Zkapalněný romantismus ve flakónu

Fotografie: Musée de la vie romantique

Sama svůj zevnějšek hodnotí se smyslem pro sebeironii velmi střízlivě, když se v životopisné próze Histoire de ma vie (Příběh mého života) popisuje jazykem policejního protokolu: „tmavé vlasy, tmavé oči, oválné čelo, kulatá brada, bledá pleť, zvláštní znamení žádné“. Výrazný nos jí vysloužil přezdívku Piffoël (z francouzského „pif“, hovorově nos, frňák), zkrácenou verzí Piff pak podepisovala dopisy některým přátelům a maskulinní tvar přezdívky odkazoval i k její stylizaci do mužské role. George Sand na hru s identitou přistoupila zprvu z uměleckých důvodů, kdy pro snadnější vstup na literární scénu (jako mnoho autorek té doby) zvolila mužský pseudonym. Nezůstalo však jen u něj. S chutí střídá pánské a dámské oblečení, náruživě kouří dlouhou pánskou dýmku i cigára a vypravěče svých knih s neskrývanými autobiografickými prvky stylizuje rovněž jako muže. V dopisech Franzi Lisztovi a jeho milence Marii d´Agoult o sobě hovoří ve třetí osobě mužského rodu jako o Piffoël, případně doktoru botaniky a psychologie Piffoël, a sama se sebou jeho prostřednictvím vede rozhovory.

Fotografie: soukromý archiv autorky; ilustrace Josefa Mištěry ke knize Consuela (Praha 1988)

Svůj názor na ženský půvab velmi explicitně vyslovila v románu Consuela, jehož hrdinka je obdařená hudebním talentem, ale její nevšední zevnějšek nekoresponduje s dobovým ideálem krásy: „Jejího kulatého, bledého a nevýrazného obličeje by si nikdo nevšiml, nebýt krátkých, hustých, za uši sčesaných vlasů a vážného, ke všemu vnějšímu netečného výrazu; to jí dodávalo určité dost nepříjemné zvláštnosti. Tváře, které se nelíbí, ztrácejí čím dál tím víc schopnost se líbit. Bytosti, které jsou jimi vybaveny, vzbuzují nezájem ostatních a stávají se pak samy k sobě lhostejnými, takže se přestávají starat o svůj vzhled a odpuzují od sebe pohledy okolního světa. Krása sebe samu pozoruje, zušlechťuje, zdůrazňuje, rozjímá o sobě a zhlíží se jaksi bez ustání v pomyslném před sebe umístěném zrcadle! Ošklivost se o sebe nestará a zanedbává se. Jsou ovšem dva druhy ošklivosti; na jedné straně ta, která trpí a na protest proti všeobecnému zneuznání si zvykne neustále zuřit a závidět; to je pravá, vlastně jediná šerednost; ta druhá, upřímná a bezstarostná, jež přijímá svůj osud a nevyhýbá se žádnému soudu ani se ho nedovolává, si získává srdce přesto, že uráží zrak: taková byla ošklivost Consuely.“ (George Sand: Consuela. Překlad Drahomíra Janderová. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1988)

Není Consuelin zevnějšek alespoň částečnou sebeprojekcí autorky, která se pramálo snažila uměle zkrášlovat a cítila se stejně dobře v mužských jako ženských šatech? George Sand by se patrně podivila, kdyby zjistila, že za 120 let po své smrti se stala jako femme fatale a zároveň symbol moderního pojetí ženství inspirátorkou řady parfémů, které se pokoušejí uchopit její komplikovaný odkaz literární i osobní.

Fotografie: www.parfumaria.com

Nicolas de Barry měl možnost přivonět k flakónu s vůní, která patřila George Sand. Ačkoliv parfém již dávno vyprchal, rámcovou představu si parfémář udělat mohl. V roce 2005 tak uvedl první z dnes již rozrostlé kolekce historických parfémů (původně byla vůně zastřešena značkou Maître et Gantier, tuto informaci však již nelze na webu značky ověřit). Jeho George Sand je orientální vůní, v níž akcentuje zejména pačuli, které měla v oblibě. Podle dochované korespondence používala George Sand pačuliový parfém, který kupovala u Leblanca. Nicolas de Barry však vycházel i z vůní, jež ji obklopovaly v každodenním životě, a těmi byly hlavně květiny na zahradě v Nohant. Jako aluze na její pobyty v Itálii se v kompozici vůně ocitl i bergamot a další citrusy. Kdybych měla za úkol vytvořit pro tento parfém vizuál, určitě bych zvolila portrét starší George Sand v tmavém oblečení. Hutná vlna ambry, pačuli a oudu zcela zastiňuje květinovou složku a z citrusů zůstane jen lehce štiplavý okamžik v samotném úvodu. Poněkud těžkotonážní vůně mi s představou energické George Sand příliš neladí.

Fotografie: www.histoiresdeparfum.com

„Ovocně ambrová, mezi výbuchem smíchu a črtem pera, prohřátá opojným kořením a zbarvená sladkým ovocem…“, taková je představa o vůni George Sand, již pod názvem 1804, odkazujícím k roku jejího narození, uvedl v roce 1999 na trh Gérald Ghislain v rámci značky Histoires de Parfums. Můžeme si představit, že sladké ovocné tóny s vanilkou jsou vzpomínkou na dětství v Nohant, na vůni zavařenin připravovaných v obrovské kuchyni. Jenže autorčino dětství, poznamenané smrtí malého bratříčka, jehož o osm dní později následoval po tragickém pádu z koně i otec, a odtržením od matky, rozhodně idylické nebylo. Troška koření, santal a pačuli sice vůni poněkud uzemní, jenomže otázka, co má společného s inspirátorkou, zůstává.

Fotografie: www.jardinsdecrivain.com

Anaïs Biguine pro svou značku Jardins d´Écrivains zvolila v roce 2012 odvážnější a promyšlenější kompozici, pokud jde o použité ingredience. Obligátní citrusový úvod může být i narážkou na vzpomínky George Sand. V knize Histoire de ma vie připomíná, jak v době nemoci ochotně pojídala citróny i se slupkou, až tím udivovala své okolí. Pak ovšem ve vůni převládnou složky, jež z ní učiní androgynní záležitost: tabák, špetka kávy, pižmo, a to vše v pudrově sladkém obláčku otočníku, jenž se rozplyne v závěrečném akordu lesního podrostu. Takhle mohl vonět podzim v Nohant, v domě, který se kvůli dětem i hostům musel neustále vytápět a z jehož oken se nabízel pohled do krajiny…

Fotografie: soukromý archiv autorky

Ačkoliv mohu všechny tyto vůně označit za povedené, v žádné z nich nespatřuji nic společného s George Sand, její jméno je spíše marketingovým lákadlem. Když jsem se ovšem dozvěděla, že na podzim 2022 připravuje Astier de Villatte edici tří historických parfémů, z nichž jeden je věnován právě George Sand, zbystřila jsem. Za celým konceptem totiž kromě zakladatelů značky stojí antropoložka Annick Le Guérer a parfémář Dominique Ropion.

Zatímco D. Ropiona není zapotřebí zdejším parfémovým nadšencům představovat, Annick Le Guérer patrně nebude ani pro osvícené uživatele parfémů tolik známá. Je vystudovanou antropoložkou, která se od 80. let 20. století systematicky věnuje historii užívání parfémů a jejich kulturnímu významu. S Ropionem navázala spolupráci již před dvaceti lety, kdy ho požádala, aby na základě jejích archivních rešerší zrekonstruoval kyphi, jeden z nejstarších parfémů světa, pocházející ze starého Egypta, a další vůně. Těmito rekonstruovanými vůněmi pak doprovázela své přednášky. Měla jsem tu čest potkat se s Annick Le Guérer osobně; je to velmi inspirativní a skromná dáma, která na rozdíl od současných akademiků nenosí všechny důležité informace v laptopu, ale ve vlastní hlavě. Kdybych se mohla narodit podruhé, chtěla bych být její studentkou.

Fotografie: soukromý archiv autorky

Annick Le Guérer získala od Christiane Sand, pravnučky George Sand, zbytek parfému v cestovním flakónu, který spisovatelka používala. Alkohol se pochopitelně dávno odpařil, zátka pevně vězela v hrdle flakónu, takže aby nedošlo k porušení vzácného obsahu, Dominique Ropion ji musel odvrtat, protáhnout dovnitř tenký knot a získaný vzorek pak podrobil chromatografické analýze. Na jejím základě pak vystavěl vůni, která pochopitelně není přesnou replikou (už kvůli dnes zakázaným živočišným složkám, které musely být nahrazeny syntetickými alternativami), ale co nejvěrnější rekonstrukcí.

George Sand měla k vůním velmi blízko. Často bývá nepřesně citován její výrok „Vzpomínka je jako parfém duše“. Ve skutečnosti jde o úryvek z prozaického díla Lettres d´un voyageur (Dopisy cestovatele), kde téměř proustovsky propojuje čichový vjem se vzpomínkou. Její vypravěč si přitiskne ruce k obličeji a ucítí z nich vůni šalvěje, jejíchž lístků se před několika hodinami dotýkal. To v něm probudí otázky o podstatě vůně: „Vzpomínka, to je jako vůně milovaného, která jej přežila a přimyká se k naší duši, stejně jako vůně květiny přilne k našim rukám a nepřestává nám ji připomínat, zatímco květina tu již dávno není…“. George Sand milovala vůni růží, zejména těch čajových. V Nohant je pěstovala na velkých záhonech, ale stříhala je prý jen výjimečně. Kvetly celoročně, ojedinělé květy se rozvíjely dokonce i v zimě, pokryté námrazou. Z okvětních plátků pak sama vyráběla pot-pourri, jimiž provoněla celý dům.

Fotografie: soukromý archiv autorky; dům George Sand v Nohant

Není tedy divu, že parfém, který nosila, měl v srdci právě růže. Rekonstruovaná verze nese název Les Nuits (Noci) a růži zde doprovází pudrový kosatec. Od prvního přivonění cítíme dotek předminulého století: strohý bergamot, zemitý vetiver s pačuli, mírně škrobený a pudrový kosatec, omamný jasmín, ylang ylang s růží, to vše v jednom flakónu, tak jako pánský oblek a dámská róba v jedné skříni. Opulentní, téměř barokní kompozice (ano, podobně vyznívají repliky starých vůní značky Guerlain) není přes svoji pestrost nijak ukřičená. Chvílemi se v ní objeví i bylinný tón zjemňující sytost květin. Je vůní romantickou, nebo spíše vůní romantismu s jeho rozervaností. „Padá noc, poslouchá Chopina skládajícího jedno z nokturn, vdechuje vůni své nejoblíbenější květiny, a synestézie funguje, hudba se stává vůní,“ píše se v knize, která edici Les Nuits doprovází.

Fotografie: soukromý archiv autorky

Nebude to pro mě parfém na každodenní nošení. Ani bych nechtěla, aby mi zevšedněl.

V Histoire de ma vie George Sand velmi civilně líčí, jak zahradník při úpravě zahrady narazil v zemi pod hrušní na dětskou rakvičku s ostatky spisovatelčina bratra, který zemřel v kojeneckém věku. Den po pohřbu na místním hřbitově zoufalá matka uprosila otce, aby ho tajně vyzvedli z hrobu, ještě jednou se rozloučili a pohřbili v blízkosti domu. Přesně tenhle kontrast tam cítím: kvetoucí stará hrušeň, pod níž je pochováno miminko, na jehož netušeném hrobě si obklopeno vůní růží hraje malé děvčátko a později se tam prochází mladá žena.

Život a smrt pod větvemi jednoho stromu. Vzpomínky voní růžemi a pudrem.