mávnutím hůlky ze skořicového dřeva rozezní první tóny vánoční skladby. Publikum vydechne okouzlením, vzápětí vdechne růžovo-skořicovou vůni a s překvapením zjistí, že letité polstrované sedačky v hledišti boří nohy do mechu a spadaného listí.
Jóó, Andy umí i chyprovky a dobře. Vlastně je to dle mého názoru bezproblémově nositelná vůně, myslím ve srovnání s některými jeho modrými výtvory. Nejprve tu máme nazelenalé citrusové mydlinky, po jejichž odeznění mi zvolna pod nosem vykvétá růže. Paradoxně není tak mocná a výrazná, jak jsem čekala, malinko ji zastiňuje muškát a nevím, jak to mistr Tauer dokázal, ale mně se ta kytka normálně začíná líbit. Obě květiny jsou pak posypány skořicí a ještě nějakým pikantním kořením, to si však netroufám blíže určit.
Hurá, konečně tu jsou ty chyprové tóny větvičníku a pačuli spolu s uklidňujícím jemně kouřovým labdanem, v nichž se obě květiny zcela ztrácí. Vetiver se sice jen mihne, zato je opravdu krásný. Nakonec vůni rozehřeje lehce zakouřená balzámová ambra s nepatrným hořkoslaným nádechem, která vrací na scénu růži. Podle toho, co psala domenica o pravé ambře v Encens Mythique d´Orient si troufám říct, že i zde se nejspíš jedná o ambergris.
Tohle je jedna z těch vůni, kdy doslova a bez sebemenší nadsázky platí, že stačí malá kapka a vůně vás zahalí… Kam se intenzitou hrabe Lutens, Montale, Amouage,… A taky je to jedna z těch vůní, kterou potřebujete vyzkoušet, 1) máte-li rádi růže, 2) máte-li rádi velké vůně.
Une Rose Chypree je hebká a sametová, jako měkká lesní půda s mechovým kobercem, pokrytá provlhlým listím a zbrocená krvavě rudými okvětními plátky desítek, ba stovek růží, které sem vítr zavál ze zahrady na kraji lesa za nízkou zídkou, kde ve večerním pološeru kvetou a uvadají a rodí se nové. Vítr sem občas zavane i jejich sytou vůni, která se potom proplétá mezi letitými kmeny, tiše jako když lehce našlapujete bosýma nohama.
Une Rose Chypree postrádá ostrou citrusovou svěžest, ovocnou sladkost či mýdlovost, které občas růži doprovázejí. Je to naprosto uhlazená, teplá a nasládlá, příjemně autentická růže s trochou vlhké zemitosti pačuli a mechu, klidné dřevitosti suchého cedru a mléčného santalu, intimností hořkosladké ambergris (trvám na tom, že poslední tři jmenované složky tam jsou, složení nesložení) a špetkou teple kořenité pikantnosti jemně podmalované umírněnou kombinací drhnoucího bergamotu a vetiveru. S vývojem růže ustupuje spíš do pozadí a zůstává jako mlžný opar nad ostatními složkami, nenápadná, ale zřetelná. Nic nekřičí, nic nevyčnívá. Chvíle ticha v malém čichovém ráji.
Rudá růže zalévaná červeným vínem a ustřihnutá přesně v okamžiku, kdy se na obloze objevil první proužek červánků. Schovala v sobě nostalgické vzpomínky na klid, na přerostlou trávu slehlou po dešti, na pryskyřici z čerstvě roubovaných ovocných stromků, na kameny obrůstající zeleným mechem a teď je s moudrostí toho, kdo už ví, co znamená uvadání, ve vůni pomalu dávkuje všem kolem sebe. To ona je tím slavíkem, který dal všanc své srdce. Potichu bledne a okvětní plátky, které ztrácí, mají nepřekvapivě bílou barvu.
Hladká nasládlá růže je na začátku zahalená vlhkou, zemitou vůní, jako nějaké listy nebo bylinky. Vzpomněla jsem si na komentář, který jsem kdysi četla u vůně Jardins de Bagatelle - pisatelka si postěžovala, že místo dámy provoněné růžemi si připadá jako bedýnka celeru. Une Rose chyprée mi totiž připadá jako bedýnka petrželové nati (nebo je to libeček? ten bobkový list ve složení?) položená na pískem vysypané cestě v zámeckém parku, vedle růžového keře s pár květy, pnoucí se na kovové konstrukci. V té podobě drží velmi dlouho, až po pár hodinách si uvědomím, že se vůně proměnila: jedlové chvojí a pryskyřice, sladké cukroví s anýzem, skořicí, vanilkou, je to dobré a je mi to povědomé. Už vím: Aqua Allegoria Winter Délice!
nádherná, úžasně proměnlivá, sytá, s neskutečnou výdrží... mohla bych vršit superlativy, ale raděj přispěju dojmy a pocity:
hrubě sekané citrusy a čerstvé světle zelené konečky smrkových větviček
bum! ležím naznak mezi sazeničkami v lesní školce, kolem sebe rozsypané rozmačkané citrony, vysypaly se ze síťovky a rozbily o pařízek, vytéká z nich šťáva. hořká a sladká současně.
odpočívám ještě pořád otřesená po pádu. slunce svítí slabě... odněkud se line vůně kosatců a růží... láká mě abych vstala a šla za ní
vcházím pod stromy a jdu šerým chladným lesem, podzimní les.. chlad, listí, mech..
až přijdu k jeskyni. je to alibabova jeskyně. loupežníci vaří v kotli orientální voňavou směs, koření, vonné pryskyřice, zlato se blyští všude kolem, horko od kotle, odlesky plamenů. můžu se ohřát a dostanu i skořicový koláček máčený v medu a vanilce.. zatímco venku ledový vítr honí vlhké listí.. nakonec usínám vzadu, daleko za ohněm, chráněná v teple, přikrytá vzácnými koberci, s talířem cukroví, vanilkovými rohlíčky, skořicovými šneky, anýzovými sušenkami...
Pro mne je Une Rose Chyprée ztvárnění melancholické růže. Ostré citrusy v úvodu přivádí růži ruku v ruce s aldehydy (omlouvám se pane Tauere, ale to mýdlo tam prostě cítím :-) Jdou vedle tmavého květu jako bodyguardi a svými žlutými obleky přitahují pozornost případných útočníků na sebe, jenom proto, aby se hlavní hvězdě večera nic nestalo. Ale v momentu, kdy se diva octne na pódiu, strážci ustoupí do pozadí. Ona, oblečená do tmavě rudých plesových šatů, ozdobená šperky z granátů, pokyne a dirigent mávnutím hůlky ze skořicového dřeva rozezní první tóny vánoční skladby. Publikum vydechne okouzlením, vzápětí vdechne růžovo-skořicovou vůni a s překvapením zjistí, že letité polstrované sedačky v hledišti boří nohy do mechu a spadaného listí.
Jóó, Andy umí i chyprovky a dobře. Vlastně je to dle mého názoru bezproblémově nositelná vůně, myslím ve srovnání s některými jeho modrými výtvory. Nejprve tu máme nazelenalé citrusové mydlinky, po jejichž odeznění mi zvolna pod nosem vykvétá růže. Paradoxně není tak mocná a výrazná, jak jsem čekala, malinko ji zastiňuje muškát a nevím, jak to mistr Tauer dokázal, ale mně se ta kytka normálně začíná líbit. Obě květiny jsou pak posypány skořicí a ještě nějakým pikantním kořením, to si však netroufám blíže určit.
Hurá, konečně tu jsou ty chyprové tóny větvičníku a pačuli spolu s uklidňujícím jemně kouřovým labdanem, v nichž se obě květiny zcela ztrácí. Vetiver se sice jen mihne, zato je opravdu krásný. Nakonec vůni rozehřeje lehce zakouřená balzámová ambra s nepatrným hořkoslaným nádechem, která vrací na scénu růži. Podle toho, co psala domenica o pravé ambře v Encens Mythique d´Orient si troufám říct, že i zde se nejspíš jedná o ambergris.
Tohle je jedna z těch vůni, kdy doslova a bez sebemenší nadsázky platí, že stačí malá kapka a vůně vás zahalí… Kam se intenzitou hrabe Lutens, Montale, Amouage,… A taky je to jedna z těch vůní, kterou potřebujete vyzkoušet, 1) máte-li rádi růže, 2) máte-li rádi velké vůně.
Une Rose Chypree je hebká a sametová, jako měkká lesní půda s mechovým kobercem, pokrytá provlhlým listím a zbrocená krvavě rudými okvětními plátky desítek, ba stovek růží, které sem vítr zavál ze zahrady na kraji lesa za nízkou zídkou, kde ve večerním pološeru kvetou a uvadají a rodí se nové. Vítr sem občas zavane i jejich sytou vůni, která se potom proplétá mezi letitými kmeny, tiše jako když lehce našlapujete bosýma nohama.
Une Rose Chypree postrádá ostrou citrusovou svěžest, ovocnou sladkost či mýdlovost, které občas růži doprovázejí. Je to naprosto uhlazená, teplá a nasládlá, příjemně autentická růže s trochou vlhké zemitosti pačuli a mechu, klidné dřevitosti suchého cedru a mléčného santalu, intimností hořkosladké ambergris (trvám na tom, že poslední tři jmenované složky tam jsou, složení nesložení) a špetkou teple kořenité pikantnosti jemně podmalované umírněnou kombinací drhnoucího bergamotu a vetiveru. S vývojem růže ustupuje spíš do pozadí a zůstává jako mlžný opar nad ostatními složkami, nenápadná, ale zřetelná. Nic nekřičí, nic nevyčnívá. Chvíle ticha v malém čichovém ráji.