Jak já bych to jenom... Takhle asi – jsou mnohé mainstreamové vůně, které v sobě mají (přinejmenším pro toho, kdo už má něco za sebou & zvykl si na nadpozemský svět niché vůní) cosi nelíbivého, rušivého, nepěkného – někdy je to lacinými ingrediencemi, zpracováním, disharmonií složek – a kdo ví, čím ještě (a vlastně je to obdobný druh aspektů, které máme tendenci akceptovat např. u indie parfémů, protože umění a kreativní hledání nových cest a způsobů interpretace přece). A mě tahle „nevybroušenost“ baví i u některých mainstreamových vůní. Jednou z nich je M Moi.
Dozrávající angrešty a makové panenky tančící mezi nimi, červené sukénky se míhají i mezi květy hořců v pruské modři. A uprostřed zelených břečťanových lístků žluté odlesky. Možná okvětí narcisů. Možná motýlí křídla. Kdo ví... Mohl by to být pohádkově barvitý výjev z letního dne. Ale ne. Není. Je to jako prohlížet si tuto scénu přes střep skla, který eliminuje a ochladí všechny barvy. Ale tuším je, i když je nevidím. Nevadí. Stejně se dívám dál a dál…
Vůně, která nechce být uchopena. Trochu jako Shiro. Jako Odeur 53. Jako Perfumista. Jako DKNY Women. Jako Omnia Crystalline. Ectoplasmic floral – napsal o ní Luca Turin. No ano. Efemérnost. Pomíjivost. Neuchopitelnost. A v nich určitá znepokojivost neviditelného, neviděného. Tedy pro mě. Na mé pleti.
Jasně – líbí se mi, moc se mi líbí – takže už se nevyrábí…
Fragrantica uvádí jiné složení, než je ve zdejší databázi, tak jen pro info:
- bílý rybíz, divoké květy, hořec, břečťan
- pomerančový květ, narcis, ambrette
- pižmo, ambra, kašmírové dřevo
Krásná autentická svěží konvalinka - hodně moc podobná L'Eau D'Issey. Rozvoněla se do teplé jemné vůně.
Jak já bych to jenom... Takhle asi – jsou mnohé mainstreamové vůně, které v sobě mají (přinejmenším pro toho, kdo už má něco za sebou & zvykl si na nadpozemský svět niché vůní) cosi nelíbivého, rušivého, nepěkného – někdy je to lacinými ingrediencemi, zpracováním, disharmonií složek – a kdo ví, čím ještě (a vlastně je to obdobný druh aspektů, které máme tendenci akceptovat např. u indie parfémů, protože umění a kreativní hledání nových cest a způsobů interpretace přece). A mě tahle „nevybroušenost“ baví i u některých mainstreamových vůní. Jednou z nich je M Moi.
Dozrávající angrešty a makové panenky tančící mezi nimi, červené sukénky se míhají i mezi květy hořců v pruské modři. A uprostřed zelených břečťanových lístků žluté odlesky. Možná okvětí narcisů. Možná motýlí křídla. Kdo ví... Mohl by to být pohádkově barvitý výjev z letního dne. Ale ne. Není. Je to jako prohlížet si tuto scénu přes střep skla, který eliminuje a ochladí všechny barvy. Ale tuším je, i když je nevidím. Nevadí. Stejně se dívám dál a dál…
Vůně, která nechce být uchopena. Trochu jako Shiro. Jako Odeur 53. Jako Perfumista. Jako DKNY Women. Jako Omnia Crystalline. Ectoplasmic floral – napsal o ní Luca Turin. No ano. Efemérnost. Pomíjivost. Neuchopitelnost. A v nich určitá znepokojivost neviditelného, neviděného. Tedy pro mě. Na mé pleti.
Jasně – líbí se mi, moc se mi líbí – takže už se nevyrábí…
Fragrantica uvádí jiné složení, než je ve zdejší databázi, tak jen pro info:
- bílý rybíz, divoké květy, hořec, břečťan
- pomerančový květ, narcis, ambrette
- pižmo, ambra, kašmírové dřevo